(úryvek)

Interbellum

1

„Mein Gott, co je to tady, márnice?“
Lotte Goudriaanová s leknutím procitla z příjemného snění, z lehkého omámení: být stará, a přesto necítit své tělo. Zpod přivřených víček pozorovala zavalitou postavu, která – pod miminkovsky modrým koupacím pláštěm stejně nahá jako ona sama – za sebou hlasitě přibouchla dveře. Žena s očividným odporem vešla kolíbavým krokem do ztemnělé odpočívárny a vydala se mezi dvěma řadami prázdných postelí k lůžku, na kterém ležela ona: tělo představující starou, vleklou historii nemocí mezi dvěma nažehlenými prostěradly.
Lotte se v posteli instinktivně přikrčila. Jazyk, ve kterém žena pronesla svou nevhodnou poznámku, byla totiž němčina. Němčina! Co má Němka co pohledávat tady v lázních Spa, kde na každém náměstí, v každém parku stojí památník, na němž jsou do kamene vyryty dlouhé řady jmen padlých v obou světových válkách? V její vlastní zemi se to přece lázněmi jen hemží. Proč Spa? Lotte zavřela oči snažila se příchozí vytěsnit z mysli. Pomoci jí v tom mělo umíněné naslouchání vrkotu holubů, jenž se za bílými závěsy z mačkaného hedvábí neviděni slétali na okraje střech a vnitřní dvory Termálního institutu. Každý pohyb, který Němka učinila, byl však zvukovou provokací. Hlasitě si rozestlala postel právě naproti Lottině lůžku. Rozložila se na ní a začala okázala zívat a vzdychat. A dokonce i ve chvíli, kdy se již konečně ztišila a zdálo se, že se podvolila předepsanému klidu, bolely Lotte uši z ticha, které se kolem ní rozhostilo. Polkla. Pocit napětí pomalu stoupal z oblasti žaludku do krku – přepadla ji mentální nevolnost stejně jako včera, když až po bradu vězela v rašelinové koupeli. Zatímco se oddávala teplu nakyslé rašelinové kaše uvolňující její ztuhlé klouby, prodrala se jí k uším škvírou ve dveřích melodie staré dětské písničky, nyní v podání roztřeseného hlasu staré ženy. Tato píseň, která poprvé po sedmdesáti letech pronikla do jejího vědomí ze sousední koupelny, v ní uvolnila neurčitou směs zloby a strachu – a to jsou pocity, kterých by se pacient ve vyšším věku v rašelinové lázni o teplotě čtyřicet stupňů Celsia měl vyvarovat. V hnědé míchanici mezi hrudkami, bublinami a napolo zetlelými, kolem plujícími větévkami na ni číhal srdeční záchvat. Horko bylo najednou nesnesitelné. Ztěžka se zdvihla a zůstala stát, vratká, uprostřed kovové vany, tělo pokryté vrstvou tekuté čokolády, zahlazující všechny nerovnosti. Jako bych už byla mrtvá a ležela v hrobě, pomyslela si. Když jí došlo, že v této pozici bude na ošetřovatelku, která ji má přijít opláchnout, působit pošetilým a vyděšeným dojmem, znovu pomalu poklesla v kolenou do horké kaše a oběma rukama se pevně chytila okraje vany. Ve stejném okamžiku utichla písnička stejně náhle, jako se rozezněla, jako by byla jen pouhým zábleskem dávno ztracené vzpomínky.
Němka to v posteli dlouho nevydržela. Po několika minutách se již opět šourala po ochozených parketách směrem ke stolku, kde vedle dvou věží do sebe zastrkaných umělohmotných kelímků stály i láhve s minerálkou. Sama sobě navzdory sledovala Lotte její počínání ostražitě, jako by jí něco říkalo, ať si dává pozor.
„Excusez moi madame...“ s lehkým poklesem v hlase se žena školskou francouzštinou obrátila nepokrytě na Lotte. „C´est permis... abychom... pili tuto vodu?“
Příběh, který se tu vypráví, by se patrně nikdy neodehrál, kdyby Lotte rovněž odpověděla francouzsky. Ona však v náhlém záchvatu ukvapenosti pronesla německy: „Ano, té vody se můžete napít.“
„Ach so!“ Žena zapomněla na vodu, otočila se na patě směrem k Lottině lůžku a s potěšením zvolala: „Vy jste Němka!“
„Ne, ano, ne...“ zakoktala se Lotte. Doutnák však už hořel, žena se k ní nezadržitelně blížila a podlaha pod jejími kroky lehce praskala. Vše na ní bylo široké, oblé a klenuté. Valkýra v důchodu, která se nevzdává. Zastavila se v nohou postele a na Lottinu pokrývku dopadal stín jejího těla. Beze studu se zadívala Lotte do očí: „Odkud pocházíte, jestli se smím zeptat?“ Lotte se snažila zneutralizovat svou impulsivnost: „Z Nizozemska.“ „Ale vaše němčina je bezvadná!“ naléhala žena a roztáhla své buclaté ruce. „Z Kolína,“ přiznala Lotte tichým hlasem, poznamenaným vynuceným přiznáním. „Původně.“ „Z Kolína! Tam odtud jsem i já!“
Kolín, Köln. Zatímco jméno tohoto města ještě doznívalo odpočívárnou, která do té doby ve svých zdech nepoznala nic jiného než absolutní mlčenlivost, měla Lotte na chviličku pocit, že je Kolín prokletým městem, odkud by člověk raději neměl pocházet, městem, které pro pýchu jednoho národa stihl trest totálního zničení.
