Mordecai Richler: Byl tu Šalomoun Gursky. Z anglického originálu Solomon Gursky Was Here přeložil Petr Pálenský. Argo, Praha 2004. ISBN: 80-7203-590-8. 508 stran, 339 Kč
Mordecai Richler: Učňovská léta Duddyho Kravitze. Z anglického originálu The Apprenticeship of Duddy Kravitz přeložil Petr Pálenský, Argo, Praha 2003, 80-7203-505-3. 315 stran, 259 Kč

„Jsem přesvědčen, že koneckonců každý spisovatel je provinční, a to v tom smyslu, že je odkázán na náměty, které zná z bezprostřední zkušenosti. Jsem Kanaďan, jsem Žid, a píšu o tom, jaké je být obojím zároveň. Nechci se příliš dlouho vzdalovat od kořenů své nespokojenosti.“ Takto typicky střízlivými a nekompromisními slovy charakterizoval kanadský prozaik Mordecai Richler nejen vlastní spisovatelskou práci, ale i některé určující rysy kulturní situace ve „své“ zemi v druhé polovině dvacátého století.

Spisovatelský svět Mordecaie Richlera (1931–2001), jednoho z nejvýznamnějších prozaiků Kanady dvacátého století, od počátků formovaly dvě základní zkušenosti: nejdříve to bylo dětství a mládí prožité v chudé židovské čtvrti Montrealu, v okolí ulice St. Urbain, která později mnohokrát vstoupila jako dynamická narativní horizontála a poznávací komunikační znamení do řady jeho románů, a v dospělosti potom bolestně a upřímně prožívané vědomí krutě nespravedlivých konfliktů v širším sociálním a kulturním prostoru, především historie a postavení Židovstva v dnešním světě.

Richler byl „Kanaďanem třetí generace“: jeho dědeček, rabín a chasídský učenec, se přistěhoval do Montrealu počátkem dvacátého století na útěku před pogromy ve východní Evropě. Richler vyrůstal v uzavřeném světě poznamenaném ortodoxním náboženstvím a nedůvěrou vůči frankofonním i anglofonním spoluobčanům jiného vyznání. Věnoval se studiu Talmudu a měl jít v dědečkových šlépějích jako rabín, ale postupně stále jasněji prohlédal škodlivou omezenost života v židovském ghettu a zatoužil se od něj osvobodit. Studoval anglickou literaturu, ale po dvou letech na univerzitě zjistil, že jeho literární zájmy jsou více praktické než teoretické – rozhodl se stát spisovatelem. V pouhých devatenácti letech poprvé opustil Kanadu a vydal se na zkušenou do Evropy, podobně jako mnoho tehdejších severoamerických umělců a intelektuálů. V Evropě také vyšly jeho první romány Akrobaté (The Acrobats, 1954), Syn menšího hrdiny (Son of a Smaller Hero, 1957), a Učňovská léta Duddyho Kravitze (The Apprenticeship of Duddy Kravitz, 1959, česky 2003). Přestože Richlerovy prvotiny nejsou ještě přesvědčivým uměleckým úspěchem (zejména Akrobaté jsou nepříliš zdařilou imitací narativní techniky modernistické prózy), prozrazují v určitých aspektech autorovo budoucí tematické směřování a charakteristické znaky jeho rukopisu: nutkavé hledání skutečných a alespoň trochu pevných hodnot, jejichž samotná existence je neustále zpochybňována novodobým liberalismem, zájem o dějinné souvislosti mezirasových, politických a morálních konfliktů, zřetelně formulované autorské stanovisko vůči protagonistům, kterými jsou často silně ambivalentní, ne-li vyloženě záporné postavy, s chutí vyprávěný napínavý příběh a nemilosrdně satirický tón.

