Argentinec Ernesto Sabato (1911-2011), klasik argentinské literatury, dnes kritikou řazený po bok J.L. Borgese a Bioy Casarese, je českému čtenáři znám svými romány: v polovině osmdesátých let vyšel v Odeonu jeho nejproslulejší román Kniha o hrdinech a hrobech, na sklonku let devadesátých jsme se dočkali překladu jeho literárního debutu Tunel (předtím vycházel na pokračování ve Světové literatuře) a Host nedávno vydal autorův pozdní, experimentální a temný román Abaddón zhoubce.

Svazek Spisovatel a jeho přízraky, který v překladu Víta Urbana a Anežky Charvátové (mimochodem oba se podíleli i na výše zmíněných překladech tohoto autora) teď vydala Mladá fronta, nabízí pohled trochu jinam: do myšlenkového světa autora. Text knihy doprovází doslov Anežky Charvátové, mapující Sabatův intelektuální vývoj a načrtávající jeho život.

Různorodá směsice
Předně je třeba říct, že kniha je velice rozmanitá - aforismy, poznámky deníkového typu, postřehy o literatuře, delší literárně-společenské eseje, zajímavá kulturní ohlédnutí, ale třeba i postřehy a výpisky z četby. Pravda, někdy se vnucuje myšlenka, zda by textu neprospěl přísnější redaktor, jenž by věci jako jsou právě tyto výpisky a pár výkřiků do tmy nějak korigoval, ovšem na druhé straně je pravda, že nesourodá mozaika textů jakožto celek nabízí úchvatný pohled do autorovy mysli.

Klenoty
Sabato je člověk se širokým vzděláním a jeho myšlení obsahuje celou evropskou tradici. Zároveň je i bystrý a citlivý čtenář a pozorovatel, takže myšlení vždy vychází od konkrétního materiálu (ať už jde o jednotlivou knihu, autora nebo třeba latinskoamerickou realitu) a nikdy nesklouzává do abstraktnosti. Je to ovšem hlavně a především spisovatel, proto asi není divu, že nejsilnější je tam, kde se věnuje literatuře. Musím přiznat, že mne nechávaly chladným jeho společensko-politické vývody, stejně jako postřehy sociologické či obecné statě o fungování kultury, zatímco eseje věnované ostatním autorům nebo literárním tradicím jsou nádherné: brilantní je stať "O národní literatuře" ze začátku knihy, v níž Sabato velice citlivě a přesvědčivě nastiňuje situaci argentinské, potažmo latinskoamerické literatury a její vztah k evropské literární tradici, stejně skvostný je esej "Dva Borgesové", jenž Sabato věnoval svému velkému krajanovi, zaujme i text o literárním romantismu a jeho odkazu (Umění jako romantická vzpoura) nebo delší pronikavý a značně kritický esej o Robbe-Grilletovi a novém románu či kratší stať o díle Nathalie Sarrautové.

Časové rozpětí a myšlenková jednota
Texty obsažené v knize pocházejí z poměrně dlouhého časového rozpětí, přesto jsou svědectvím o autorově pozoruhodném intelektuálním zaměření, což je dané i ukotvením Sabatova myšlení v západní literární tradici. Jeho myšlení se po celá ta léta napájí ze stejného zdroje, vrací se k stejným, pro něho samého patrně formativním postavám (Kafka, Kierkegaard) a obsahově se zaměřuje na jeden cíl, jímž je postihnout různé aspekty literatury a umění.

Právě díky této jednotě je Spisovatel a jeho přízraky pozoruhodná kniha, která - byť třeba nakonec v literární historii nestane vedle autorových románů - nabízí zajímavé čtení a podněty k intelektuální diskusi. Sabato je totiž jako autor velice otevřený a některé eseje doslova vybízejí k polemice. Toto svědectví o pozoruhodném intelektuálním zaměření nelze než doporučit.