V hlavním městě Mexika zemřel 8.6. 2004 ve věku dvaadevadesáti let Leopoldo Zea, přední osobnost hispanoamerické filosofie. Ve svém rozsáhlém díle, zahrnujícím přes padesát knih, se soustředil na filosofii dějin a na dějiny idejí Latinské Ameriky.

Magisterskou práci, vzápětí vydanou knižně a později přeloženou do angličtiny, věnoval analýze mexického pozitivismu (El positivismo en México, 1943). Završil tak kritiku tohoto v Iberoamerice velmi vlivného proudu, kterou zahájila generace modernistických myslitelů na přelomu 19. a 20. století.

Filosofii dějin Iberoameriky koncipoval Leopoldo Zea jako kritiku vnucených či z vlastní vůle přijatých cizích modelů a hledání vlastní identity: Ensayo sobre filosofía en la historia (1948, Esej o filosofii v dějinách), América como conciencia (1953, Amerika jako vědomí), Filosofía de la historia americana (1978, Filosofie amerických dějin). Své práce věnoval i vymezení iberoamerického filosofie jako plnoprávné filosofie (La filosofía americana como filosofía sin más, 1969, Americká filosofie jako filosofie sama o sobě). Vycházel z Ortegova perspektivismu, ovšem podrobil kritice Ortegovo paternalistické vidění Ameriky jako „mladého národa“. Zvlášť blízko měl k Toynbeemu, kterého také pozval na přednášky do Mexika.

Téma globalizace přivedlo Zeu v posledním období k sociálnímu důrazu na marginalizované vrstvy a oblasti (Fin de milenio. Emergencia de los marginados, 2000, Konec tisíciletí. Nástup marginalizovaných).

Leopoldo Zea byl po celý život profesorem filosofie na mexické národní univerzitě (UNAM), kde založil a vedl Středisko pro koordinaci a rozvoj latinskoamerických studií. Do pozdního věku psal, publikoval a vystupoval na mezinárodních kongresech. V roce 2002, kdy slavil devadesáté narozeniny a zároveň šedesát let působení na UNAM, se v Mexiku i v dalších zemích po řadu měsíců konala odborná setkání věnovaná jeho filosofickému dílu.