V edici Liberty (v níž se publikují texty laureátů stejnojmenné literární ceny udělované za přínos rusko-americké kultuře a rozvoj kulturních vztahů mezi Ruskem a USA) vyšla nová kniha moskevského básníka a esejisty Lva Rubinštejna (1947). V souvislosti s jeho jménem se čtenáři nejspíše vybaví cosi na způsob hesel z literární encyklopedie – „druhé umění“, konceptualismus či žánr „kartotéky“ (vlastní Rubinštejnův žánr na hranici slovesného, vizuálního a performativního umění, nad nímž pracoval od 70. let; jednoduše řečeno, jedná se o skutečné kartičky z lístkového katalogu knihoven, na něž Rubinštejn zapisoval jednotlivé verše – od doslova slabikářových větiček, přes kousky promluv zaslechnutých na ulici, v metru či komunálním bytě, které vytrhl z jejich kontextu a přenesl do oblasti literatury, až po směšné pseudocitáty).

Od roku 1995 Rubinštejn nepublikuje nové poetické texty a podle vlastních slov je ani nepíše. Zato mu už v roce 1998 vyšla v petrohradském nakladatelství Ivana Limbacha první kniha prózy pod názvem Příhody z jazyka (Slučaji iz jazyka). Také jeho poslední kniha Honba za kloboukem (Pogonja za šljapoj) je knihou prozaičeskou – sborníkem Rubinštejnových textů, které psal pro časopisy Itogi, Politbjuro a Ježenědělnyj žurnal. V novinách, obklopeny jinými žurnalistickými texty, mohou být ty Rubinštejnovy vnímány jako obyčejná publicistika – zamyšlení nad drobnostmi z mnohdy palčivé minulosti, která se nepozorovaně – zato stále – hlásí o své místo. A tak vlastně spojení „pouhá publicistika“ není tím nejvhodnějším. Ve svém textu o počasí (V horkých objetích Celsia) Rubinštejn píše: „Jak je známo, s historickou pamětí našich občanů to není tak docela v pořádku.“ Rubinštejn tak neustále na tuto paměť zcela bezelstně útočí, ze své vlastní paměti loví ty nejnevinnější příhody, nad nimiž se člověk sám od sebe nepozastaví. Chtělo by se říci: „Lev Rubinštejn – stážce pořádku,“ jenomže umění (jímž se Rubinštejnovy texty svázané do knihy a zařazené tak do kontextu literatury stávají) by v žádném případě nemělo být hlídacím psem, natož pak být represivní, a tak je na místě dodat jen: „Lev Rubinštejn – glosátor.“
Jednotlivě se Rubinštejnovy prózy věnují nejrozmanitějším problémům – módě, vztahu umění a tržní společnosti, ruskému jazyku, pití kávy, nostalgii, školním letům, humoru, vztahu mužů a žen, chůvám apod. Všechny texty pohromadě dostávají podobu osobité autobiografie složené jako mozaika z jednotlivých úlomků vlastního života, který, jak se zdá, nepatří jen autorovi.

Lev Rubinštejn: Pogonja za šljapoj. Novoje litěraturnoje obozrenije, Moskva, 2004, 256 s.