Nostalghia
Staří profesoři už nechali
kabáty v čistírně
a odešli do luk.
Sny o změnách
bloumají jako zombie po perských kobercích
v tom předměstském pokoji, kde jsi bydlel.
Na pláži,
melancholie opuštěných gramofonů
na písku
utápí v svém nestvůrném rytmu
křik oceánu.
Je včera.
Ještě dnes je včera.

(En Mesopotamia. Cartas al Vacío, 1988)

Déšť, listopad
žiju tady a mám se dobře.
chodím ven, když listopadový déšť zakrývá ráno,
abych poslal dopis vzdálenému příteli.
má slova popírají sníh.

žiju tady a mám se dobře, maličcí.

držím se ztracených kousků klidu,
jež rostou nevyhnutelně pomalu
od pondělí do pátku; o víkendech
vzpomínám na dlaždice, na něž jsem nikdy nestoupl.
jiný život,           jiný čas,
se někde třpytí.
skvrny štěstí
jako smutné dopisy, vlažné dopisy vzdálenému příteli v listopadovém dešti.

(En Mesopotamia. Cartas al Vacío, 1988)

Smysl života

Tomu Waitsovi

       Když se obuji jsem stříbrná bota. Tehdy se s největší rychlostí uskuteční proměna, i když v opačném směru, než jak ji známe z přírody: motýl se promění v housenku. Tahle proměna je nepochopitelná, tedy nemá smysl, který by ji vysvětlil.
       Co si myslíte o člověku, který řekne svému domu „mám tě rád“?
       Je bezpochyby nemocný a ten dům je blázinec. Možná jste si všimli, že v deštivých dnech jako je tenhle nezbývá než luštit křížovky. Svisle: bota. Vodorovně: dům, Buenos Aires, Bukowski.
      Když se snažím přemýšlet o utřídění priorit, vždycky začínám tím nejzákladnějším. Zvířata chodí bosá, ale lidé potřebují boty.
      Dospěl jsem k závěru, že naším životním cílem je sehnat pěkný pár bot. Smrt už nás klidně přijme bez nich. I když je to absurdní, téměř zbytečné, žít jenom z potřeby mít b.

(Lumière, 1991)