Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová.

Lucy má dost své práce. Musejí se vysadit dveře, přijdou Rumpelmayerovi chlapi. A pak, pomyslela si Clarissa Dallowayová, takové ráno! – svěží, jako stvořené pro děti na pláži.

Jaká radost! Jako by skočila do vody! Protože tak jí to vždycky připadalo, když s tichým zavrzáním pantů, které slyší ještě dnes, dokořán otevřela francouzské dveře v Bourtonu a vyrazila ven. Tak svěží, tak klidné, samozřejmě tišší než tady bývalo to časné jitro; jako plesknutí vlny, jako polibek vlny, chladné a štiplavé, a přece (pro osmnáctiletou dívku, kterou tehdy byla) sváteční, když tam u otevřených dveří postávala s pocitem, že se musí přihodit něco strašného, dívala se na květiny, na stromy, od nichž vzlínala pára, a havrani vzlétali a zase přistávali, stála a dívala se, až se ozval Peter Walsh: “Dumáš uprostřed zeleniny?” – tohle že řekl? – “Já mám radši lidi než květák” – bylo to takhle nějak? Nejspíš to prohlásil u snídaně, když si vyšla na terasu – Peter Walsh. Teď někdy se má vrátit z Indie, v červnu v červenci, už přesně neví, ty jeho dopisy jsou příšerně nudné; zato jeho průpovídky, ty si člověk pamatoval; jeho oči, jeho kapesní nůž, jeho úsměv, jeho nabručenost, a když nenávratně zmizely miliony jiných věcí – jak podivné! –, i pár průpovídek jako tuhle o zelenině.

Maličko se zarazila na chodníku a počkala, až přejede dodávka od Durtnallů. Okouzlující žena, pomyslel si Scrope Purvis (který ji znal jen tak, jako člověk zná své sousedy ve Westminsteru), je v ní něco ptačího, jakoby sojčího, modrozelená barva, lehkost, živost, i když je jí už přes padesát a od té nemoci hodně pobledla. Trčí tam jako na bidýlku, vůbec ho nevnímá, narovnaná jako podle pravítka čeká, až bude moct přejít.

Když totiž člověk žije ve Westminsteru – kolik už je to? přes dvacet let – pociťuje i uprostřed všeho toho dopravního ruchu, nebo když se v noci probudí, Clarissa to ví jistě, takové zvláštní ticho, nebo snad vážnost, nepopsatelnou pauzu, napětí (ale to by se možná dalo přičíst srdci, které, jak jí řekli, oslabila chřipka), než se ozvou údery Big Benu. Tak! Právě se rozezněl. Nejdřív trošku jako upozornění, zpěvně, pak celá, neodvolatelně. Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu. Jak jsme pošetilí, napadlo ji, když přecházela Victoria Street. Jenom nebe ví, proč to člověk tak miluje, jak to vidí, vytváří si to, obklopuje se tím, boří to a každým okamžikem znovu vytváří. Ale i ty nejhorší cuchty, ti nejubožejší z ubožáků sedící na prahu (pití je jejich zkáza) dělají totéž – nedá se tomu zamezit, ani kdyby na to vyšel zákon, tím si byla naprosto jistá – právě z téhož důvodu: milují život. V očích lidí, v rytmu, v dupotu i trmácení, v rachotu a vřavě těch povozů, automobilů, omnibusů, dodávek, nosičů reklam šourajících se a náhle se otáčejících, těch dechovek, flašinetů, v tom triumfu a cinkotu a podivném bzučení nějakého aeroplánu nad hlavou bylo to, co milovala: život, Londýn, tento okamžik v červnu.

