Už se blíží. Polední vlak. Možná je to naposledy, co jím pojede, naposledy trasou Wilde–Berazategui–Ezpeleta. Ale co. Žádná nostalgie, žádná úleva. Jen zpomalující vlak, horký vichr, skřípot starého železa, okna se zploštělými obličeji, ta známá malátnost očí.

Lidi na peróně zdvíhají ze země kufry a kabely s jídlem a cpou se ke dveřím, ještě zavřeným. Snažil se nemyslet na to, co je za den, snažil se zapomenout, že je šestého, šestého prosince. Pozdě. Nikdy neměl rád data a výročí. Narodil jsem se v šestnáctým, otec umřel ve dvaatřicátým, takže dělat jsem začal ve třiatřicátým, a dneska jdu do penze. Protože data jsou hrany propastí, z kterých jde závrať, protože člověk tam doprostřed může spadnout a uprostřed bejvá prázdno. Proto je lepší zapomenout, že je šestýho, že ho přinutili mluvit, třebas jen pár slov, tak se postavil, že něco řekne, co nemohlo skončit jinak, než že mu budou děkovat, jenže oni čekali víc. Však dobře viděl jejich lačné tváře, jejich chamtivé pohledy. Supi. Aby brečel, to chtěli, slzy řinoucí se po krabatých lících, vzlyky věrného zaměstnance, který jde do penze, aby pak mohli vykládat, jak pan Pascual změkl, chudák starej, a my mladí jedeme dál.

Dveře se otevřely, rozeznělo se bubnování vystupujících podpatků a on sehnul hřbet a vnikl dovnitř proti proudu, první ze všech, bokem napřed, s vystrčeným loktem, protlačil se a padl na volné sedadlo. A vzápětí nastal příliv, divoká horda, ruce vzepjaté k madlům, zpocené obličeje, vzduch v tu ránu zhoustlý a teplý jako polívka.

Vedle se usadil klučík z obecné školy v záplatovaném plášti. Naproti byl voják, natahoval si nohy a sklápěl štítek čepice do očí. Z jedné strany se chodbičkou valila tlustá ženská, z druhé stařík, a závodili, kdo bude dřív u neobsazeného místa vedle vojáka. Nekoukali se po sobě, ale oba věděli, kde je ten druhý, a v duchu počítali kroky, které jim zbývají, a tašky, které musejí obejít. Stařík dorazil první, ze sedadla střelil po ženské triumfálním pohledem a vytáhl z kapsy kapesník, aby si otřel lesklou pleš.

Pascual odvrátil zrak, představení skončilo. A vtom uviděl ty peníze. Bankovku, panebože, tisícovku. Vypadla tomu dědkovi, no jasně, když si vytahoval kapesník. Rozhlédl se na obě strany: jen netečné tváře, nikdo si ničeho nevšiml, tak postačí trochu víc natáhnout nohu, ták, natočit botu, ták, tvářit se že nic, ták, a šlápnout na tu tisícovku. Tak. Opatrně zdvihl oči, támhle byl dědkův pohled. Jestlipak viděl botu na penězích? Ale ne, jak by mohl, všechno proběhlo hodně rychle. Odvrátil zrak, aby se vyhnul jeho nehybným očím, a skoro se usmál. Vlak se rozjel, jen je potřeba počkat, až dědek usne, tak už spi, dědku, usínej, můj milej, ať můžu ty prachy zvednout, jsem prostě Pascual, starej pardál pelichá, ale neztrácí ksicht, takže žádný cavyky s tím, prostě jsem šlápl na prachy. Učili ho dávno, to byl ještě kluk, že si nemá klást otázky. Jeho otec říkal, že svědomí je přepych bohatých. Takže nemyslet na to, že těch tisíc pesos je dědkův důchod, nevšímat si ruky, jak se obrací v prázdné kapse, nevidět to žalostné a marné gesto.

Berazategui, první zastávka. Kéž by tak dědek vystoupil, takovej starouš je to, v Berazategui mají plno náměstí s holubama. Ale on ne. A voják taky ne, ani klučík. Zase ten lomoz, ale vagón se trochu vyprázdnil, už se aspoň dalo dýchat. Lidi mizeli venku na peróně, zase v oknech ty telegrafní sloupy. Přivřel víčka na úzkou škvíru, aby přestal přitahovat ten upřený pohled. Dědek si toho všiml, určitě. Ale ne, neztrácej klid, Pascuale, prohledal by si kapsy, něco by řekl. Uslyšel nepatrné zašustění bankovky pod podrážkou a víc přišlápl. Byla jeho, už mu ji nikdo nesebere. Spíš se zdálo, že se ho dědek snaží poznat, takový dlouhý pohled to byl, jako že dumá, vzpomíná, srovnává a zjišťuje, jestli je to on, nebo to není on.