Dveře se otevřely. Dvonitř potichu vešel muž středního věku ponořený sám do sebe. Vyhlédl si jedno lůžko a neslyšně vklouzl mezi prostěradla. V šeru z něj byla vidět pouze jeho posmrtná maska. Vše opět bylo, jak má být, až na Němku. Ta se překlonila a zašeptala: „Počkám na vás v hale.“
Lotte tu zůstala ponechána na milost a nemilost zmatku a nepříjemným pocitům. Znělo to skoro jako příkaz: „Počkám na vás!“ Rozhodla se, že ho bude ignorovat. Ale čím déle zůstávala ležet, tím větší byl její neklid. Té dotěrné Němce se podařilo obrat ji o její draze zaplacený klid. A uniknout se jí nedalo – z odpočívárny vedly pouze jedny dveře, a to do haly.
Nakonec rychle vstala z postele, natáhla si lázeňské pantofle, pásek pláště si energicky utáhla kolem pasu a vyrazila ke dveřím, pevně rozhodnutá se té ženské co nejdříve zbavit. Při příchodu do světlem zalité lázeňské haly měl člověk pocit, že vstupuje do chrámu zasvěceného bohyni zdraví. Podlaha tvořená velkými, diagonálně položenými dlaždicemi ze smetanově zbarveného mramoru spolu s průhledem, který odhaloval oku návštěvníka balustrádu na ochoze v prvním patře, vyvolávaly iluzi značné rozlehlosti. Ta byla ještě umocněna stropní malbou, zobrazující lososově růžovou Venuši, jak se v lastuře noří z mořských vln, obklopena baculatými cherubínky.
Neustále se zde rovněž ozývalo zurčení vody, proudící ze dvou fontán po stranách haly. Ty byly vytesány z mramoru protkaného šedými a hnědými žilkami, stejně jako mohutné řecké sloupy po jejich boku. Z pozlacené ženské hlavy ústil podoben vyplazenému jazyku pozlacený kohoutek, ze kterého vytékal pramínek. První z fontán, zahnědlá působením železité vody, v níž bohatá evropská aristokracie v lepších dobách hledala lék proti chudokrevnosti, byla přímo napojena na pramen „De La Reine“, druhá zase na Source Marie-Henriette – pramen se sametově hebkou vodou, odplavující z těla všechny toxiny.
V této svatyni věčného mládí se ta obstarožní Němka uvelebila na jedné ze starožitných židlí. Listovala si v časopise, ucucávala ze sklenice léčivou vodu a čekala na Lotte, která se k ní neochotně blížila s výmluvou na rtech: „Entschuldigung bitte, nemám čas.“ Žena se ztěžka zvedla z hluboce vykrojené empirové židle, v obličeji bolestný výraz. „Počkejte, poslouchejte mě,“ zadržela Lotte, „vy pocházíte z Kolína. Proto bych se vás přece jen chtěla zeptat, v jaké ulici jste bydlela.“ Lotte se opřela o jeden ze sloupů a jeho prolamovaný povrch ji teď přes koupací plášť tlačil do zad. „Už nevím, bylo mi šest let, když mě odvezli do Nizozemska.“ „Šest let,“ zopakovala Němka vzrušeně, „šest let!“ „Vzpomínám si jen,“ pokračovala Lotte váhavě, „že jsme bydleli v kasinu... nebo v budově, která někdy v minulosti byla kasinem.“
„To není možné! To snad není možné!“ Neznámé ženě přeskočil hlas, chytla se za hlavu a špičky prstů si přitiskla na spánky. „To není možné!“ Její halas bez špetky respektu vyplnil posvátný prostor, odrazil se jako míč od mramorové podlahy a stoupal vzhůru, kde rušil mírumilovné výjevy na stropě. Zírala na Lotte široce otevřenýma očima. Byl její pohled plný ohromení či snad radosti? Zbláznila se? Roztáhla ruce, přistoupila přímo k Lotte a objala ji. „Lottchen,“ zasténala, „copak to nechápeš? Nechápeš to?“ Lotte, přimáčknuté z jedné strany pilířem a z druhé tělem Němky, se zmocnila závrať. Pocítila neovladatelnou touhu uniknout této nechtěné intimitě, vypařit se, zmizet jako obláček dýmu. Vězela však pevně v kleštích svého původu a selektivní paměti, které se proti ní již dávno spikly. „Du... meine Liebe,“ zašeptala jí žena do ucha, „to jsem přece já, Anna.“