Červen byl totiž právě v polovině. Válka skončila, jen ne pro takové nebožáky jako paní Foxcroftová, které to včera na vyslanectví mohlo srdce utrhnout, protože toho sympatického hocha zabili a starý zámeček teď připadne bratranci; nebo pro lady Bexboroughovou, která prý při zahajování dobročinného bazaru držela v ruce telegram, z něhož se dozvěděla, že její milý John také zahynul; nicméně je to za nimi, díkybohu je to za nimi. Je červen. Král s královnou se už vrátili do paláce. A odevšad, byť bylo ještě časně, se ozývalo tlučení, klapala kopyta klusajících poníků, ťukaly kriketové pálky; kriket, dostihy v Ascotu, Ranelaghu a všechno to ostatní, zahalené jemnou pavučinou šedomodrého rána, které je s postupem dne vypustí, na jejich trávníky a hřiště postaví poskakující poníky, jejichž přední nohy jen tepnou o zem a zase vyletí do vzduchu, ty vířící mladíky, smějící se dívky v průsvitném mušelínu, které protančily celou noc, a teď už venčí své směšné chundelaté psíky; a už teď, v tuto hodinu, rozvážné staré dámy vyrážely v automobilech vyřizovat cosi tajuplného a prodavači už ve výlohách rovnali a leštili šperky s diamanty, nádherné staré smaragdově zelené brože z osmnáctého století, aby nalákali Američany (ale člověk musí šetřit, nenakupovat pro Elizabeth tak zbrkle), a jí také se to všechno strašně líbilo, milovala to se směšnou a vytrvalou vášní, byla toho součástí, neboť její předkové sloužili jako dvořané za časů králů Jiřích, a také ona se chystala toho večera zažehnout a rozzářit, uspořádat večírek. Ale jak zvláštní pocit, když vešla do parku: to ticho, ten mlžný opar, to bzučení, pomalu plující šťastné kachny, sotva vylíhnutí ptáci brodící se mělčinou; a kdo to tamhle jde, zády k vládním budovám, nese se jaksepatří, třímá diplomatku s královským emblémem, kdo jiný než Hugh Whitbread, její starý přítel Hugh – ten úžasný Hugh!

“Přeju dobré ráno, Clarisso!” pozdravil Hugh poněkud nadneseně, protože se přece znali už od dětství. “Kam máš namířeno?”

“Hrozně ráda chodím po Londýně,” odpověděla paní Dallowayová. “Vážně, je to lepší než procházet se někde na venkově.”

Právě přijeli do města – bohužel – za doktory. Jiní sem jezdili do galerie, nebo do opery nebo aby vyvedli dcery do společnosti; Whitbreadovi běhali po doktorech. Už bezpočtukrát navštívila Clarissa Evelyn Whitbreadovou v sanatoriu. Evelyn je zase nemocná? Evelyn se značně necítí ve své kůži, řekl na to Hugh a celým svým poněkud podsaditým, dobře stavěným, mužným, nesmírně hezkým a dokonale oděným tělem (chodil vždycky až příliš vybraně oblečený, ale nejspíš kvůli tomu místečku u dvora musel) jí sděloval, že jeho žena trpí nějakým vnitřním neduhem, nic vážného, což by Clarissa Dallowayová jako dávná přítelkyně měla chápat, aniž by po něm vyžadovala podrobnosti. Ano, ovšem; to je ale otrava; a v tu chvíli měla velice sesterský pocit, ale zároveň jako by jí začal vadit její klobouk. Ne zrovna nejpříhodnější klobouk na tuhle časnou ranní hodinu. Když si to Hugh hnal kolem a s přehnaným gestem smekal, ujišťoval ji, že vypadá na osmnáct, a jistěže přijde dnes večer na její večírek, Evelyn ani jinak nedá, jenom možná o maličko později, protože jednoho z Jimových kluků musí vzít na slavnost v paláci – vedle Hugha si vždycky připadala trošičku nedooblečená, jako školačka; ale vždycky ho měla ráda, zčásti proto, že se znali odjakživa, svým způsobem to byl dobrý člověk, i když Richarda dováděl skoro k šílenství, a pokud jde o Petera Walshe, ten jí až do dneška neodpustil, že je jí Hugh sympatický.

