Vystudovaný dramaturg Martin Fahrner (1964) působí na první pohled v době literárního postmodernismu jako opravdová růže mezi trny (nebo trn mezi růžemi?). V jeho próze nenajdeme žádné experimenty v podobě porušování syntaktických vazeb nebo morfologických výstřelků nové jazykové módy... Ale po léta ověřené fabulační a vypravěčské postupy, které přestože mohou působit jakkoli zastarale a z počátku možná nudně a fádně, zůstávají díky autorově schopnosti předat informaci stručně, jasně, věcně a také s dávkou humoru, nostalgie a jakéhosi nenásilného mravního poučení, stále funkční.

Osobní literární zkušenosti mě vedou od Fahrnera k polskému meziválečnému prozaikovi Brunonu Schulzovi. Fahrner sice nedosahuje jeho uměleckých kvalit, touhu po starém pořádku a po té odvěké, konstantní a nikdy neměnitelné pravdě však mají stejnou. "Přišlo mi to ohavné, ale ten pocit byl tady a já jsem se ho nedokázal zbavit, takže jsem si nakonec s hořkostí musel přiznat, že ačkoli jsem se naučil snášet rány, abych mohl zvítězit, abych mohl střílet branky na straně dobra, v mužstvu na straně dobra stejně nenastoupím, protože já sám nejsem dobrý...," kaje se na stránkách knihy Fahrner a dostává se k jednomu z hlavních témat své prózy - k cestě k plné duševní zralosti cestou úcty a pokory.

Ne nadarmo je autor srovnáván s Otou Pavlem... Jeho vzpomínky z dětsví a z období rané dospělosti jsou propojeny nejen rodičovskou úctou a vyznáváním tradičních hodnot, ale i sportovní tematikou - Fahrnerův otec byl známým fotbalovým útočníkem. Steiner aneb Co jsme dělali je potom snůškou drobných životních epizod muže několika tváří - syna, který nesplnil předpoklady otce a nestal se profesionálním hráčem jako on, vnuka, kamaráda, vojáka, kulisáka v ústeckém divadle... Přestože má kniha své silné a slabé pasáže, z nichž některé působí až kýčovitě idealisticky (např. jeho zamilování do slečny Lucie, které je místy jakoby vystřiženo z nejmenovaného dívčího románu), stejně vás s největší pravděpodobností místy citově zasáhne - někde ve vaší duši se objeví pocit, že takhle nějak by to v tom životě pravděpodobně mělo být.