Kouzelná otáčivá lucerna promítacího stroje z počátku dvacátého století nechává mnohé na představivosti publika. Prázdné místo mezi dvěma promítanými obrázky si musí divák domyslet sám. Nyní se díváme na secesní arkýř, který z prvního patra visí nad ulicí. Dva nosíky rozplácnuté o sklo, dva páry očí ustrašeně pozorující kolemjdoucí v hloubi. Shora se všechny ženy podobají jedna druhé: klobouk na vyčesaných vlasech, dlouhý vypasovaný kabát s drobnými knoflíky, vysoké šněrovací boty. Jen jedna jediná z nich však drží v rukách malou pokladničku z blýskavého kovu. Na sklonku každého dne ji sledují, jak na protější straně za sebou zamyká dvojité dveře, nad nimiž stojí nápis „Die Hoffnung“,* a přechází ulici i s kasičkou, ve které má obrat za celý den. Jakmile dorazí domů, kasička přestane děvčata zajímat. Teď už jim jde jen o maminku, která musí nejprve rozepnout milion knoflíčků, než si je může vzít na klín. Výjimečně smějí jít s ní do obchodu, jehož název kolemjdoucím prozrazuje, že se zde jedná o socialistické družstvo. Maminka, která jako kněžna trůní za vysokou hnědou kasou a občas jim z kartónové krabice nabídne indiánka, je hlavou všech peněžních transakcí. Od té doby, co se stala pokladní, se obrat zdvojnásobil. Je inteligentní, pilná a spolehlivá. A také je nemocná, ale to zatím nikdo neví. Choroba ji pomalu užírá zevnitř, zatímco zvenčí stále vypadá jako kyprá, blonďatá Vestfálka.
Do kouzelné lucerny je zasunut další snímek – opatrně, nesmějí se pomíchat! Je vidět pokoj v domě, kam děvčata chodí jen za ruku s tatínkem. Trvalé pološero, které zde panuje, je skrz naskrz prodchnuto hořkosladkým zápachem. V dubové posteli, nad hlavou rytinu s hrozivě vyhlížejícími černými skalami a špičatými smrky, leží jejich matka – neznámá žena s propadlými tvářemi a modrými kruhy pod očima. Uhýbají před jejím zoufalým, útrpným pohledem, který se jí objeví v tváři, když se blíží. Tatínek, který je vždy lehce postrkoval směrem k matčině lůžku, jednoho dne sám leží v obývacím pokoji na improvizované posteli. Nakazuje jim, aby byly zticha jako myšky, protože je nemocný a musí odpočívat. Zaražené sedí vedle sebe na pohovce v arkýři, bradu opřenou o parapet, a dívají se dolů – navzdory ženě pod krajinou se skalami vyhlížejí, až se objeví pokladnička, která by ukončila toto tíživé ticho. Pomalu se stmívá. Děti nemají pojem o čase. Jeho plynutí se pro ně rovná čekání na pokladničku. Potom se najednou zlehka ozve domovní zvonek. Utíkají ke dveřím. Anna, kterou od narození žene instinkt být všude první, se postaví na špičky a odtáhne zástrčku. „Teto Käthe, teto Käthe,“ vrhne se jí do náruče, „přišla jste si pro nás?“ „Přišla jste si pro nás...“ ozvěnou opakuje Lotte.
Z dalšího záběru je zřejmé, že nám teď lucerna připravila truchlivou scénu. Na pohovce v arkýři stojí mohutná rakev a na ní sedí, zády do místnosti plné neznámých příbuzných, Anna a Lotte. Díky rakvi si mohou opřít o parapet nohy. Objevily, že nářek a mumlání dospělých přehluší, když budou podrážkami úzkých, černě lakovaných botiček, které jim nazula teta Käthe, kopat do okenního rámu. Zároveň tak skopávají toto nepochopitelné vybočení ze svého života a snaží se dosáhnout, aby vše bylo zase tak, jak dříve. Přítomní truchlící jsou zpočátku ochotni být tolerantní – koneckonců neexistují žádná pravidla chování pro tříleté děti, které právě ztratily matku – ale když hluk nepřestává a děvčata jako by neslyšela přátelská napomenutí, mění se snášenlivost pomalu ve zlost. Nepřipomíná snad ten dusot dětských nohou něčím zvuky primitivních bubnů, jakými podle ilustrovaných časopisů divoši v Africe vyprovázejí své mrtvé na poslední cestě? Za těchto okolností je snad možno očekávat trochu křesťanské pokory, i od dětí. Nařídili jim, aby z rakve okamžitě slezly, ale holčičky tvrdohlavě odmítají a perou se s každým, kdo by je chtěl sundat. Teprve když vcházejí zlověstně nastrojení funebráci z pohřebního ústavu a chystají se rakev odnést, podaří se tetě Käthe děti uklidnit. Poté se již chovají příkladně, až na jeden nepatrný incident v dlouhém smutečním průvodu, který se v až nepatřičně teplém jarním slunci táhne za márami. V poslední vteřince jim teta Käthe zabrání, aby si sundaly černé vlněné kabátky, které jim jejich matka speciálně pro tuto příležitost ještě na smrtelné posteli stačila ušít. Pravděpodobně však podcenila odolnost svého těla a spletla se v ročním období.
