Když se dnes řekne „cikán“, většina z nás si představí tu část našich spoluobčanů, jež se stává živým objektem, anebo spíš terčem zájmu parazitních médií a často neméně parazitních aktivistů. Bohužel cikáni nebo Romové měli vždy tu smůlu, že spíše než pro ně samé se o ně druzí zajímali z nějakých vedlejších motivů či pohnutek: tak třeba Lorca si vytvořil kult cikánů jednoduše proto, že byl – krom jiného – taky šovinista a ve Španělsku se prostě v určité době přestalo nosit vyzdvihovat dědictví Maurů, kteří byli Lorcovými hrdiny předtím. I Puškin, Lermontov a další romantici cikány používali jako kontrast k establishmentu, který jim sice dával obživu, ale který bylo v módě odsuzovat.

Že Romové tvoří nedílnou součást dějin střední a východní Evropy, to jaksi tušíme, ovšem o nich samotných toho moc nevíme. V posledních letech se situace začala měnit k lepšímu díky několika zajímavým historickým studiím, nicméně zde se opět – zejména v západní Evropě a Americe – stali Romové obětí novodobého postrukturalistického mýtu o půvabu nomádství, který je přes svou nespornou zajímavost do jisté míry reinkarnací romantického mýtu.
Románů, které by se pokoušely zachytit romskou nebo cikánskou historii literárně, moc není. I proto je román Fires in the Dark z pera Louise Doughtyové zajímavý – ostatně není náhodou, že se této historii věnuje britská autorka, protože právě britská a americká současná próza asi nejodvážněji proniká do dějin jednotlivých krajů a národů. A i přes jisté banalizování – které může být dáno nedostatečnou znalostí reálií či autorskou nevyzrálostí – lze obecně říct, že výsledky jsou celkem dobré.

Louise Doughtyová vyšla z líhně literárních talentů na University of East Anglia a debutovala v roce 1990. Napsala několik rozhlasových her, pracovala jako novinářka a v letech 1995 až 1998 vydala v krátkém sledu tři celkem úspěšné romány. Největšího ohlasu ovšem dosáhla až roku 2003, když vydala Fires in the Dark, první ze zamýšlené řady románů, které by měly zachycovat minulost a přítomnost romských obyvatel Evropy. Doughtyová se tak delší oklikou dostala k tématu, k němuž má blízko i svým původem, neboť její otec je částečně Rom. K poznání reálií a krajiny, ve které se román odehrává, použila autorka pobyt v České republice, kde nějaký čas byla na pozvání Britské rady.

Děj románu překlenuje dvě desetiletí, během nichž se událo mnohé – a nejen Romům. Kniha začíná za zdánlivě idylických časů první republiky (že idylické nebyly vůbec, ale pěkně měšťácké a restriktivní, to se v románu naštěstí dozvíme záhy), přes nacistické peklo a vyhlazovací tábory, jako byl ten v Hodoníně, až po dobu bezprostředně po válce, kdy na jedné straně si mnozí jistě oddychli, že zvěrstva fašismu už jsou pryč, ale zároveň dobře věděli, že někdejší idyla je nenávratně ztracená a možná už tušily, že další zvěrstva jsou na cestě.

Protagonistou románu je dvojdomý Emil/Yenko. Emil je jeho běžné jméno, Yenko je pravé, „skryté“ jméno, které mu dala matka a které zůstává jeho tajemstvím – kultura je navrch patriarchální, vespod však matriarchální, a dvojice jmen do jisté míry toto odráží. Jméno udělované matkou zůstává plně na matriarchální rovině, zatímco v běžném životě vystupuje hrdina pod svým normálním jménem Emil.

Osvěžující na knize je zejména to, že autorka nesklouzla do stereotypu, který je charakteristický pro tolik nedávných a současných knih o holocaustu. Přestože vlastně popisuje totéž, nezahlcuje čtenáře spoustou už stokrát převyprávěných hrůz, ale snaží se hledat nové úhly pohledu, místy dokonce oživit děsivé osudy humorem. Bohužel, její portrét romského života a vztah Romů ke gadžům a pokus nastínit realitu 20. století z romské perspektivy až příliš připomínají romantická klišé: Romové jsou podle autorky čistou, nezkaženou rasou, která nelpí na majetku, nelpí na vlastnictví a díky tomu by v jejich světě nikdy nemohlo dojít k takovým hrůzám jako ve světě gadžů; gadžové zabíjejí, i když nemusejí, oproti tomu Romové jen tehdy, když musejí (jako třeba když Yenko potřebuje po útěku z tábora ukrást dvěma starým lidem šaty). Podobných klišé je román zvíci 500 stran plný – a přestože příběh je poměrně slušně postaven, dokonce i napínavý (pokud se do knihy začtete, je velice pravděpodobné, že ji neodložíte dřív, než se dozvíte rozuzlení příběhu), přece jen to není příliš myšlenkově hluboký román. Rozhodně nám toho až na pár detailů nepoví o Romech víc, než jsme věděli od romantiků. A to je zoufale málo.