Na zadní stránce knihy Steiner aneb Co jsme dělali se o jejím autoru Martinu Fahrnerovi dočteme, že strávil nějaký čas na venkovských statcích, živil se keramikou a nyní pracuje v oboru, který studoval, totiž dramaturgii. Knižně debutoval v roce 1993 Pohádkami pro veliké děti, teď se tedy po poměrně dlouhé odmlce přihlásil o slovo znovu. A to je dobře. Steiner aneb Co jsme dělali je vydařená kniha, jejíž autor přesvědčivě dokazuje, že má co říct. V první osobě vyprávěný text je formou blízký všem těm autobiografiím a memoárům, co se v posledních letech objevily na pultech, ovšem způsobem podání z řady vyčnívá.

Říct, že se jedná o text autobiografické povahy, by ostatně bylo dosti laciné. Jednak je kniha čtenáři předkládána jako fikce, jednak zkoumat vztah ke skutečnosti nemá valnou cenu. Stačí, že to je dobře napsané - a to Fahrnerova kniha je. Na příběhu několika generací jedné rodiny, jak se jeví ve vypravěčově zpětném pohledu, autor ve zkratce načrtává vývoj české společnosti v posledním půlstoletí - podstatné je, že jeho verze nepostrádá humor, nadsázku, ale ani citovou hloubku. Ta je zřetelná hlavně v pasážích, kdy vypravěč hovoří o své rodině, nejbližších - ty patří v knize k nejlepším. Úchvatné jsou též anekdotické partie kombinující tradici lidového, snad i hospodského vyprávění s citem pro psaný jazyk. Steiner aneb Co jsme dělali je čtivá, neotřelá kniha a jméno jejího autora si jistě bude záhodno dobře zapamatovat.