Nejdůležitější člověk na pohřbu chybí. Leží v nemocnici. Každý večer v půl sedmé si teta Käthe chodí stoupnout před postranní křídlo ústavu, z každé strany za ruku jedno dvojče. Poté se za jedním z mnoha oken objeví obličej, jen tak, tak dost zřetelný na to, aby Annu a Lotte dokázal přesvědčit, že se tatínek nerozplynul v nic stejně zrádným způsobem jako maminka. Mávají mu a on jim kyne zpět velkou bílou rukou, která se sem a tam pohybuje před otcovým obličejem, jako by se chtěl sám smazat ze světa. Potom jdou holčičky uklidněny spát. Jednoho dne se tatínek vrátí domů, pohublý a poznamenaný. Když mu skočí kolem krku, aby ho objaly, postaví je se zahanbeným, smutným úsměvem zase zpátky na zem. „Nesmím vám dát pusu,“ řekne tiše, „jinak byste také onemocněly.“
Obrázky začínají mít povzbudivější charakter. Otec se znovu pouští do práce. Působí jako správce socialistického vzdělávacího ústavu, umístěného v bývalém kasinu, sloužícího dělníkům, kteří se chtějí zbavit své nevědomosti. „Vědění je moc“ stojí gotickým písmem vytesáno nad vchodem do knihovny. Mezi jejich bytem v prvním patře a zbytkem budovy téměř neexistuje předěl. Anna a Lotte, které stejně jako děti domovnice šťastnou souhrou osudu vyrůstají v tomto proletářském kulturním paláci, si hrají na honěnou v širokých chodbách vykládaných mramorem, schovávají se za robustními sloupy a kulisami v divadle a hrají si na zajíčka v jamce v ohromné oválné hale, kde se jejich výkřiky nesou vzhůru k vykládaným oknům. Za slunečního svitu děti vypadají jakoby pocákané karmínově rudou či paví modří. Lotte objevila akustiku. Stojí přímo pod nejvyšším bodem klenutého stropu a zpívá s hlavou zakloněnou dozadu písničku kolínského výletního vláčku. Anna, od přírody příliš roztěkaná, než aby mohla stát v klidu, používá na popud kluka ze sousedství saténem potaženou biedermeierovskou pohovku jako trampolínu, až péra skřípají, a ona, omámená skákáním, spadne pusou na opěradlo z mahagonového dřeva. Pohovka stojí ve foyeru, který ještě stále koketním zařízením připomíná konec devatenáctého století. Nad bohatě zdobeným barem s měděnými výčepními kohoutky se houpají na pozlaceném, olupujícím se stropě křišťálové lustry. Kolem visí desítky zakalených zrcadel, které kromě zrudlé dívčí hlavy s krvácejícím rtem stále ještě odrážejí i hráčskou vášeň v očích staré elity i parazitů, přiživujících se na jejích penězích. Tatínek vstup do tohoto sálu přísně zakázal. Se zraněným horním rtem je nemilosrdně vystavena jeho zkoumavému pohledu. „Copak se stalo?“ ptá se s ukazováčkem pod její bradou. V tom okamžiku Anna objeví lež. Spontánně si vytvoří jiný příběh, který se jí okamžitě zdá mnohem pravděpodobnější než skutečnost. Když si hrála na zahradě, svěřuje se se sklopenýma očima, spadla na hranu dřevěného stolu, který tam stojí v trávě. Tatínek v klidu zastavuje krvácení a poté vezme Annu s sebou do zahrady. „Tak,“ říká „a teď mi ukaž, jak se to stalo.“ V tom okamžiku Anně dochází, jak zrádná může lež být: zahradní stůl je tak vysoký, že by děvče její velikosti muselo spadnout přímo z nebe, aby mohlo rtem narazit na okraj stolu. „Ach táák...“ protáhne otec melodicky – a ta melodie v Anně budí nedůvěru. Tatínek sevře mezi ukazováček a palec kůži její holé paže, takže má na okamžik pocit, jako by ji bodalo tisíce jehliček. Je to jediný trest, který si vybaví ještě po létech, trest, který ji po celý život bude nutit, aby tvrdohlavě dávala přednost pravdě.
