Jen málo autorů novodobé japonské literatury se již za svého života setkalo s tak pozitivním ohlasem u čtenářů i kritiky jako Naoja Šiga. Přestože za svůj dlouhý život sepsal poměrně málo děl, zůstává dodnes pro mnohé nekriticky zbožňovaným šósecu no kamisama – neboli „bohem vyprávění“.

Naoja Šiga se narodil 20. února roku 1883 ve městě Išinomaki v prefektuře Mijagi. Po obou rodičích se mohl pyšnit samurajským původem, a protože byl jeho otec nadto velmi schopným obchodníkem, netrpěla rodina v žádném případě hmotným nedostatkem, na rozdíl od mnoha jiných, které se po pádu šógunátu a nastolení vlády Meidži ocitly bez ohledu na svůj urozený původ zcela bez prostředků. Do Šigova poměrně bezstarostného dětství vstoupila v roce 1895 tragická událost v podobě smrti milované matky, kterou později popsal v povídce Haha no ši to atarašii haha (Matčina smrt a nová matka, č. 1979 in Popelavý měsíc).

Mladý Šiga vychodil prestižní gymnázium Gakušúin a r. 1906 začal studovat na Tokijské univerzitě anglickou literaturu, po nějaké době však studia zanechal a začal se plně věnovat psaní. Roku 1910 založil spolu se svými spolužáky z Gakušúinu - jako byl např. Takeo Arišima (1882-1923) či Mušakodži Saneacu (1885-1976) - literární časopis Širakaba (Bílá bříza), na jehož stránkách poprvé publikoval své krátké povídky – např Abaširi made (Až do Abaširi, č. 1979 in Popelavý měsíc), Kinosaki nite (č. V Kinosaki, tamtéž). Při psaní nezřídka uplatňoval styl watakuši šósecu neboli „já-vyprávění“, tehdy velmi populárního způsobu psaní. Jako námět mu často sloužily lidské emoce – láska, pocit osamění, rodinné vztahy, zoufalství či úvahy o smrti.

Šigovo rozhodnutí věnovat se vážně literatuře se u jeho otce nesetkalo s velkým pochopením a jejich napjatému vztahu nijak nedodalo, když se Šiga navzdory otcovu nesouhlasu r. 1914 oženil s dívkou, kterou si sám vybral. Spor mezi otcem a synem zašel nakonec tak daleko, že se Šiga vzdal svého dědického práva. Ke smíření došlo až po několika letech a posloužilo Šigovi jako námět k jeho povídce Wakai (Usmíření, 1917).

Roku 1921 vychází první část Šigova jediného románu Anja kóro (Cesta temnou nocí), vyprávějícím o životních osudech mladého spisovatele Kensaku Tókičiho. O rok později vyšla podstatná část druhého dílu, román však zůstal nedokončen až do roku 1937, kdy Šiga konečně dopsal závěrečné kapitoly. Přestože z dnešního pohledu se toto dílo nemusí zdát příliš výjimečné, Šiga v něm na svou dobu velmi odvážně pojednával o myšlenkách a přáních jednotlivce, a to bez ohledu na společenské konvence. Román se setkal s velkým úspěchem, Šiga se však nadále soustřeďoval pouze na povídkovou tvorbu, která mu nakonec přinesla největší popularitu.

Přestože psal stále méně, Šigova obliba během 30. let stále stoupala. Svým jednoduchým, ale vytříbeným stylem a citlivým zpracováním si získal mnoho příznivců jak mezi čtenáři a odbornou kritikou, tak i mezi kolegy spisovateli - velmi příznivě jej hodnotil například slavný autor povídek Rjúnosuke Akutagawa (1892-1927). Jedním z mála skutečně negativních kritiků byl jiný spisovatel, Osamu Dazai (1909-1948), který považoval Šigův styl za arogantní a s oblibou jej zpochybňoval jako morální autoritu, za níž byl považován.

Po druhé světové válce se Šiga odmlčel, mezi jedno z jeho mála děl té doby patří dojemná povídka Haiiro no cuki (č. Popelavý měsíc, tamtéž), vypovídající o pocitech Japonska po prohrané válce.

Naoja Šiga zemřel 21. října 1971.

V češtině vyšla sbírka nejznámějších povídek Popelavý měsíc (Vyšehrad, Praha, 1979, přel. Vlasta Winkelhöferová).