Artur Szlosarek (1968) - básník, překladatel z němčiny, patří k nejvýraznějším představitelům básnické generace, která se v polské poezii objevila na přelomu 80. a 90. let minulého století, spojované především s časopisem bruLion.

Je autorem pěti básnických sbírek (např. Wiersze napisane, 1991, Popiół i miód, 1996, List do ściany, 2000), v roce 1993 se obdržel Cenu Nadace Kościelských.

***
blankenheim

domov oslnění, stačí jen
přeložit -
tam
v pokoji s terasou
jsem tě očekával, neschopný
přelstít
osud,
pojídaje
cizí maso

***

pod černým sluncem, pane doktore witz, jsem dospěl,
pod úplně černým, tam kde chodila moucha masařka
po stole, a když jsem se chystal překročit hranice, ze strachu
jsem schovával vyžehlené sako v ledničce -
toto je páté roční období, které jsem si nemohl nevybrat,
podívejte se: pod víčkem plave mrtvý kapr -
co na to řeknete? třikrát denně polévkovou lžíci bromu
zapít sladkým čajem? ale tady přece nesvítí kyselý měsíc
a zatím nevycházím úplně nahý s myšlenkou na psa
na nekrvavé lovy - pochopte: celý náš svět
je choroba, která nemíří ke smrti, ale ke chvále -
nedívat se na televizi? a s kým v tom případě vést
diskusi? koho potkávat, abych se necítil posledním?
říkáte: co za společnost může mít hrnek z hlíny
z ocelovým kotlem? řeknu vám to: když hasnou obrazy,
tak běžím k zrcadlu a ptám se, tážu se lepší části sebe

KÖNIGSWINTER

řeka se zastavila a odhalila platany: ve větvích měly
stužky, rukavičku, prezervativ z karnevalu,
stály na břehu, tam kde jsem vyfotil mámu,
jak hladila litinového oslíka - tebe jsme nepochybně
vydechovali, protože jsi se dotýkal nahé řeky nad námi

Píšu dopisy. Dny, tak jako dny, míjejí i tady. Hudbu neposlouchám, ale vím, že kapka v tuto chvíli zatěžuje kovové jezero. Můj život? Fantastický? Chimérický? Nevím. Dobrý skutek čeká odměna. Z hříchu se čestně zodpovím. Víš, ukládám stříbrné ryby, pokud mi nevytékají z dlaní, na křehkých ledových krách. Anebo když soumrak bezhlasně třese křídly, tisknu rty k hřbetu knihy, jejíž písmena (svatá? zrakem zraněná? prokletá?) žijí společně.

* * *

anebo takto: jet, vlakem, přes do nebe sahající
hory a jinovatku jiskřivých údolí, jet takhle společně,
stát na chodbičce před lehce oroseným oknem,
před smutku plnou převahou mlčení nad slovem –
miluji? velmi, protože láska je rozloučení,
miluji? neboť jsi ty, která neodcházíš,
miluji? velmi, cokoliv bych si připouštěl –
a sebe začínáme v polovině, a končíme o kousek
dál, ale nikdy tak, abychom se sebou přestali dojímat –
podívej: dychtivé rty putují rýhou mojí dlaně,
vidíš: na tvém hrdle sní světlá brož chladnoucí sliny –
„nepij tolik“ nebo „mohla bys už konečně odejít od zrcadla“,
v nás žijí neoddělitelným životem, jsou: životem odděleným –
miluji? ano, protože smyslem snu je probuzení,
miluji? „když mě nechceš, alespoň mě obejmi“,
miluji? „zkus alespoň jednou se vším nesouhlasit“

* * *

o bože, pane, cítím se, jako bych se už dožil
šedesáti let, přinejmenším spěšně nepočítám
zbývající: neposlouchám mši v neděli,
protože se mi zdá, že jsem tvou církví –
o bože, pane, stále bych se chtěl před tebou
zpovídat z toho, že rýn míří na sever,
a město, ve kterém žiji, znám tak důkladně,
že by nemuselo být opuštěným vězením –
o bože, pane, až dosud jsem viděl před sebou
úkol, který se chystám napsat,
ale stále se probouzím, jako bych měl s mámou
pod paží projít celý svět, cestou na první hodinu –
a odkud ta úplnost? a kam to jdeš skrze mne?
a co když se vypustí vzduch ve starém kole,
na němž sedím ve vodě malé horské řeky,
a chladím si chodidla pokousaná od egyptských komárů?

MÁM RÁD

rád čtu básně dopoledne
na toaletě, když se míchají světla,
elektrická a skutečná,
rád sedávám za teplé noci u řeky
a zadržuji dech, rád cítím, jak ohromně je
svatokrádežný,
celý se třesu, když z úkrytu poslouchám
budoucí milence – ji znám,
jeho získávám z barvy hlasu,
tu první nemoc, kdy se mě zmocňuje
v láhvi zlenivělý, jako podzim rezavý,
silný alkohol
mám rád letní sen omamný jako
rybízová šťáva – to probuzení z bezvědomí
a vůni z žáru vynořené ulice,
to váhaní, když předstírám, že nečekám,
až rozhodne náhoda, ty myšlenky
na osud, na předurčení

PROVIZORIUM

už druhý, třetí rok žiji
za hranicemi země,
ve které jsem se naučil
mluvit, jazyk mé země dráždí
uši nových sousedů,
brnká na strunu zvědavosti
že mé stromy nebudou jejich
stromy, že větévka s listím
jinak poletuje ve fantazii,
ale nehledám pochopení,
vtláčím se do vosku a kamene
města, nad kterým měsíc
probouzí hudební asociace
nikdo mě nevyhnal ze země
mrazem poškrábaných oken
a šumícího obilí za úsvitu
(i když i to se mohlo stát),
nenosím v sobě urážku, lítost
ani hořkost – odjel jsem,
abych studoval, položil větvičku
na hrob, našel samotu,
zapálil si lepší cigaretu –
bydlím za hranicemi
dětství, a prostě se ptám
na to, zda je možné úplně
přijmout svá rozhodnutí,
žít mimo nostalgii, vědět,
že jinak to být nemohlo,
že když vcházím městskou bránou,
neruším tím tabu místa,
v němž mám možnost být,
milovat, neopakovatelně trpět –
obávám se, že v sobě zvedám
peklo přírody, když píšu přátelům,
že jsem jako ten zahradník:
šklebící se, lenivý, etruský,
který se může usmívat
a být nesmrtelně nemocný.

MONOLOG

to je současně příliš málo
i příliš hodně
to je síťkou plamenů ohrazená
zpustlá zahrada
to je jakýsi klid
to je bříza která pod nátlakem rodí
rozechvělý stín
na oslepujících hodinách
to je moje místo
to jsou párající se
koberce svlačců
to je hltání naděje,
to je sledování jiných, lepších
z povzdálí
to je modlitba, aby přišla
ve snu
to je plivání do ohně