Její divokost se ovšem nedá tak lehce zkrotit. Zakrátko si při skotačení na mramorovém schodišti v hale zlomí ruku v lokti. Udělá scénu jako hysterická hraběnka, která v kartách prohrála veškerý svůj majetek, mocně podporována Lotte, jejíž schopnost cítit bolest i paniku se vztahuje i na sestřino tělo. Anna dostane sádru a pan doktor jí paži upevní do ochranného trojcípého šátku kolem krku. Když se takto vymóděná vrátí z nemocnice, Lotte se znovu usedavě rozpláče. Nikdo neví, zda je to ze solidarity či ze žárlivosti. Uklidní se, až když se i její ruka houpe zavěšená v improvizovaném obvazu z utěrky.
Další výjev, tentokrát vánoční. Teta Käthe se od dětí od toho momentu, co se nad nimi smilovala, nehnula ani na krok. Když jejich otce propustili z nemocnice, neboť žádný lékařský zákrok již nemohl na jeho diagnóze nic změnit, v tichosti se za něj provdala. Měli obavu, že jinak by mu dcerky vzali. Vdovec trpící nakažlivou chorobu, na jejímž průběhu může něco změnit, v dobrém či ve zlém, už jen čas, není považován za osobu vhodnou k výchově dětí. Pro Annu a Lotte je všechno samozřejmostí. Teta Käthe tu prostě je a právě zdobí uprostřed pokoje zasněžený stromek, jehož větve se prohýbají pod anarchií čarodějnic, vánočních skřítků, sněhuláků a andělíčků. Pronikavá vůně jehličí a pryskyřice je závdavkem přírody, která začíná tam, kde Kolín končí. Tatínkův nejmladší bratr Heinrich, hubený sedmnáctiletý chlapec, přijel ze své vsi na okraji Teutoburského lesa, aby s nimi oslavil Vánoce. Také on s sebou přinesl do jejich bytu vůně přírody: vůni sena a hnoje, okořeněnou špetkou vzlínající vlhkosti. Jeho pověst mladého, žoviálního strýčka se roztříští na padrť v okamžiku, kdy při zpěvu vánočních koled z rozpustilosti schválně začne jejich slova měnit. A co hůř! Tatínek mu s lišáckkým úsměvem přispěchá na pomoc. Za chvíli se již předhánějí, kdo najde bláznivější rým. „Nechte toho, nechte toho!“ křičí Anna a plna znechucení buší tatínkovi do prsou. „Tak to v té písničce není!“ Muži se jí však smějí pro její ortodoxnost a znovu soutěží ve špičkování. Po zoufalém pokusu prosadit svým slaboučkým hláskem správnou verzi, vtrhne nešťastná Anna do kuchyně, kde teta Käthe právě krájí chléb. „Oni zkazili koledu,“ žaluje, „tatínek a strejda Heini!“ Teta Käthe vrazí do obývacího pokoje jako bohyně pomsty. „Co jste to s tím dítětem provedli?!“ Annu zdvihnou do náruče, tiší ji, dostane kapesník a sklenici vody. „Ale vždyť to byla jenom legrace,“ utěšuje ji tatínek, „před devatenácti sty jednadvaceti lety se narodil Ježíšek. To je přece dobrý důvod k tomu, abychom byli veselí.“ Posadí si ji na kolena a upraví jí velkou mašli ve vlasech, která jí v tom rozčílení sklouzla. „Naučím tě jinou písničku,“ slibuje, „poslouchej.“ Zastřeným hlasem, občas přerušeným kašláním, se dá do zpěvu: „Tři tamboři šli kdysi z vojny domů, rata bum, ratata bum...“
Teď lucerna promítá divadelní scénu. Kulisy znázorňují les tvořený vzrostlými stromy. Režisér představení potřebuje malou herečku, nesmí být vyšší než metr. „Poslechněte, pane Bambergu,“ oslovuje tatínka, „hledám holčičku, která by uměla zahrát roli chudého dítěte ztraceného v lese. Myslel jsem, že by jedna z vašich dcer...“ „A kterou z těch dvou byste chtěl?“ „Která je starší?“ „Jsou obě stejně staré.“ „Ach tak, dvojčata... kuriózní...“ „Kterou byste chtěl?“ opakuje tatínek. „No, upřímně řečeno... tu s tmavými vlasy. Ta blondýnka je příliš baculatá, než aby hrála vyhladovělé dítě.“ „Ovšem na druhé straně se dokáže skvěle držet textu...“ Pyšně si hladí knír. „Ona je... až překvapující, v tomto směru.“ Pamětliv hesla nad dveřmi do knihovny, věnuje se otec většinou po večerech četbě klasických spisovatelů a básníků. A mezitím, v rámci hravého experimentu, naučil dcerku jednu z básní. „Naše Anna,“ vysvětluje, „má sloní paměť. Dokáže přednést Schillerovu Píseň o zvonu, aniž by přeskočila jediný řádek. „Dobře,“ kapituluje režisér, „vy jste otec, dokážete to jistě posoudit lépe než já.“