V románu Syn menšího hrdiny se Richler mimo jiné pokusil vypořádat se zkušeností vlastního původu a osobnostního dospívání. Během pobytu v Evropě paradoxně záhy zjistil, že specifické, bolestně konkrétní prostředí židovského Montrealu bude navždycky živit jeho uměleckou představivost. Zjevně autobiografická postava Noaha Adlera je pronikavou studií citlivého a ambiciózního židovského mladíka, jehož vztah k rodině a okolní komunitě souvěrců je směsí lásky, oddanosti hraničící se závislostí, nenávisti a kritického odsouzení. Podobně jako mladý Richler a před ním třeba na jiném místě James Joyce a jeho Štěpán Dedalus, Noah nakonec odchází na vlastní cestu za osobní a uměleckou svobodou – aby se snad jako jeho autor mohl zase vrátit moudřejší, poučenější, ale s nezmenšeným vnitřním zaujetím. Přestože jde o mladistvé dílo, autorem později umělecky překonané, Walter Allen je po londýnském vydání označil za „první skutečný objev na poli kanadského románu“.

Román Učňovská léta Duddyho Kravitze je kritiky považován za Richlerův první skutečný umělecký úspěch. Podstatnou měrou k tomu přispěla postava hlavního hrdiny, sotva dospělého židovského uličníka z chudé čtvrti, který svou drzou neomaleností, cynismem, živelností a neodvratnou touhou, s jakou směřuje ke svému cíli, ale také bezpodmínečnou oddaností, kterou projevuje starému dědečkovi, užvaněnému otci a slabošskému bratrovi, zároveň děsí, odpuzuje a fascinuje. Richler v něm poprvé dal naplno průchod svému zaujetí, které sám popsal jako „neutuchající snahu hledat argumenty svědčící v zájmu zdánlivě nesympatického člověka.“ Duddy je v jistém smyslu morální obětí vlastní pomýlené interpretace nabádání svého dědečka, skromně důstojného starého pána, žijícího v anachronickém světě tradičních židovských hodnot: „Chlap bez půdy je nula.“ Duddy, záhy rozpoznávající vlastní talent, rozhodně nemá v úmyslu strávit život jako bezvýznamná nula; je jenom příliš mladý a nezkušený, a také beznadějně výchovně zanedbaný, aby včas pochopil, že opravdové lidské hodnoty se neměří na hektary vlastněné půdy, ale skutky obyčejné a důsledné poctivosti. Richler napsal hluboce, ale nikoli lacině morální příběh o Duddym Kravitzovi ve strhujícím vyprávěcím tempu, s živými, přesně odposlouchanými dialogy a sarkastickým humorem – pro který byl záhy označen za jednoho z nejkousavěji kritických autorů kanadské prózy. Richlerův blízký přítel, filmový režisér Ted Kotcheff, si povšiml akčních kvalit románu, a podle autorova scénáře jej v roce 1974 proměnil v jeden z nejúspěšnějších kanadských filmů.

Mezi vydáním Duddyho Kravitze a Richlerova dalšího mistrovského kousku, kterým byl román Jezdec z Ulice sv. Urbana (St. Urbain’s Horseman, 1971), uplynulo celých dvanáct let. Richler se mezitím na čas vrátil do Kanady, živil se jako novinář a autor filmových scénářů a vydal dvě útlé románové satirické frašky Nedostižný Atuk (The Incomparable Atuk, 1963) a Nabeton (Cocksure, 1968). Posledně jmenovaný román, drsně lascivní historka parodující praktiky zábavního, především filmového průmyslu, získala Richlerovi nejprestižnější literární ocenění v Kanadě, Cenu Generálního guvernéra, což pobouřilo řadu jeho odpůrců z nejrůznějších ideologických táborů.

