An Evil Cradling, kdysi skoro neuvěřitelné a hluboce znepokojující vyprávění Briana Keenana o jeho věznění na Blízkém východě, během několika dní zcela zevšednělo. Poté, co jsme byli svědky poprav rukojmích prakticky v přímém přenosu, se několikaleté Keenanovo věznění jeví skoro jako banalita – anebo, lépe řečeno, čteme o něm s úšklebkem, že autor měl štěstí. Ti, co je neměli, nic nenapsali.

Je těžké Keenanův text literárně hodnotit. Nikdo z nás si neprošel tím, čím on. Snad jen hrabě Monte Christo – a za něho to napsal Dumas. Podobně jako miliony ostrovanů před ním, Brian Keenan se vydal v roce 1985 na Blízký východ, konkrétně do libanonského Bejrútu, kde přednášel na americké univerzitě. Záhy po příjezdu byl však unesen šíítskými fundamentalisty a držen v zajetí čtyři a půl roku. Po většinu té doby byl v naprosté izolaci, ve tmě, bez jakéhokoli kontaktu s děním ve světě. Keenan učinil zkušenost, již mu jistě žádný soudný člověk nezávidí. A kterou taky nejde hodnotit.

Nikdo z nás neví, co by ho napadalo, kdyby byl zavřen na čtyři roky do tmavé místnosti, dokonce připoután k topení. Asi pěkné blbosti. Ty napadaly občas i Keenana, když si snažil situaci nějak ulehčit – alespoň iluzí. Kromě nich kniha zachycuje průběh jeho věznění, jeho kontakty s vězniteli, rozhovory i strategie, které používal, aby dosáhl lepších podmínek. Asi nejzajímavější jsou ty pasáže, kdy Keenan nabízí ze své zvláštní perspektivy rukojmího velice originální pohled na fungování extremistické organizace. An Evil Cradling je velice zvláštní vyprávění o skoro neuvěřitelné situaci – což však rozhodně neznamená, že musí čtenáře zaujmout nebo že musí mít velké literární kvality. Dobrá literatura, jak všichni dobře víme, se z bezprostřední zkušenosti rodí jen málokdy.