Pamatovala si, jak v Bourtonu docházelo k jedné scéně za druhou – Peter zuřil a Hugh se s ním samozřejmě v žádném ohledu nemohl rovnat, ale přesto to nebyl takový blbec, jakého z něj Peter dělal, nebyl to žádný nekňuba. Když po něm jeho stará matka chtěla, aby nechal střílení nebo aby ji vzal do Bathu, bez řečí to udělal; byl skutečně nesobecký, a pokud jde o to, co říkal Peter, že nemá srdce ani mozek, nic než způsoby a vychování anglického džentlmena, to byl zase její drahý Peter ve svém nejhorším vydání; jistě, Hugh dovedl být nesnesitelný, dovedl být nemožný, ale na procházce v takovém ránu jako je dneska, byl roztomilý.

(Červen už vylákal ven všechny lístky na stromech. Matky v Pimlicu kojily svá děťátka. Královská flotila a ministerstvo námořnictva si vyměňovaly zprávy. Arlington Street a Piccadilly jako by přímo drásaly vzduch v parku a horoucně a zářivě čeřily jeho listí na vlnách té božské vitality, kterou Clarissa milovala. Tančit, jezdit na koni, jak tohle všechno zbožňovala!)

Mohli totiž být od sebe třeba stovky let, ona a Peter; jaktěživo nenapsala jediný dopis a ty jeho byly suché jako troud; ale zničehonic ji napadlo: Kdyby tu teď se mnou byl, co by asi řekl? – některé dny, některé jevy jí vracely jeho obraz klidně, bez té dávné zatrpklosti, což možná byla odměna za to, že jí lidé nebyli lhostejní; vracely se jí uprostřed Parku svatého Jakuba v krásném ránu – skutečně. Přitom Peter, ať byl sebekrásnější den a stromy a tráva a ta holčička v růžovém – Peter nikdy nic takového nevnímal. Nasadil si brýle, když mu řekla; podíval se. Jeho zajímal stav světa – Wagner, Popeova poezie, věčná povaha lidí a chyby Clarissiny duše. Jak ji plísnil! Jak se hádali! Jednou si vezme ministerského předsedu a bude vítat hosty na horní podestě; dokonalá hostitelka, řekl o ní (kvůli tomu si doma v ložnici poplakala), má všecky předpoklady stát se dokonalou hostitelkou, tvrdil.

A tak se s ním co chvíli hádala v Parku sv. Jakuba, co chvíli se ujišťovala, že udělala dobře – taky že ano –, že si ho nevzala. Neboť v manželství je zapotřebí trocha tolerance, trocha nezávislosti mezi těmi dvěma, kteří tráví den za dnem společně v jednom domě, což poskytoval Richard jí a ona jemu. (Kde je například dnes ráno ? V nějakém výboru, nikdy se neptala, kvůli čemu.) Ale s Peterem člověk musel všechno sdílet; všechno se muselo rozebírat. A to bylo nesnesitelné, a když došlo k té scéně v zahrádce u fontány, musela se s ním rozejít, nebo by se byli zničili, zničili by se navzájem, byla o tom přesvědčená; třebaže si v sobě léta nosila jako šíp, který se jí zabodl do srdce, ten smutek, to utrpení; a pak ta hrůza, když jí kdosi na koncertě řekl, že si vzal ženu, kterou potkal na lodi do Indie! Na to všechno se nedá zapomenout! Že je chladná, bez srdce, prudérní, to jí řekl. Nikdy prý nechápala, jak mu na ní záleží. Ale ty Indky nejspíš ano - hloupoučké, hezoučké, vyzáblé hlupinky. A ona ho litovala zbytečně. Je totiž úplně šťastný, ujišťoval ji – naprosto šťastný, třebaže neuskutečnil nic z toho, o čem mluvili; celý jeho život byl jeden neúspěch. Pořád ji to ještě štvalo.

Došla k bráně parku. Chvíli postála a pozorovala omnibusy na Piccadilly…