Literatura moderní doby přímo oplývá vypravěči, kterým se nedá věřit, ani co by se za nehet vešlo. Jsou většinou nepřesní, v jejich vyprávění se střídají různé časové roviny, nemohou si vzpomenout na podrobnosti a podobně. Hlavní hrdina Podivného případu se psem, školák Christopher Boone si však na přesnost a pořádek potrpí. Hned na začátku objeví náš vypravěč na zahradě sousedky paní Shearsové jejího pudla Wellingtona probodnutého vidlemi. Po vzoru Sherlocka Holmese, svého oblíbeného literárního hrdiny proslulého fenomenální schopností racionální dedukce, zahájí pátrání po vrahovi psa; jeho poznatky a postup pátrání potom tvoří knihu, kterou čtenáři drží v ruce.

Brzy však čtenář pozná, že s Christopherem není něco v pořádku. Zdá se, že je přímo posedlý čísly (kupříkladu kapitoly jsou číslovány prvočísly), každou chvilku se na stránkách objeví nějaký nákres nebo schéma výpočtu. Náš hrdina je zvláštní i z hlediska chování. Ačkoli má svého otce velmi rád, nikdy se neobejmou; jediný fyzický kontakt, jejž snese, je dotýkání se prsty na rukou. Christopher totiž trpí autismem: má velký smysl pro detaily, je posedlý racionálním zdůvodňováním všeho, co se kolem něj děje, nesnáší jakoukoli změnu ve svém okolí a vždy na ni divoce reaguje; když jej například chytí policista za ruku, praští ho, z čehož samozřejmě plynou nepříjemné důsledky.

Přehnaná racionalita však v sobě skrývá i tu lepší stránku. Christopher nemusí řešit dialektiku pravdy a lži: když mu totiž někdo lže, znamená to pro něj, že ho nemá rád. Svého otce opustí v okamžiku, kdy se dozví, že to byl on, kdo zapíchl vidlemi psa paní Shearsové. Důvod, totiž že měl vztek na ni i na jejího manžela, který mu odloudil ženu, Christopherovu matku, pro něj nic neznamená. Jediné, co je pro něj důležité, je logická dedukce: když mu táta lhal, znamená to, že už ho nemá rád a že ho pravděpodobně bude chtít dříve či později zabít, podobně jako Wellingtona.

Ze stejného důvodu nepoužívá ve svém vyprávění metafory. Nerozumí přenesenému významu slov, poetická funkce takového vyjádření mu nic neříká. Ve svém vyprávění dokonce dekonstruuje mýty: souhvězdí a jejich pojmenování mu jsou cizí, hvězdy jsou podle něj jen viditelná stránka jaderných výbuchů. Racionálním uvažováním dospěje k názoru, že všechna slova vlastně mají metaforický základ, pravou podstatu věci interpretují, avšak nezobrazují ji. Svou vlastní metodou tedy dojde ke stejnému vztahu mezi označujícím slovem a označovaným předmětem jako zakladatel moderní lingvistiky a autor teorie o znaku Ferdinand de Saussure, tedy že obě strany se sebou vlastně nemají mnoho společného a jejich vztah je určen čistě arbitrárně. Christopher má raději přirovnání, protože na rozdíl od metafory nelže, respektive vztah mezi slovem a předmětem je určen na základě nějaké viditelné analogie. Tento emocionální chlad, neschopnost vnést do vyprávění jakýkoli cit či náladu, se koneckonců projevuje i na stylu jeho psaní: věty jsou krátké a nerozvité, souvětí se vyskytují málokdy. Subjektivní hodnocení na základě vlastního cítění pak zcela chybí. Podivný případ se psem je tak asi první knihou, jejíž styl zcela odpovídá autistickému uvažování.

Dalším rysem Christopherova onemocnění je, že se nebojí smrti; ta je pro něj jen dalším z mnoha skutků, co se na světě lidem mohou přihodit. O konci života mluví se stejnou dávkou racionality oproštěné od jakéhokoli citového zaujetí, jako třeba o odchodu do školy. Smrt pro něj začíná být zajímavá v okamžiku, kdy neprobíhá podle pravidel, když nemá nějaký vnější důvod. Když jej málem přejede londýnské metro, ani si to neuvědomí, ale smrt pudla paní Shearsové v něm vyprovokuje pátrání - Christopher prostě potřebuje důvod, nebo alespoň pravidla. Ze stejného důvodu nemá rád náboženství. Nejenže mu nerozumí: dogma, na němž je každé náboženství založeno, ostatně nemá žádné vysvětlení odůvodněné rozumem. Vadí mu hlavně to, že lidé nedokáží dodržovat ani psaný kodex: "V Bibli se říká Nezabiješ, ale byli křižáci a dvě světové války a válka v Zálivu" (str. 30). Přísně racionální uvažování autistického chlapce zde naprosto rozbíjí fundament jen zdánlivě racionálního světa. A stejné je to u něj i s posmrtným životem. Podle něj lidé věří v nebe, protože se jim nelíbí představa, že zemřou.

Počítačově neomylná mysl hlavního hrdiny by měla být zárukou pravdivosti a objektivity toho, co je v Christopherově knize (té, již držíme v ruce) zaznamenáno. Avšak i počítače mají omezenou kapacitu výpočtu (rozuměj uvažování) a pokud je vjemů příliš mnoho, zahltí se a musí se restartovat. Mysl lidí je podle protagonisty jen velmi složitým kinosálem, v němž se na plátno promítají lidské představy. Film lidského uvažování se složen z mnoha takových obrázků; v prodlevách mezi nimi je lidské oko vlastně slepé. Skutečnost je tak i v očích superracionálního autisty jen sledem jednotlivých obrazů, jež na sebe navazují víceméně nahodile a pravou realitu pouze interpretují a cele ji nezobrazují. V tomto světle není ani tak důležitý děj celého Christopherova příběhu. Vrah psa paní Shearsové je odhalen dávno před koncem knihy; díky záhadě s mrtvým psem však Christopher zjistí, že jeho matka není mrtvá, jak mu otec tvrdil, ale žije s panem Shearsem kdesi v Londýně a po celou dobu jejich odloučení mu nepřestala psát dopisy, a tedy jej má pořád ráda, i když to neumí dát najevo. Jejich setkání i následný odjezd zpět domů na Christopherově pozici nic nemění, vždyť jeho nejoblíbenějším snem je chodit po světě, v němž si může dělat, co chce, nikdo se jej nedotýká a všichni jsou podobní jako on.

Je zajímavé, jak nesmírně úspěšný je Podivný případ se psem ve Velké Británii. Ačkoli byl původně zamýšlen jako kniha o světě dětí a pro děti byl také určen, získal prestižní Whitbreadovu cenu a prodej dosahuje statisíců výtisků. Možná nastal čas přestat dělat rozdíl mezi dětskou literaturou a literaturou pro dospělé. Je vcelku pravděpodobné, že Haddonova kniha zůstane stejně výjimečná a osamělá jako její vypravěč, ostatně autisté jsou jedni z nejuzavřenějších a nejkonzervativnějších lidí na světě. Je ale jasné, že před sebou máme jednu z nejoriginálnějších knih, které v poslední době v České republice vyšly, nadto díky překladatelce Kateřině Novotné a nakladatelství Argo pořízenou v rekordně krátké době po prvním vydání ve Velké Británii.