Tessa de Loo, vlastním jménem Johanna Martina (Tineke) Duyvené de Wit, se narodila 15.10.1946 v Bussumu (což je souměstí nám dobře známého Komenského Naardenu), ale vyrostla na (katolickém) jihu země, na brabantském venkově poblíž města Oss. Dostalo se jí ateistického vychování, a tak sice vychodila protestantskou obecnou školu a katolickou střední, ale hodiny náboženství na přání rodičů vynechávala. Inspirující výuka literatury na střední škole ji přivedla v patnácti letech k prvním literárním pokusům a později ke studiu nizozemštiny na univerzitě v Utrechtu. Studium však nedokončila, protože dala přednost založení rodiny (v roce 1971 se jí narodil syn). Vrátila se opět na venkov – žila ve východním kraji Achterhoek i na ostrově Texel (odtud odvodila svůj pseudonym Tessa, příjmení zvolila po babičce). Kromě péče o syna učila v tomto období na místních školách, literární ambice odložila. V roce 1980 se po rozvodu přestěhovala se synem do severní provincie Groningen a znovu se vrátila k psaní, po osmi letech přesídlila do Amsterodamu, od roku 1994 žije v Portugalsku.

Debutovala v roce 1979, ještě pod vlastním jménem, dvěma povídkami v časopise Vrij Nederland (společensko-politický týdeník s významnou literární přílohou) a Opzij (feministický časopis), v březnu 1983 vydala v literárním časopise Maatstaf povídku De meisjes van de suikerwerkfabriek (Děvčata z čokoládovny) o mladých dělnicích dojíždějících denně vlakem do proslulé zaandamské čokoládovny Verkade. V témže roce vyšla pod tímto titulem celá povídková sbírka. Napínavé, přitom prostě vyprávěné příběhy, často s dětskými hlavními hrdiny, vzbudily příznivý ohlas. De Loo získala cenu Anton Wachterprijs pro nejnadějnějšího debutanta roku a cenu Gouden Ezelsoor (Zlatého oslího ucha) za nejlépe prodávanou prvotinu.

Následujícímu románu Meander (1986) ze života alternativní komuny v přímořské provincii Zeeland se dostalo rozpačitìjšího přijetí. O rok později byla autorka požádána, aby napsala prémii k tradičnímu březnovému Týdnu knihy. Tak vznikla novela Het rookoffer (Kouřová oběť) o vztahu středoškolské profesorky a jejího o dvacet let mladšího studenta, ovšem vyprávěná pozpátku, tedy od závěrečného společenského znemožnění profesorky k počátku vztahu o nìkolik měsíců dříve. I v tomto případě reagovali recenzenti ponejvíce vlažně až odmítavě. To platí i o následujícím kratším románu Isabelle (1989) o krásné filmové herečce, kterou unese ošklivá venkovanka s výtvarnými sklony, aby zblízka studovala a na obrazech zaznamenala, jak pod vlivem hladovění a dalšího strádání krása uvadá. Podle knihy byl v roce 2002 natočen stejnojmenný absolventský film.

Rozsáhlý román De Tweeling (Dvojčata) z roku 1993 zaznamenal závratný čtenářský úspěch. Získal čtenářskou cenu Trouw Publieksprijs i cenu Otto Gablentze za přínos k dobrému jménu Německa. Kromě čtivosti tu jistě hraje roli tematika a načasování – příběh rozdělených dvojčat, z nichž jedna vyrůstá v předválečném Holandsku a druhá zůstává v Německu, vyšel v okamžiku, kdy už dozrál čas k odstíněnějšímu pohledu na válečné útrapy Evropanů, tedy i Němců. Díky tvůrčím stipendiím měla de Loo možnost pobývat např. v belgických lázních Spa èi v Kolíně nad Rýnem, a tak psaní předcházela důkladná příprava. V roce 1999 už bylo prodáno 400 000 výtisků, přitom od filmové premiéry v roce 2002 tento počet samozřejmě ještě značně vzrostl. V žebříčku sta nejoblíbenějších knih všech dob, který v únoru 2004 sestavili nizozemští knihkupci, figurují Dvojčata na osmém místě. Kritika byla však i nadále odmítavá, objevily se jízlivé poznámky k autorčinu stylu (člověk se prý nad knihou alespoň od srdce zasměje, nizozemština je pro ni kluziště, na kterém ji potkává jedno trapné sklouznutí za druhým).

V roce 1995 vydala další sbírku povídek Alle verhalen tot morgen

(Všechny povídky do zítřka), v roce 1997 následoval esej Toen zat Lorelei nog op de rots (Tehdy seděla Lorelei ještě na skále). V roce 1996 se de Loo vydala koňmo po stopách Byrona v Řecku a jižní Albánii a své zážitky zpracovala formou románu na pomezí biografie s titulem Een varken in het paleis (Prase v paláci). V roce 1999 následovala sbírka povídek s automobilistickou tematikou Een gevaar op de weg: autoportretten (Nebezpečí na silnici: autoportréty). Její zatím poslední román Een bed in de hemel (Postel na nebesích) pochází z roku 2000 a zpracovává osudy maďarské židovské rodiny, která po „maďarských událostech“ v roce 1956 emigrovala do Nizozemska – české vydání připravuje nakladatelství Eroika.

Nepřízeň kritiky se autorce dosud nepodařilo prolomit, navíc tyto tituly nezaznamenaly ani výraznější čtenářský úspěch. A tak se zdá, že role Tessy de Loo ve vlně spisovatelek, které vstoupily na počátku 80. let do nizozemské literatury, se omezí na autorku nadějného debutu a jednoho veleúspěšného bestselleru.

Aktualizováno 6.12.2004, redakce boeken: překlad románu Postel na nebesích vyšel na podzim 2004. Současně vydala Tessa de Loo román De zoon uit Spanje (Syn ze Španělska) o rodinné sešlosti u umírajícího otce, kde se po třiceti letech objeví i zavržený syn-tulák. Reakce v tisku byly opět rozpačité.

V roce 2008 autorka vydala román s názvem Harlekino of Het boek van de twijfel (Harlekino neboli Kniha pochybností).

Aktuální bibliografie