Komiksová produkce v českých zemích i přes územní velikost pomalu ale jistě roste. Co se kvality týče, nemůže si čtenář stěžovat: je z čeho vybírat. Nakladatelé se snaží, aby se k nám dostávala zásadní díla a my nebyli zcela odříznuti od tohoto multikulturního média. Comics Centrum teď vydalo Krajinu půlnočních stínů M. Straczynskeho, komiks, který není ani náhodou určen teenagerům a který vzbudil ve světě velký ohlas.

Straczynski (17. 7. 1954) je nejen uznávaný komiksový tvůrce, ale je znám i z televizních seriálů Jake a tlusťoch, ale především z fanoušky opěvovaného Babylonu 5. V každém případě se jedná o vypsaného autora, který ví, co chce, a pokud řekne, že na knize pracoval dvacet let, dá se předpokládat, že se nejedná o prvoplánovou všední četbu.

Jenže právě tak na první pohled Krajina půlnočních stínů působí. Popová a sladká kresba Garyho Franka a dokonalé počítačové kolorování na první pohled naprosto nekorespondují s obsahem. Ale možná to tak není. Krajina je jako mince, má dvě strany. A bylo by proto nerozumné domnívat se, že ani kresba nemá své opodstatnění. V druhé půli knihy se totiž zdá, že obsah a forma jsou více spjaty, že jsou jedním.

Ale stejně se zajisté najdou mnozí, kteří by preferovali kresbu Michaela Zulliho (Sandman, Poslední pokušení), která působí expresivněji a korespondovala by již od začátku, jak je možné přesvědčit se v krátké povídce vytržené odkudsi z děje, kterou můžeme nalézt jako bonus na konci knihy. Jako námitku proti Zullimu můžeme zase říci, že jeho kresba není určena pro široké masy. Takže v protikladu zde stojí srozumitelnost a expresivita. Kde je správné řešení, se dá určit jen velmi těžko.

Podobné je to i s příběhem. Začátek je z klasické detektivky, záhy se ale obrací na zcela jinou notu. Straczynski začíná pracovat s archetypy. Je ale otázka, jak dobře se mu to povedlo. Krajina půlnočních stínů nemůže uniknout částečnému srovnání s Gaimanovým Nikdykde. Srovnání však není možné, ačkoli v obou dílech se nalézá svět pod světem, oba řeší propad ze světa viděného a všedního do světa surrealistického, pitoreskního. Gaiman zvládl atmosféru, ale je pravda, že se jedná o beletrii. Straczynski si vybral komiks a jiné vysvětlení mezisvěta –ten v Krajině sociálně-psychologický, zatímco v Nikdykde je magický. Můžeme tu vést diskuze o tom, zdali není v výše uvedených důvodů Krajina vykreslena příliš ploše. K tomu lze nabídnout ještě jedno vysvětlení. Je možné, že styl je zvolen zcela správně a má vyjadřovat klišé a „nalakované“ americké prostředí, tak konformní a tak moc ploché. Pokud tomu tak je, bylo by záhodno trošku více ironie pro snazší odhalení.

To, že o knize autor přemýšlel dvacet let, se dá rozeznat docela snadno. Dokonce se dá rozeznat i to, že chtěl sdělit daleko více, než se mu nakonec povedlo. Jak už bylo řečeno, Straczynski pracoval pro televizní seriály. Krajina půlnočních stínů působí přesně seriálovým dojmem, ale zdá se, že jste některé díly zkrátka nestihli. Jakoby autor vypouštěl kapitoly, jež přímo nesouvisejí s dějem, ale přeci jen přinášejí informace důležité pro pochopení autorského světa.

Autor udělal pouze tři výjimky: u již zmíněné závěrečné povídky, která dosahuje v dokonalém vypointování sandmanovské velikosti. Další dva pokusy již tak povedené nejsou a donutí komiks ke zvolnění tempa a čtenářskému pocitu nenáležitosti. Je to okamžik, v němž se Straczynski snaží vysvětlit funkci a systém svého mezivěta, k čemuž použije i platónské podobenství o jeskyni. O umístění tohoto podobenství zde můžeme také polemizovat.

Ale vysvětlení takové narativní techniky je docela prosté. Krajina půlnočních stínů BYLA zamýšlena jako rozsáhlý seriál. Původně byly v plánu další doplňující příběhy, další a další souvislosti. Bohužel však nakladatelství, jež Straczynskeho vydávalo, zkrachovalo. Proto se jedná o jakýsi artefakt z tušeného dalekosahajícího díla, u kterého jasně vidíme, kam až mělo růst. Je jen smůla, že k dokončení nedošlo. Přesto po vícerém přečtení, po proniknutí do autorova záměru, budí úctu a obdiv.

Krajina dává doopravdy tušit obrovské množství stínů, přerůstá již tak obsáhlou knihu a nutí k zamyšlení o Straczynského světě. Ten hned na začátku opouští čas lineární a k vykreslení metafory používá čas cyklický. Motiv cesty je zde zacyklen také a nad dějem se proplétá křesťanský mýtus jako jemný had kouře. Všechny tyto motivy a spousta dalších pramení z autorových životních zkušeností, z jeho osobními zážitky se sektami a pouličním životem v USA. Proto se nejedná o knihu pro náctileté. K pochopení a uchopení je zapotřebí životní náhled, k němuž je zapotřebí dopracovat se zkušenostmi. Vztah hlavního hrdiny ke světu, v jeho žebříčku priorit, vyjadřuje jistou vyzrálost, přesto je však okolnostmi pozměněn a nastaven do konečného pochopení světa.

Stejně tak je to se Straczynskim. Vidí svět zcela jasně, našel svou pravdu, kterou se snaží sdělit. Je jen otázka, zda je jeho pravda sdělitelná všem. Rozhodně se jedná o knihu s poselstvím. A jako u každého „velkého“ poselství je třeba otevřít široce oči a nechat je na sebe působit. Straczynski opustil moderní dobu, aby se vynořil v magickém čase, aby na troskách civilizace nechal znovu a znovu ožívat Lazara vyčkávajícího na smrt, aby anděl strážný putoval světem s člověkem, jenž ztratil svou duši, ale ještě stále má naději, kterou ostatním bere Ďábel potulující se ulicemi. Pokud Straczynski uspěje, naděje se vrátí.
Nakladatelství Comics Centrum odvedlo obrovský kus práce. Jedná se o jedno z největších děl žánru, které kdy bylo převedeno do češtiny. K tomu máme před sebou první bezchybné vydání; tým si dal práci, aby opravil všechny autorské chyby, i redakční práce je velice čistá. Zarazí snad jen poznámka o nevhodnosti použitého výraziva pro děti do šestnácti let věku. Vulgarismy se v knize vyskytují asi jen na třech místech...