Když vyjde nějaký chorvatský román již v desátém vydání, jedná se bezpochyby o událost „celostátního významu“, která se stává, zvlášť v chorvatském prostředí, vskutku výjimečně. Podívejme se tedy na román blíže.

„Rebelové bez příčiny“
Hlavními postavami jsou dva staří dobří kamarádi – vypravěč (jehož totožnost zůstává celý román neodhalena) a Glista. Klukům je něco přes dvacet, žijí ve velkoměstě Záhřebu, práci nemají (maximálně občasnou), vzdělávat se je nebaví, ještě tak tahat peníze z rodičů (případ vypravěče), či se rovnou za rodiče stydět (Glistův Tatek jako sběrač starých kovů). Jediný zájem se soustřeďuje na balení „buchet“ a každodenní „filozofování“ o smyslu života. O jejich postoji k socialistickému zřízení a pracující třídě raději nemluvit (román vyšel poprvé v roce 1970). Kluci si prostě chtějí jen tak užívat, a ne ten život až tak prožívat. To se jim vcelku daří, i když se kolem nich točí různé záhřebské existence. Ale pak, jak se říká, padla kosa na kámen. Glista se zamiloval do manželky majitele automyčky, kde oba kluci chvilku pracují. Paní je už vyzrálejší a s Glistou trochu flirtuje, ale o víc jí nejde. Po nezdařeném pokusu o sex s ní propadá Glista depresím. Ty ještě umocní setkání obou kluků s podivným bláznem v hospodě – panem Milčekem. Bláznivá alkoholická noc vrcholí příjezdem do blázince, kde kluci přespí. Pro Glistu je to tak otřesný zážitek, že se potom začne chovat divně, a román vrcholí tím, že do sebe zahloubaného Glistu porazí na ulici tramvaj a on umírá.

Jazyk románu
Čím především tato kniha upoutala, byl použitý jazyk. Oba kluci žijí v Záhřebu, a tak mluví „jak jim zobák narostl“, tzn. mluveným záhřebským dialektem až argotem. Vzhledem k tomu, že román vyšel v roce 1970, jednalo se v jugoslávských poměrech o takřka „revoluční čin“. V severním Chorvatsku (tj. včetně Záhřebu) se mluví kajkavským dialektem chorvatštiny. V době Jugoslávie však existovala oficiální srbochorvatština a napsat knihu v dialektu „chorvatských nacionalistů“ znamenalo, že většina obyvatelstva Jugoslávie nebude tak polovině slov vůbec rozumět. O to populárnější se stala kniha právě v Záhřebu a severním Chorvatsku. Z. Majdak (*1938) tak do poměrně klidných vod jugoslávské literatury té doby vnesl nový prvek, který již osvědčeně fungoval v řadě západních zemí – skutečný mluvený jazyk bez příkras.

 Literární kontext
V době, kdy román Kužiš stari moj vychází, panuje v chorvatské literatuře období zvané Postmodernizam (cca 1967–1991), které nastoupilo po Druhé moderně. Tento román se ale spíše stále hlásí k Druhé moderně a období tzv. „jeans prózy“ (60.–70. léta 20. stol. v jugoslávské literatuře), kdy vydávají své knihy kromě Zvonimira Majdaka i A. Flaker, A. Majčetić, I. Slamnig a další. Všechny tyto romány mají obvykle společné prostředí (město či periferie velkoměsta) a typ postav (frajer, rebel) a silný vliv soudobé západoevropské a americké tvorby (J. Kerouac aj.). Kniha byla také zfilmována (1973, režisér Vanča Kljaković, produkce Jadranfilm) a zpracována jako divadelní hra (mladá scéna ITD Zagreb). Majdak sám pak na knihu navázal volným pokračováním Stari dečki (Staří mládenci) v roce 1975, ale v již trochu jiném duchu.