Do toho zaslechl povědomý zvuk, skoro zapomenutý, šustot pytlíku. Školák pojídal karamelky. Jakási hádka ho přiměla pohlédnout jinam. Taky se cestou ze školy krmíval karamelkami. Stačilo říct paní učitelce, kdo se ulejvá, a sezame, otevři se. Viděl se na špičkách, jak strká poníženou ruku do pytlíku a vybírá si ty modré, ananasové. Uličkou postupoval průvodčí. Kam jsem jen strčil ten posranej lístek, tady je, lístek do Ezpelety. Kdyby tak kontroloval lístky všem, po dědkovi by ho mohl chtít, zabavit dědka, třeba jen na chvilku, stačila by trocha nepozornosti a lapnu ty prachy. Ale ne, průvodčí odchází, kolíbá se, vrávorá mezi dvěma řadami sedadel.

Ezpeleta, jeho stanice. Vlak zastavil a oknem se dovnitř nezadržitelně vevalilo horko časného odpoledne. Měl nohu zdřevěnělou, úporně ji tlačil k zemi, aby nevykukoval roh tisícovky. Čekal jako na smilování, až dědek vystoupí. Cítil jeho upřený pohled, nehybný jako stojatá voda. Možná by mu měl něco říct, ale měl strach, dětinskou hrůzu, jako když v čekárně člověk sedí naproti pomatenci.

Vagón zůstal skoro prázdný. A on nevystoupí a nevystoupí. Pojedu s tebou až do Gerli, dědku plesnivej, a třeba do řiti světa, když to bude nutný, a ještě si povíme, jestli vystoupíš, nebo nevystoupíš. Cítil mravenčení, které mu postupovalo nohou, šla mu do nohy křeč. Ani školák nevystoupil. Ani voják, který pospával. Poprvé se na něj zadíval. Jeho obličej mu přišel čímsi povědomý. Vojáci vypadají pod štítkem čepice všichni stejně. Vojna… Ortiz, velitel roty, vlevo v bok, vpravo v bok, vlevo v bok. RG, R jako ruční, G jako granát, a co žid, to komunista. Naučil se být vždycky něco mezi, nevyčnívat z davu, nedělat ze sebe ani moc blbýho, protože to z tebe mají srandu, ani moc aktivního, protože to tě pak nechají velet. Ani moc zadírat, protože pak makáš až do civilu, ani se moc zašívat, protože pak není žold. A naučil se neodmlouvat. Bylo to jednoduché. Ano, pane veliteli, ano, pane četaři, provedu.

Vlak zpomalil. Už tam budou. Teď mu slunce svítilo do očí, jako by mu někdo na tvář přiložil horečnatou dlaň. Schoval hlavu do opěradla a ucítil, jak se mu vlhká košile lepí na záda. Tohle horko vyvolává v člověku zvláštní slabost, krotí ho a bere mu hlas. Nohu už necítil, měl v ní křeč, jen křeč. Vtom řezavý skřípot brzd a pohledy spiklenců, kteří se vrhají do útoku. Cosi se v jeho nitru zhroutilo. Věděli to. Od samého začátku to věděli: školák, který už nejedl karamelky, ale drze pozoroval jeho rozechvělou nohu, paní učitelko, paní učitelko, prosím, Pascual má peníze, které mu nepatří, voják, který ho sledoval nezúčastněnýma, ale energickýma očima, však on jenom plní rozkazy, a dědek, hlavně dědek. Ale kdepak, to je blbost, to mám z toho horka. Myslet na něco jinýho, to je ono, třeba počítat telegrafní sloupy, jeden sloup, druhej sloup, nebo se dívat na ten mrak, proč se nekoukat na ten mráček, ne, radši dál počítat sloupy, čtyři sloupy, pět sloupů.

Vlak zastavuje, dveře se otevírají. Tady je konečná. Musel jen počkat, až oni vystoupí, tak vystupte, musel čekat, než odejdou, tak už táhněte, už jenom chvilku a shrábne ty peníze a vrátí se do Ezpelety a bude důchodcem. Jenže nikdo nevystupoval. Všechna ostatní sedadla už byla prázdná, jen ti čtyři tam seděli dál. Do toho se ozval přidušený zvuk zavíraných dveří. Krutá jistota mu prostoupila tělo: tenhle vlak se nevrací. Cesta teprve začala. Před nimi je další zastávka a za ní další a další a oni už nikdy nevystoupí.

Z posledních sil přitlačil nohu na bankovku. Vlak se rozjel.