Jezdec z Ulice sv. Urbana je v každém ohledu komplexnějším, ctižádostivějším, a také vážnějším dílem. Jeho protagonista, Jake Hersh, je člověk nejen o něco starší, a tedy vyzrálejší než hrdinové předchozích románů, ale hlavně má bohatší vzdělání a životní zkušenost. Děj se neomezuje na jednu přísně vymezenou narativní scénu, ale provádí čtenáře židovským Montrealem a odtud různorodými prostředími, které autor buď osobně poznal, anebo pečlivě nastudoval: intelektuálním a bohémským světem módního Londýna, válečnou Evropou, fantasmagorickými vizemi Jižní Ameriky nebo izraelskými kibutzy. Jake, úspěšný filmový scénárista, milující a milovaný manžel a šťastný otec rodiny, má totiž poněkud absurdní, ale přesto pochopitelný problém, který má složitou řadu etnických, historických, generačních, intelektuálních, i individuálně psychologických příčin: jeho morální svědomí ho podvědomě trestá za to, že se jako Žid a příslušník své generace nestal jednou z obětí evropského holocaustu, ale prožil život v bezpečném a pohodlném závětří Severní Ameriky. Jake má paradoxně pocit, že se narodil „ve špatné době na špatném místě“, že patří ke generaci, které je v historickém kontextu souzeno být „věčně pozorovateli, nikdy účastníky“. Prožívá prostě klasický syndrom mytického krále Polykrata, tj. úzkost z nezaslouženého štěstí, a podobně jako on se potřebuje potrestat obětí něčeho, co je mu drahé. Jeho neurotická mysl napřed spřádá nejrůznější varianty tragédií, které by se mohly přihodit jeho rodině, později vytvoří horečně snovou postavu bájného jezdce, který snad putuje světem po stopách doktora Mengeleho, aby jeho zabitím pomstil historické utrpení Židů a odčinil tak i Jakeův bezděčný hřích. Jak nás však učí báje o králi Polykratovi, štěstí si nelze u bohů předplatit vykalkulovanou obětí, a tak i Jakeovo zmoudření přichází pozvolna a po velkém, ale v závěru osvobozujícím utrpení. Přestože ani tomuto složitému, znepokojujícímu románu nechybí typicky richlerovský humor a okouzlující satirické pasáže, je především upřímně a velmi vážně míněnou výpovědí o morálním kontextu novodobé historie. Svému autorovi získal druhou Cenu Generálního guvernéra.

Po tomto úspěchu se Richler znovu a tentokrát natrvalo usadil v Montrealu a stal se jedním z nejpohotovějších a nejvýmluvnějších komentátorů sociální a kulturní situace v Quebecu i celé Kanadě. Jeho pohled byl mnohdy objektivizován skutečností, že ve frankofonním Quebecu patřil k anglofonní a zároveň židovské menšině – tato pozice několikanásobného outsidera mu zejména ve vypjatých situacích, jako byl znovu a znovu jitřený boj o oddělení frankofonní provincie od zbytku Kanady, umožňovala zaznít hlasem zdravého a střízlivého rozumu. Svůj postoj k otázce samostatnosti Quebecu shrnul se svou příznačnou jízlivostí v esejistické knize Ó Kanada, ó Quebec: Requiem pro rozdělenou zemi (Oh Canada, Oh Quebec: Requiem for a Divided Country, 1992).

Další román Joshua tehdy a nyní (Joshua Then and Now, 1980) námětově poněkud příliš připomíná úspěšný příběh o Jakeovi Hershovi, ale přináší prvky formálních proměn, které se později velmi osvědčily v dalším z vrcholů Richlerovy kariéry, románu o Šalomounovi Gurském. Jak napovídá samotný název nového románu, autor se odvážil uvolnit dosud silně konzervativní vyprávěcí strukturu, obohatit ji o častější a složitější přechody mezi časovými rovinami, rozvíjet několik časových paralel najednou, a vytvořit tak román s napětím téměř detektivním, ač s hrdinou povědomým, totiž stejně neuroticky obsedantním jako byl Jake Hersh.

