Nestává se často, aby u nás vycházelo dílo hned v několika překladech a to v jediném svazku. Nejerotičtější biblickou knihu vydává nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka pod názvem: Píseň písní, v českých překladech 15.–21. století v řadě „Klub přátel poezie“, 2003. Píseň tak vychází v osmi verzích, které vybral, uspořádal a hlavně okomentoval Milan Balabán. V tomto směru navazuje na edici Poeova Havrana v šestnácti českých překladech (Odeon, Praha 1985, 1990) či Eliotovu Pustou zemi v pěti překladech (Protis, Praha 1996). Je povzbudivé, že po těchto básních přišla na řadu v této mimořádné edici právě Píseň písní.

Máme před sebou knihu pozoruhodně praktickou už svým formátem a rozsahem – formát kapesní, rozsah 200 stran přesně. Lze ji rozdělit do dvou částí: první obsahuje obecný úvod k Písni, k problematice této starožidovské památky a jejím výkladům, a komentáře k jednotlivým českým překladům; druhá část obsahuje vlastní české překlady, počínaje Janem Husem a konče vlastním překladem Milana Balabána.

V první části se čtenář v působivém Balabánově pojetí seznamuje jednak s prostředím, v němž byl každý překlad počat, jednak se „souzvukem“ každého překladu a originálu. Právě zvuková složka a zvukomalebnost je pro Balabánův hodnotící postoj víc než důležitá: „Nezastupitelnou úlohu tu, zdá se, hraje hudba, musica sacra profanaque, tón, zvuk, nálada, vytržení „vzhůru“, „jinam“, k transcendentnu, kde všední a posvátné vytváří jednotu. … I kdybychom jako Nehebrejci nerozuměli ani slovu, ta melodie nás uchvátí, strhne a uvede do stavu jakéhosi krásného vytržení, které nám dá ochutnat život na hraně smrti.“ (Str. 16, 17).

Odraz konsonant a vokálů hebrejského originálu pak Milan Balabán hlídá v každém z uvedených překladů, které tvoří druhou část knihy. Autor antologie je nechává promlouvat samy za sebe, – upustil od poznámek pod čarou a rušivého číslování veršů ať už přímo na řádcích či v záhlaví, jak bývá v Čechách u jiných antických po výtce řecko-římských památek časté, bez ohledu na to, komu a k čemu je text určen. Číslování jednotlivých veršů se tu tak vyhnulo i textům, jež jsou původně součástí takto značeného většího celku starozákonního kánonu. – Navíc to, že Píseň vychází v řadě určené poezii, znamená, že ji autor publikace předem vyvazuje z akademického prostředí, kam patří až druhotně.

Díky profesoru Balabánovi má čtenářská obec možnost seznámit se v jeho antologii se starými českými překlady i s překlady novými, v Čechách těžko dostupnými nebo doposud nepublikovanými, to znamená: od překladu připisovaného Janu Husovi, přes Jana Ámose Komenského, Bibli kralickou – zde je časová mezera – přes Stanislava Segerta & Jaroslava Seiferta, Viktora Fischla, Čana a nejnověji Milana Balabána.

Jména jako víno. Díky Balabánově profesionalitě a osobnímu zanícení laskavě a také srozumitelně uvedená, škoda jen, že z knihy nelze vyčíst, proč je výběr omezen pouze na tato jména; respektive nelze nalézt klíč k výběru. Česká čtenářská obec se mohla opět setkat ve slovech našeho předního religionisty s Vladimírem Šrámkem, který přeložil celé židovské Písmo (Sfinx; Melantrich 1948–1951) nebo s Josefem Hegerem (Velepíseň, Akord, Brno 1934), který vydával svůj překlad Starého Zákona po jednotlivých knihách včetně deuterokanonických textů v letech 1934–1947. V úvodu je řeč o překladu Rudolfa Dvořáka (1895) nebo o Nové Bibli Kralické (2001), jistě by stálo za to připojit i jména dalších překladatelů a titul knihy tak naplnit.

Buď jak buď, Píseň do kapsy může potěšit každého, kdo se chce potěšit i poučit.