Na zápal plic zemřel 8.září japonský spisovatel Cutomu Minakami. Odešel ve věku 85 let ve svém tvůrčím studiu v Tómi, prefektuře Nagano. Svou první povídku vydal v roce 1948, další následovala až více než deset let poté, v roce 1960. Jeho Chrám divokých husí (Gan no tera) získal v roce 1961 Naokiho cenu a spolu s jeho dalšími povídkami jako byly např. Bambusové loutky z Ečizenu (Ečizen no ningjó, 1964) si brzy získal širokou odezvu.

Cutomu Minakami (8.3.1919 – 8.9.2004) se narodil v prefektuře Fukui v rodině, jejíž chudoba byla příčinou jeho umístění v jednom z kjótských klášterů už v raném věku devíti let. Poté, co Minakami ztratil vinou nezřízeného chování představeného iluze o řeholním životě, chrám v roce 1936 opustil. Ve své literární tvorbě pak vycházel především z vlastní zkušenosti s klášterním prostředím, vliv na něj měla i oblast, kde prožil své dětství.

Začal studovat literaturu na kjótské univerzitě Ricumeikan, ale studia musel kvůli neútěšné finanční situaci a chatrnému zdraví opustit. Dlouhodobou rekonvalescenci v rodném kraji prožil jako horlivý čtenář a po skončení války se stal žákem Kódži Una, pod jehož vedením napsal best-seller v subjektivním stylu, Furaipan no uta (Píseň o pánvi, 1948). Deset let se pak držel stranou literárního světa a v roce 1960 vydal dílo o tzv. minamatské nemoci pod názvem Umi no kiba (Tesáky moře), čímž se počala jeho kariéra spisovatele detektivních příběhů se sociální tématikou.

Jeho autobiografický Chrám divokých husí (Gan no tera, 1961), vyjadřující melancholické pocity mladého chlapce, byl oceněn Naokiho cenou. Následovala další díla: pod vlivem povídky Body a přímka (Ten to sen, č.1964) Seičó Macumota publikoval Kiri to kage (Mlha a stín, 1963), osudy ženských postav ztvárnil v Gobančó Júgirigó (Dům večerních mlh ve čtvrti Gobančó, 1963) a Bambusových loutkách z Ečizenu (Ečizen no ningjó, 1964). V 70. letech se od společenských témat odklonil, vznikala díla biografická, např. Ikkjú (1974) o známém buddhistickém mnichovi z 15.století, či čistě autobiografický Teradomari (Pobyt v klášteře, 1977). Mezi dalšími díly neopomeňme Kinkaku endžó (Zlatý pavilon v plamenech, 1979), snahu o proniknutí do psychologie zločinu podpálení kjótského Zlatého pavilonu, které už před Minakamim literárně ztvárnil i Jukio Mišima, Rjókan (1984) a Ucutake no fue (Dutá bambusová flétna, 2002).