Román Byl tu Šalomoun Gursky (Solomon Gursky Was Here, 1989) lze nepochybně pokládat za Richlerovo nejambicióznější dílo, ale rovněž za jeden z jistě nejstrmějších vrcholů členitého pohoří jeho plodné spisovatelské kariéry. Autor v něm podrobně a s téměř vědeckou důkladností mapuje celou řadu témat příznačných pro kanadskou prózu osmdesátých let: trvající snahu podat novou nebo jinak zajímavou verzi historie Kanady a jejího vztahu k dějinnému kontextu západního světa; otázku imigrace a zobrazení Kanady jako společnosti postavené na dědictví imigračních procesů; otázku původních obyvatel kontinentu a jejich postavení vůči společenské většině; zájem o konkrétní geografický region a jeho estetický přesah. Lze jej tak číst jako dokonale poučený příspěvek k poznání minulosti Kanady a její kulturní a politické atmosféry, jako místopis jejích určujících, anebo přinejmenším inspirujících mezníků, stejně jako neobyčejně zábavný napínavý příběh s mnoha tajemstvími o hledání někoho, kdo snad nikdy neexistoval, koho možná nikdy nikdo neviděl, kdo byl podle všech indicií každopádně pěkný lump, ale kdo ve fantazii hrdinů, právě tak jako čtenářů, probouzí nekonečnou zvědavost, která vždy vede k poznání – ať už je tím poznáním cokoliv.

V tomto důmyslně vrstveném a rozkošatělém románu ve formě několikagenerační rodinné ságy se Richler „vyrovnává s kanadskou tradicí, které se tak často vysmíval: vepisuje do kanadské historie a národní mytologie dosud přehlíženou židovskou dimenzi:“ Mnohé epizodní charaktery jsou volnými variacemi nebo přímo parodiemi skutečných historických postav (např. konzervativní premiér Bennet), historické události opouštějí výsadní doménu faktů a stávají se úžasně fantastickými příběhy – např. pokoutní židovská účast na nešťastné Franklinově expedici v polovině devatenáctého století, „vysvětlující“ tajemné zvyky a ornamenty u některých eskymáckých skupin…

Příběh, nahlížený převážně z pozice Mosese Bergera, kdysi nadějného vědce utápějícího talent v alkoholu, je detailním záznamem pátrání po osudech Šalomouna Gurského, charismatického syna chudých židovských imigrantů, který v dětství jako vyvolený vnuk podnikl se svým dědečkem a fatálním předchůdcem v roli „bludného Žida“ záhadnou iniciační cestu na daleký sever, aby se stejně záhadně vrátil jako budoucí zakladatel vlivné dynastie pašeráků alkoholu a později více či méně elegantních podnikatelů a zakladatelů kanadské ekonomické moci. Moses, přítel Šalomounových dětí a další Richlerův latentně autobiografický hrdina, posedlý Šalomounem podobně jako Jake Hersh svým Jezdcem, postupně skládá dohromady mozaiku jeho životních osudů na základě dobových pramenů, novinových zpráv, soudních záznamů, osobních svědectví apod., a dokládá tak, spolu se svým autorem, nekonečnou přitažlivost historických žánrů a historického bádání pro naši dobu, která je např. podle Graema Gibsona „projevem post-koloniální potřeby znovu nabýt ztraceného porozumění minulosti.“ Zájem o takovouto historiografickou metafikci, o narativizaci historických faktů, projevují v Kanadě i u nás známí Richlerovi kolegové jako Timothy Findley nebo Michael Ondaatje.

