„Ať už umírám, abych se zrodil ve slávě, nebo ať sláva přichází předem a zabíjí mě, vždycky je v mé chuti psát zahrnuto odmítání žít.“ (Jean-Paul Sartre: Slova)

Po více než třiceti letech se do českého kontextu opět (lze-li to takto formulovat) dostává literární tvorba francouzského spisovatele Alaina Robbe-Grilleta, a to prostřednictvím překladu jeho knihy La Maison de rendez-vous z roku 1965. Oněch třicet let poněkud zasulo diskuzi o „novém románu“ proběhnuvší v 50. a zvláště 60. letech nejen v časopise Světová literatura (kde vyšly např. tři povídky z Robbe-Grilletových Instantanés, jedna kapitola textu Dans le labyrinthe či Proměna Michela Butora) – a snad je to i dobře. Na konci tohoto údobí amplifikovaného mlčení totiž stojí dotyčné dílo s takřka toutéž nevinností, která doprovázela nepochybně i jeho zrod. „Takřka“ říkáme proto, že Dům milostných schůzek je bezpochyby jedním z největších autorových experimentů a jako takový neušel pozornosti několika zahraničních literárněteoretických prací, jejichž klasifikací, metodologií a interpretací jsou Robbe-Grilletova díla už tradičně mírou, nejzazším pólem či hranicí. Třeba z pohledu teoretika fikčních světů Lubomíra Doležela představuje tato próza typický příklad textu, který konstituuje z hlediska našeho chápání skutečnosti tzv. nemožný svět, svět kontradikcí, svět který se nemůže dít (Robbe-Grillet pochopitelně říká: skutečný svět, tak jak ho vytvářím...), a příklad textu, který analogickým způsobem vyprazdňuje sebe sama. Jedna z možností je přijmout ho právě jako tento proces neustálé negace namířené směrem vlastním a směrem člověka jakožto počátku a konce lidského světa.

„Zvíře bylo vycpáno velmi zručně. Kdyby nebylo jeho naprosté nehybnosti, poněkud příliš zdůrazněné strnulosti, skleněných očí zjevně příliš se lesknoucích a příliš upřených, snad příliš růžového vnitřku pootevřené tlamy a příliš bílých zubů, člověk by řekl, že co nevidět dokončí přerušený pohyb ...“

Řekl by člověk... A řekl by snad skoro totéž o některých Robbe-Grilletových dílech, zatímco by se nechal dál mást oním dokonalým přeludem, tímtéž klamem, který dovolil kdysi nad Butorovou Proměnou hlásat obnovu realismu. Právě v „novém románu“, a konkrétně i v Domě milostných schůzek, jsou ale naopak ještě intenzifikovány do sebe uzavření a prázdnota realistického popisu, jak o nich napsal Philippe Hamon. Zručnost, komplikovanost a rozloha takového popisu a deskriptivní narace, která přestává být narací, nás nevyhnutelně zastavuje a paralyzuje: tolik nás nutí zaměřovat se na jednotlivosti, že nakonec destruuje celek, jejž jsme toužili obsáhnout. Výsledkem je nic.

Ačkoliv úvod románu dává víc než shovívavou naději na jistý Příběh a ještě ve druhé třetině lze mít pocit, že nakonec bude vystavěn Smysl – a jsou tací, kteří prý oboje v tomto románu nalezli –, nenabudeme nikdy jistoty, jestli se děj odehrává v Hong Kongu nebo někde jinde, že sir Ralph Johnson je skutečně sir, Ralph, Johnson, nebo dokonce R. Jonestone a že je nějak zapleten do tajemné smrti takřečeného Starocha/krále Borise/atd. Jednotlivé fáze, modifikované, logicky si odporující repetice, často vysloveně zmrazené „scény“ detektivní zápletky, jež není žádnou detektivní zápletkou, sice relativně plynule přecházejí jedna v druhou – ale jen pouze jako textová realita, která má vlastní pravidla nezávislá na běžných představách časové posloupnosti a prostorové souvislosti. Ještě dodejme, že „dům milostných schůzek“ není domem schůzek či schůzky, natož milostných. Postavy Eduarda Mannereta nebo obchodníka Marchata (ten se objevil už v Gumách) zase nejsou žádnou intertextovou skulinou do dalšího rozměru díla, ale jen emblematickým příkladem, že šálivý povrch tohoto textu může být tvořen naprosto vším.

Ať nazveme zmíněnou textovou realitu náčrtem, fotografií, scénářem nebo partiturou, při jejím čtení tady a teď se pevné kontury ztrácejí a kompozice se vždy rozpadá a propadá do nicoty. „... a ukáže mu svůj pravidelný obličej s široce rozevřenýma očima, souhlasnýma, vzdorovitýma, pokornýma, prázdnýma a bezvýraznýma očima.“ Je to totiž něco, co nemluví a nevypráví jako lidská bytost! Dokonce ani v pohledu té knihy nic není: je to „škola pohledu“ (jak se také „novému románu“ přezdívalo), který nic neříká. A netouží nakonec ono něco po druhé straně, jež by nečetla? Jež by nebyla četbou? „... on ji poněkud zpovzdálí následuje a hledí na ni lhostejným, vášnivým, ledovým pohledem ...“

Dům milostných schůzek nás nutí podstoupit tu proměnu, proměnu čtení a sebe sama: od počáteční detektivní evidence všech detailů a víry alespoň v jádro zápletky k oproštěnému pohybu zmírajícím textem, pohybu rezignujícímu i na krátkodobou paměť; k pohybu, jenž je nakonec čistou evidencí bez intence, který už není četbou, ale spíše načítáním. Toto načítání jako by (po Barthesově „smrti autora“, pro kterou bylo Robbe-Grilletovo psaní jistě také předobrazem) ohlašovalo smrt čtení, a tedy i čtenáře, a snad dokonce i smrt člověka, která je mimochodem na rozdíl od „nového románu“ jedinou možnou revolucí v jeho dějinách zahrnujících i literaturu. Toto načítání jako by bylo echem nikoliv Robbe-Grilletových sebevykladačských esejů – jejichž závěry se zdají mnohdy spíš násilně vynucené nepozorností kritiky a z nichž jeden je součástí i českého vydání Domu milostných schůzek – ale Robbe-Grilletových románů, jež jsou jinak bez odpovědi. Románů, kterými natolik prostupuje umrtvení, zvnějšnění, utlumení některých zvláště „zhoubných“ lidských funkcí, jako jsou city, láska, rozmnožování (nikoliv erotika – ta nemá děti...), schopnost radovat se apod., že tu možná máme co dočinění s radikálním existenciálním konceptem, který překonal sartrovské a camusovské psychologické stadium. Být s těmito texty totiž znamená přijmout jejich smrt, vzít si dobrovolně jejich prostřednictvím život a stát se slepým nástrojem něčeho, co už není lidské.