„Mně se to ale vůbec nelíbí,“ durdí se teta Käthe. „Je ještě moc malá na takové vystoupení.“ Na otcovskou pýchu však není léku. V den představení proto sedí Käthe s Lotte a jejím otcem celá rozzářená v první řadě a z obou stran jejích sedm sester. V zákulisí přehazuje garderobiérka Anniny šaty šedivým, od molů rozežraným zimním kabátem, a stuhu do vlasů ukrývá do jeho opasku. Aniž by tušila, že se jedná o generální zkoušku její vlastní budoucnosti, že bude tuto roli ztvárňovat po dlouhých deset let bez publika a bez potlesku, předvede Anna na prknech politováníhodného sirotečka tak přesvědčivě, až nevlastním tetičkám vyhrknou do očí slzy. Poté co ji dva pánové v loveckých kostýmech vyvedou z imaginárního lesa, nakukuje zpoza opony zvědavě do sálu. Publikum – nic víc než sbírka cizích tváří – ji nezajímá. Vidí v pološeru jen jeden jediný obličej, obrácený směrem k jevišti – obličej nejmenšího človíčka v hledišti, droboučký a snadno přehlédnutelný mezi všemi těmi dospělými. Anna zírá na sestru a náhle se jí zmocňuje neznámé a hrůzu nahánějící vzrušení. Díky představení a roli, kterou v něm sehrála, jsou ona a Lotte poprvé v životě dvěma individui existujícími nezávisle na sobě. Každá vidí svět vlastní optikou – Lotte z hlediště, ona sama z jeviště. Toto vědomí rozdělenosti, nežádoucí dvojitosti, ji náhle znepokojí natolik, že v půlce scény setkání milenců zprudka vtrhne na scénu a žene se napříč jevištěm – rozepnutý žebrácký kabátek jí vlaje kolem těla a pásek i s přišpendlenou stužkou táhne za sebou po zemi. Nejmladší sestra tety Käthe vzrušeně vykřikne kolínským nářečím: „Koukejte, ta malá!“ Ze sálu zaznívá bručivý smích. Ozývá se potlesk, jakoby se jednalo o originální režisérův záměr. Nezadržitelná Anna seskakuje z pódia, zamíří si to přímo k Lotte a uklidní se až v okamžiku, kdy se vtlačí vedle ní na stejné sedadlo.
Lucerna jako měsíční paprsek osvětluje postel se světle modrými pokrývkami. Anna a Lotte pod nimi usínají každý večer, paže a nohy do sebe vzájemně vší silou zaklesnuté, takže připomínají pářící se hlavonožce. Noc – aniž by si toho všimly – rozmotá tento spojenecký uzel. Ráno se budí zády k sobě, každá na svém okraji postele.
Kouzelná lucerna má přístup všude – teď nám ukazuje školní třídu. Člověk téměř slyší jak násadková pera skřípou po papíře. Nezvladatelný Annin temperament nejde dohromady s krasopisem. Zatímco si Lotte pevnou rukou osvojuje abecedu písmeno za písmenem, Anninu režimu se písmenka ne a ne podvolit. Po škole sedává vedle tatínka v jeho kanceláři a čmárá písmena na břidlicovou tabulku, kterou otec se slovy „znova, to není dobře“ opakovaně maže, dokud dceřin výkon neodpovídá jeho normám. Občas odvrátí hlavu, aby si uplivl do modré lahvičky, kterou poté vždy pevně uzavře, aby z ní zlí duchové nemohli uniknout. Jako odměnu za svou námahu smí Anna nakonec pomoci s pokladní uzávěrkou. Hbitými prstíky rozděluje potrhané inflační bankovky do hraniček po deseti – saldo dosahuje bilionových výšek – dokud pálivá vyrážka na konečcích prstů tuto zábavu neukončí.
Každé pondělí ráno, ještě před začátkem vyučování, provrtává učitelka žáky očima a vyptává se jich výhružným tónem: „Kdo z vás nebyl včera v kostele?“ Je ticho, nikdo se a ni nehne, až se přihlásí Anna: „Já.“ A vzápětí se ozve vysoký, jasný hlásek Lotte: „Já také ne.“ „Tak to jste potom děti ďábla,“ konstatuje slečna učitelka nemilosrdně. V očích ostatních dětí mohou sestřičky jasně spatřit odraz své exkomunikace. „Ale vždyť jste ještě příliš malé,“ protestuje otec, když ho informují o své klasické povinnosti účastnit se v neděli ráno dětské mše, „vůbec byste to nechápaly.“ Ani jeho, ani tetu Käthe nikdy neviděly vcházet do kostela. Žebrají každou neděli, neboť už déle nedokážou snášet zničující pohledy učitelky, ani posměch spolužaček. Konečně otec postaví na stůl sklenici s rozšlehaným žoutkem a položí jim ruce na ramena. „Zítra,“ slíbí dcerkám, „s vámi půjdu do školy.“
Ale když už jsou na cestě a každá z nich drží otce z jedné strany za ruku, vypadá to spíše, jako by ony musely bránit jeho, tak horečnatě a křehce otec působí v černém svrchníku, který je mu příliš velký a plandá na jeho vyhublé postavě. Tatínek se ztěžka opírá o hůl a každých deset kroků se musí zastavit, aby popadl dech. Ťukání hole o dlažbu se za ním ozývá ozvěnou – řetězcem ozvěn, který mu nedovoluje upadnout. Vcházejí do školní budovy. Otec jim posunkem ruky nařizuje, aby na něj počkaly na chodbě a klepe na dveře třídy. Slečna učitelka, kterou nečekané intermezzo naprosto vyvedlo z míry, ho s předstíranou zdvořilostí vpouští dovnitř. Opřené o zeď zírají Anna a Lotte bok po boku upřeně na dveře a poslouchají. Učitelčiny výmluvy, kroutící se jako had zatáčkami sebeovládání, náhle přeruší otcův chraplavý hlas: „Jak se opovažujete! Vůči dětem, které jsou slabší než vy!“ Anna a Lotte se na sebe vyjeveně podívají. Narovnají záda a už nepotřebují žádnou zeď, aby se o ni opíraly. Tělem jim proudí vzrušující, nadpozemská síla. Hrdost, triumf, sebedůvěra – nedovedou to pojmenovat, ale cítí to. Díky němu.