Historie Šalomouna a jeho rodu je současně hrdinnou i nehrdinnou imigrantskou odyseou. Velké epické téma přistěhovalectví, často vtělované do žánru Bildungsromanu, bylo v kanadské literatuře sedmdesátých a osmdesátých let dosud polem, kam bylo možné zasít čerstvé a neopotřebované prozaické výhonky. Mnohé romány zobrazovaly problémy adaptace cizinců v novém, ne vždy přátelském prostředí nového světa, změny v tradičních sociálních, rodinných i osobnostních strukturách, kontrast naděje a nových možností s existenciální úzkostí a nebezpečí komunikačního selhání. Linda Hutcheon tento příznačný rys doby charakterizovala takto: „Kanaďané se tradičně pyšní svým multikulturalismem, svou ´etnickou mozaikou´, která umožňuje kulturní rozmanitost. Ale takto liberální pojetí mozaiky by se snadno mohlo změnit v tyranii; jak dokládají právě literární díla, tento model vyžaduje uchovat si vlastní etnické kořeny a zároveň se stát Kanaďanem.“ Šalomoun Gursky a jeho historiograf Moses Berger jsou také dva kanadští občané v roli věčných ironických outsiderů, kterým možná nechybí nic – a možná úplně všechno, nebo alespoň to nejdůležitější: vědomí přináležitosti k obývanému prostředí.

Román o Šalomounovi Gurském, přes mnohé děsivé a kruté epizody, ovšem v žádném případě není temnou tragédií. Nebyl by to Mordecai Richler, aby si patřičně nevychutnal satirický a humorný potenciál svého mnohorozměrně dobrodružného příběhu. Ostatně, opět podle Lindy Hutcheon, která je autorkou řady studií o ironii jako výsostně kanadském žánru: „Už od dob Stephena Leacocka jsou satira a smích pro Kanaďany standardním způsobem, jak se vyrovnat s tím, kde a jak žijí.“ Román nabízí výbornou čtenářskou zábavu, umocněnou ještě mistrovstvím, s jakým se autorovi daří přes značnou rozsáhlost a obrovské množství detailů udržet napínavou a jednotící zápletku, vedoucí neomylně k uspokojivému rozuzlení. Dal by se rovněž, pokud bychom trvali na žánrovém zařazení, označit za příklad toho, co Leslie Fiedler popsal jako odrůdu amerického Westernu, populárního eposu západu, tedy „Northern“ čili příběh severu; pravdou jednoznačně zůstává, že v tomto Richlerově románu snad vůbec poprvé vstupuje do literatury kanadský daleký sever jako dosud esteticky opomíjená, ale fascinující krajina s vlastním ideálem krásy a vznešenosti.

Richlerovým posledním románem, vydaným krátce před jeho smrtí, byla Barneyho verze (Barney´s Version, 1997), dílo s podobnými formálním rysy jako historie Šalomouna Gurského. Je to parodická fiktivní autobiografie, usilující „opravit“ omyly o hrdinově minulosti, „ve skutečnosti“ ovšem opět předkládající pouze jednu z jejích možných verzí. Román si tak pohrává s typicky postmoderní spekulací o vztahu reality a fikce, kdy jedna je variantou druhé a rozdíly mezi nimi postupně postrádají funkčnost a smysl. Barneyho verze tohoto postmoderního tématu získala literární cenu Giller Prize.

Mordecai Richler byl neobyčejně pruduktivním, vlivným a poctivým, i když pro mnohé silně nepříjemným autorem. Sám sebe označoval za autora vážných a morálních románů a tvrdil, že morálka je jeho základním tématem, pouze rozvíjeným v různých variacích. Přestože během svého života nemilosrdnou kritičností vyvolal mnohokrát prudký nesouhlas a rozhořčení, o roli spisovatele a jeho práci se vyjádřil s překvapující skromností: „Na spisovateli by každého měla zajímat pouze jeho práce. Buď má nějakou hodnotu, nebo nemá. Osobnost spisovatele je pro diskusi o díle nadbytečná a irelevantní.“ Přestože sám sebe ve vztahu ke svému literárnímu odkazu příkladně upozadil, jeho dílo je více než přesvědčivým důkazem, že Mordecai Richler tu byl – a zanechal na dlouho nesmazatelnou stopu.