Marzanna Bogumiła Kielarová (1963), básník – žena. Žena, která je ženská, jejíž poezie je intimní, hravá a … ženská. Debutovala v časopise „Nurt“ (první cena „Czasu Kultury“, další (např. Kościelských) se hrnuly po její první sbírce Sacra conversatione, která se nedala nikde koupit. Stálý rozpor mezi Erótem a Thanatem, hledání žen, neb ty, jak zvláštní, myslí jinak.

1912

1.

Paměť, která je snad narozením, vždy (její skalní věže

a duny-ozvěny…); přemýšlím o nás na lodi, když připlouvám k ostrovu.

O tom, jak jsi mi odhrnul vlasy za ucho a

zašeptal: „Půjdu do synagogy, poděkuji Mu, že mi Tě dal“ –

chvíle, kdy láska svou smrtelnou část

přidává k nesmrtelné.

Noční nebe se překotně

ztrácí na východě. A tam, kde je čedič noci tenčí,

rozřezán pásky eroze, prorůstá úsvit červeným

masem. A jemný přechod mezi světlem a šerem neuhlídáš.

Zato oheň a drsné černé nebe. Pouštní krunýř moře. Průrva,

podél níž puká tělo snu a odkrývá ledové jádro.

2.

Les v hloubi ostrova, zakrslý, bez listí,

vkleče – když úsvit prokrvenou ploutví bije o obzor.

A olizované hříbě – den – se pokouší zvednout v nízkých keřích

a každý pohyb rodí záblesky slunce.

Dívám se, jak se na okamžik spustí přímo nad moře –

a není nic, co by pominulo.

Na skalách roztahuje vítr z pěny křídla, nebe se odhaluje, rozsvěcuje

jak tělo po lásce, vyplavené přílivem.