Argentinský spisovatel Federico Andahazi (1963) píše romány, které se dobře čtou, jsou napínavé, mají neobvyklé náměty, jsou poměrně krátké, plynou v rychlých střizích v krátkých kapitolách a na první pohled působí velmi inteligentně. Autor nezapře, že je sečtělý a že si pro své látky dokáže opatřit bohaté informace a dát jim tak potřebnou intelektuální atraktivitu. Nicméně jde však o čistokrevné bestsellery, z nichž cítíme, že jsou psány pro efekt. Což jistě není nic špatného, takových autorů je spousta a mezi nimi patří Andahazi k těm nejlepším. Sám autor se však tváří, jako by byl pokračovatelem velké tradice argentinské literatury, reprezentované u nás především trojicí slavných jmen: Jorge Luis Borges, Julio Cortázar a Ernesto Sabato. Navíc vycítíme, že jeho vzorem je např. také Umberto Eco. Jejich významu ovšem úspěšný autor, z dnešních argentinských zřejmě nejpřekládanější, zdaleka nedosahuje.

Nejnovější román Vlámské tajemství z roku 2002 má vyspekulovaný děj s bohatým pozadím: několik záhadných vražd, umělecké soupeření a vzácný rukopis, ukrývající tajemství barvy v čistém stavu, která má být zárukou dokonalé malby a která ovšem svým objevitelům přináší to, co je pro malíře jistě největší ztrátou, totiž slepotu. Barvitě líčí život malířů v renesanční Florencii a v Bruggách a přináší celou řadu cenných informací o práci tehdejších malířů a jejich technikách, výrobě barev a olejů i jejich společenském postavení, o soupeření italské a vlámské malířské školy. Navíc kromě jemné erotiky a pátrání po vrahovi obsahuje i další atraktivní motiv, totiž homosexualitu a transvestitismus, s nimiž souvisí i překvapivý obrat v závěru, k němuž vše spěje a jitří tak čtenářovo očekávání.

Andahazi se zdatně vyhýbá nelogičnostem a obratně před čtenářem skrývá jisté věci, které odhaluje jen postupně. Ví, jak čtenáře napínat a dovést ho tam, kam sám potřebuje. Zápletka je však průhledná a odhalitelná dopředu, snad kromě závěrečného odhalení identity krásné Fátimy, která osudově, tak jak to odpovídá jejímu jménu, spojí dvě pravidelně se střídající dějové linie; je to totiž mladý muž, takže při zpětném pohledu na minulé události se nám vše trochu převrátí a děj tak působí ještě dráždivěji. Andahazi zkrátka umí upoutat.

Jeho postavy jsou naproti tomu schematické a ploché a v paměti nejspíš neuvíznou. Některé motivy jsou přímo klišovité až kýčovité: zlý páter, který vyšetřuje zločiny a najde nepravého vraha za každou cenu; mistr, který má pletky se svým žákem; soupeření tří žáků mezi sebou; soupeření hlavních postav, mistra Montergy a bratrů Van Manderových, z nichž jeden je slepý; záhadná krasavice, která všem zamotá hlavu atd. Pěkně je ovšem vykreslena atmosféra „Mrtvého města“ Brugg i dílny jmenovaných malířů a složitý proces tehdejší malby. Kniha je také velice dobře přeložena a obsahuje zajímavý doslov.

Škoda, že se Andahazi neinspiroval svými očividnými vzory lépe: kdyby byl méně doslovný a dal si větší práci s jazykem a např. s vypravěčskou perspektivou, mohl vzniknout román mnohem zajímavější i pro náročnější čtenáře.