Dveře se rozletí. „Pojďte dovnitř,“ vyzývá je otec a zadržuje kašel. Anna překročí práh jako první, Lotte v závěsu za ní. Zůstávají stát na úrovni tabule. Oproti jejich očekávání neleží slečna učitelka rozbitá na střepy na zemi. Zdá se však, jako by se jí na několika místech zlomila páteř. Pevně svírá okraje katedry, o kterou se opírá, hlavu skloněnou a ramena skleslá. Žáci sedí nehnutě v lavicích a vzhlížejí plni úcty k jejich otci, který má teď režii zcela ve svých rukou. „Tak,“ jemně postrčí Annu a Lotte směrem k učitelce, „a teď se mým dcerám omluvíte, v přítomnosti celé třídy.“ Slečna učitelka na ně kradmo pohlédne, ale okamžitě zase pohledem uhýbá, jako by zrakem spočinula na něčem nemravném. „Odpusťte mi,“ řekne bezbarvě, „co jsem vám řekla. Už se to nestane.“ Rozhostí se ticho. Co teď? Je možné k učitelčinu ponížení ještě vůbec něco dodat? „Teď si je vezmu s sebou domů,“ slyší nad sebou otcův hlas, „ale zítra přijdou. A jestli ještě jednou uslyším něco podobného, vrátím se.“
Slečna učitelka naštěstí svůj vynucený slib dodržuje, protože tatínek by svou hrozbu již nedokázal splnit. Je stále méně schopen vzdorovat zákopové válce, která zuří v jeho plicích. Nový záběr: natažen na pohovce jako romantický básník vyřizje otec netečně svou administraci. Mezitím přijímá přátele, kteří své obavy marně skrývají za vzrušeným štěbetáním – jeho slibně se rozvíjející dcery v kostkovaných šatičkách s bílými naškrobenými límečky jsou se svými básněmi a písněmi vítaným rozptýlením. Nikoho neznepokojuje, že Lottina produkce je minimálně třikrát přerušena suchým kašlem, jen tetě Käthe se to nelíbí. Poučena špatnou zkušeností odvede Lotte na vyšetření k rodinnému lékaři. Ten dlouhé minuty proklepává hubený dívčí hrudníček a zároveň se stetoskopem dotýká její bledé pokožky. Požádá ji, aby zakašlala, což jí jde velmi snadno, jako by kašel měla nacvičený stejně jako písně. „Nijak mě to neuklidňuje,“ mumlá si lékař za Lottinými zády, „slyším slabý šelest v pravé plíci.“ Lotte stojí před modelem lidského těla z umělé hmoty a s lehkým odporem se dotýká růžového srdce. Lékař je propouští s lahvičkou sirupu proti kašli a po dohodě, že nechají Lotte zrentgenovat.
Nejsou to jen poslední dny otcova života, které zde na zaprášeném, zažloutlém snímku sledujeme, ale i celé rodiny v tomto složení. Kasino má stejný vliv jako v době, kdy se v něm ještě hrály hazardní hry: všechno nebo nic, na život a na smrt. Byla to budova, do které člověk vstupoval plný očekávání a odcházel zlomený – alchymistický trik, jehož tajný recept uchovávaly tyto zdi jako svátost. Dlouhým, štíhlým ukazovákem pokyne otec dvojčatům, aby k němu přistoupila. Sedí na kraji pohovky a těžce oddychuje. „Poslouchejte,“ mluví pomalu, jako by měl oteklý jazyk, „jak dlouho si myslíte, že ještě budu živ?“ Anna a Lotte v zamyšlení krčí obočí – to je astronomická suma. „Dvacet let,“ odhadne Anna. „Třicet!“ přisadí si Lotte. „Tak, to si opravdu myslíte,“ říká tatínek zdrceně. Sleduje je s otevřenými ústy a očima rozzářenýma horečkou, jako by jim chtěl ještě něco říct, ale pak ho přepadne záchvat řezavého kašle a on je trhavým máváním ruky pošle pryč.
