Mezi prvními knihami nového moskevského nakladatelství Kulturnyj sloj (Kulturní vrstva) se objevila taková, již místní literární kruhy očekávaly už několik desítek let.

V první polovině devadesátých let se protrhla hranice mlčení, jež striktně oddělovala neoficiální kulturu od oficiální. Konečně se na světlo z podzemí dostaly výstavy umění tzv. druhé kultury či poetické večery dosud neznámých undergroundových básníků. Značná pozornost se v té době věnovala tzv. lianozovské skupině (okruhu přátel, kteří se v 60. letech každou neděli sjížděli na malé výstavy a poetická čtení do komunálního bytu výtvarníka Oskara Rabina na železniční stanici Lianozovo). Po více než deseti letech, které uplynuly od bouřlivých počátků nového Ruska hladového po zakázaném umění, jsou obrazy lianozovských výtvarníků (Jevgenije Leonidoviče Kropivnického, Olgy Potapovové, Valentiny Kropivnické, Lva Jevgenějeviče Kropivnického, Oskara Rabina, Vladimira Němuchina) přece jen zastoupeny v jednom z menších sálů státní Treďjakovské galerie (i nadále se však nacházejí spíše v soukromých sbírkách přátel výtvarníků, kteří se je bojí vydat oficiálním institucím). Některé obrazy se dokonce i v Moskvě prodávají za důstojné ceny (od 5. do 18. listopadu probíhala v CDCh - Ústředním domě umělců - prodejní výstava menších prací lianozovců, jejichž ceny se pohybovaly kolem dvou tisíc dolarů).
Poezie už ze své podstaty nemůže být finančně ohodnocena tak jako výtvarné umění, bohužel dlouho zůstávala nedoceněnou i co se vydavatelské činnosti týče. Sebrané spisy lianozovských básníků (pokud vůbec nějaké vyšly) jsou jen těžko k sehnání. Snad jen dvoudílný svazek poezie a prózy Igora Cholina se stále ještě povaluje v zaprášených rozích knihkupectví. Dílo Genricha Sapgira je roztroušeno po desítkách knih. Sebrané básně Jana Satunovského vyšly pouze v Německu ve vydavatelství Wolfganga Kasacka. Vsevolod Někrasov si i nadále své básně vydává sám; sám je také rozdává zájemcům.

Možná že právě zmíněné nakladatelství Kulturnyj sloj začalo novou etapu v „propagaci“ (nejen) lianozovských básníků. Alespoň kniha Jevgenij Kropivnickij: Izbrannoje (736 stichotvorenij + drugije materialy) - Výbor z díla. 736 básní a další texty - tomu nasvědčuje. Podle data narození by výtvarník, básník a hudební skladatel Jevgenij Leonidovič Kropivnickij (1893-1979) patřil spíše k básníkům stříbrného věku, právem však bývá považován za otce lianozovské školy či skupiny (dále pak umění 70. a 80. let 20. století), ačkoli, jak se mnozí její členové přiznávají, žádná lianozovská škola nikdy neexistovala.
Nyní je však tento termín, který se na konci šedesátých let zrodil v hlavách úředníků oficiální moci, kteří Jevgenie Kropivnického obviňovali z "formalismu" a "organizování lianozovské skupiny", bez výhrady přijat. Otcovství Jevgenije Kropivnického je do značné míry skutečným; mezi lianozovskými umělci byli jeho žena, syn, dcera a zeť. Kropivnickij před válkou pracoval ve třech moskevských ateliérech, kde se mezi jeho žáky objevili malíři napříště spojovaní s Lianozovem: Oskar Rabin a Oleg Vasiljev. V domě pionýrů vedl poetický kroužek, kde doslova adoptoval mladé básníky Genricha Sapgira a Igora Cholina. Základ lianozovské skupiny se tedy vytvořil ještě před druhou světovou válkou.
Vše pokračovalo až po jejím skončení, kdy se Oskar Rabin přestěhoval se svou ženou Valentinou Kropivnickou do Lianozova a svůj komunální byt otevřel komukoli, kdo by měl zájem o neoficiální umění. Nespornou spojnicí pro všechny lianozovské umělce bylo místo, v němž se scházeli – Lianozovo; nyní moskevská periferie s velkým parkem, zastavěná nákupními centry a paneláky, tenkrát železniční stanice nedaleko za Moskvou, kde stály provizorní baráky (dřevěné jednopatrové budovy, rozdělené na komunální byty se společným záchodem a koupelnou). Právě toto místo se svou atmosférou komunálních hádek nad plynovým vařičem, s opilci, s rybami zabalenými v novinách, s pomalovanými ploty a matným světlem v zablácených ulicích se stalo východiskem pro tzv. baráčnickou poezii Kropivnického a jeho žáků Sapgira s Cholinem, pro poezii každodenního života a jeho krutostí nelítostně zaznamenávaných v prostinkých verších.
Prostota, jednoduchost a místy až syrovost jsou základními principy, které propojují lianozovské umělce. V knize veršů Jevgenije Kropivnického jsou sebrány básně z let 1909 až 1978, jako by v nich Kropivnickij mapoval vznik specifické lianozovské poetiky, jež se postupně stala odrazovým můstkem pro konkrétní poezii, minimalismus či konceptualismus. Jevgenij Kropivnickij ve svých básních spojuje tradicionalismus ruské poezie s postmoderními postupy a se záměrným primitivismem formy, jež v sobě skrývá hlubší smysl. Klade důraz na základní významy slov, přičemž jeho slovník bývá neuvěřitelně ubohý. Výmluvná jednoduchost je také základem pro Kropivnického obrazy, z nichž naprosto nepatrnou část si čtenář může prohlédnout v závěru knihy.
Spisy Jevgenije Kropivnického kromě veršů a kratičkých próz (životopisů či názorů na umění a pravidel, jimiž se má řídit) zahrnují předmluvu Jurije Orlického, texty o Kropivnickém, komentáře a bibliografii, jsou tak osobitým průvodcem po počátcích poetiky lianozovské skupiny.