O několik dní později, jakmile se vrátí ze školy, je tata Käthe hned odvede do ložnice. V domě voní červené zelí s jablky a skořice. Společnost obklopující tatínkovo lůžko ostře kontrastuje s touto sladce kořeněnou vůní. Strýc Heinrich, ruce se zmačkanou čepicí zkřížené na břiše, zírá s vrozenou sedláckou nedůvěrou na spícího bratra. Je to tak zvláštní představení, že se tu na něj všichni musejí dívat? Teta Käthe přistrčí Annu a Lotte k posteli. „Johanne,“ šeptá nemocnému do ucha, „děti jsou tady.“ Když jeho pohled objeví dcerky, rozzáří se, jako by si dělal legraci z té směšné scény kolem lůžka. Za chvilku vstane, pomyslí si Lotte, a pošle je všechny domů. Pak se však otcova nálada náhle změní. Očima těká z jednoho na druhého, zvedne zpocenou hlavu a zdá se, že jim chce z nitra svého tajného vnitřního světa sdělit něco, co nesnese odkladu. „Anneliese...“ vyrazí ze sebe. V tom okamžiku mu hlava klesne zpět na polštář a on znovu ztratí vědomí. Na propadlých tvářích leží temný stín rašícího vousu. „Proč nám tatínek říká Anneliese?“ ptá se uraženě Anna. „Myslí na tvou maminku,“ vysvětluje jí teta Käthe.
Po jídle si pro ně přijde jedna ze sedmi sester, aby je odvedla ze slavnosti, která žádnou slavností není. Uloží je do neznámé postele, na vor v cizím oceánu, který je může ochránit před ztroskotáním pouze v tom případě, když zůstanou ležet v pevném objetí a bez pohnutí přesně uprostřed. V noci se jim zdá, že je teta Käthe budí a líbá, obličej celý mokrý od slz, ale když se ráno vzbudí, není po tetě ani stopy. Sedm párů rukou zvedne ráno Annu a Lotte z postele a postaví je na židli, aby je mohly snáze obléci. „Váš otec,“ poznamená jedna z nich, zatímco jim upravuje něco nad spodničce, „dnes v noci zemřel.“ Toto sdělení zpočátku nevyvolá žádnou reakci, ale během zdlouhavého zavazování vysokých šněrovacích botek si Anna povzdychne: „Alespoň už nebude nikdy kašlat.“ „A už ho nebude bolet na prsou,“ doplní ji Lotte.
Poslední záběr ukazuje rozloučení. Nevidíme pohřeb, ani neustálá a otravná „pukrlata“, která se při této příležitosti od děvčat očekávají. Nevidíme rovněž hádky, slzy tety Käthe, její hrozby soudním procesem, ani sbalené kufry. Poslední chvíle, kdy vidí Lotte Annu: stojí v půlce schodiště v hale obklopená příbuznými, kteří přijeli zdaleka. Po straně, zapuzená, stojí teta Käthe, na obličeji ještě stopy marných nářků. Anna plná sebejistoty, oblečená do smutečních šatů s velkou černou mašlí připomínající vránu, která se snesla do jejích plavých vlasů. Vedle ní stojí ten strejda, co kazí vánoční koledy, a na druhé straně nějaká teta, na jejíchž prsou olbřímých rozměrů se houpe zlatý kříž. Řadu doplňuje několik nejasných figur bez zvláštních znaků. Za Annou, kostnaté ruce položené na jejích ramenou, jako by si ji už přivlastnil, stojí starý hranatý muž v plátěném obleku. Pod nosem se mu ježí knír a z uší mu trčí chlupy jako divoké trsy uschlé trávy. Poslední chvíle, kdy Anna vidí Lotte: stojí už u dveří přímo pod vykládaným barevným oknem. Pouze podle obličeje se dá poznat, že je to skutečně ona. Zbytek těla má dokonale zabalený v teplém oblečení, jako by se chystala na cestu k severnímu pólu. Vedle ní stojí stará dáma koketně se opírající o deštník. V prstech volně drží tenoučké kožené rukavičky a na hlavě má klobouk se závojem. Celý dlouhý boží den mluvila se starým mužem, jehož ruce teď tisknou Anně ramena, povýšeným a pohrdlivým tónem a oslovovala ho „lieber Bulli“.
Ani Anna, ani Lotte si nedělají starosti. Neobjímají se, nepláčou, žádným způsobem se neloučí – a jak by také mohly, vždyť nemají ani ponětí, co znamená vzdálenost v čase, ani v prostoru. Jediný, kdo alespoň částečně zajišťuje dostatečnou patetičnost loučení, je teta Käthe, která se nakonec rozběhne napříč halou, přitiskne si Lotte na prsa a zahrne ji přívalem slz.

* Naděje. Pozn. red.