Marzanna Kielarová (nar. 1963) patří ke střední generaci polských básníků, její poezie se však od tvorby většiny současníků odlišuje jak tematicky, tak jazykově. Její básnický svět je jemný, průzračný, prostoupený drobnými nuancí smyslů a určovaný hrou s měřítkem, kdy drobné detaily určují běh světa v čase, který se neměří hodinami a dny, ale zánikem jezer a vzestupem hor. V rámci výboru Zatopený estuár tvoří každá ze čtyř zastoupených sbírek – Sacra conversazione (1992), Materia prima (1999), Monodia (2006) a Nawigacje (2018) – svébytný celek a pracuje s odlišnými detaily; hlavní motivy ale zůstávají podobné: voda ve všech skupenstvích, smrt, ne však strašlivá, ale čistá a přirozená, a ženský úhel pohledu, který si však nenárokuje jakoukoli angažovanost.

Geologická lehkost
Již v první sbírce Sacra conversazione vytváří autorka svět mysteriózních krajin, napůl přátelských až idylických, napůl pustých. Nejde však o klasickou přírodní poezii, neboť texty jsou protkány filozofickými reflexemi a nenásilnou religiozitou, jež se dá vyčíst už ze samotného názvu sbírky, který odkazuje k motivu světců ve vzájemném rozhovoru, kanonizovanému ve výtvarném umění. Autorka nás neustále vybízí k dialogu o tenké hranici mezi opozicemi, představujícími nejčastěji život a smrt, sen a realitu, romantickou představu a přítomnou skutečnost. Něžnost, se kterou je zde pohlíženo na smrt, a melancholická erotika spojená s tématem přírody dodávají básním až leśmianovskou lehkost, která však u Kielarové nesklouzává k ironii, ale zachovává si nepatetickou vážnost.

Čtení se slovníkem v ruce
V souvislosti s přírodovědnými, religiózními, filozofickými i historickými tématy jsou kladeny poměrně vysoké nároky na čtenářovu erudici a většina z nás si asi neporadí bez výkladového slovníku. Tento drobný diskomfort se však vyplatí, protože umožňuje vznik unikátní intertextuality, a tím i jedinečnost každého čtenářského zážitku. I bez slovníku se ale lze opřít o zvukovou stránku jazyka, která je důkazem výborně odvedené překladatelské práce, a texty lze vnímat pouze intuitivně a meditativně. Samotný jazyk je bohatý, plný sugestivních metafor a extrémně precizní. Výrazy z odborného jazyka, které se už staly určitým fenoménem zejména v přírodně laděných sbírkách autorů současné poezie, zde nejsou plané nebo nahodilé, ale dílo dokreslují nejen obsahově, nýbrž i odstíny zvuků a materií slov. Básně nabízejí řadu možností interpretace, nepřesvědčují a vybízejí k meditativním reflexím. Jsou expresivní a stírají rozdíl mezi dvěma realitami: tou, která je hmatatelná, a tou, která není. Motivy hledání počátku a smyslu věcí jsou pojímány skrze upozaďování antropocentrického pohledu, kdy je země či materie obdařena pocity a pamětí a člověk sám slouží především jako aparát, který umožňuje jejich sdílení.

Bitva živlů
Svět, ve kterém má ústřední postavení mezi živly voda, nás autorka nechává poznávat všemi smysly, v detailech, které až nutí k oklepání se z chladu nebo lapání po dechu. Nezastupitelnou roli v něm hraje krev, voda v člověku, nositelka života. Krev může být onou prvotní hmotou – materia prima – i médiem pro přenos podivného smutku, který prostupuje všechny uvedené sbírky. Podobně jako v estuárech, i zde do popředí vystupuje dynamika vody (a krve) v protikladu vůči statice kamenů a kostí, které se stávají hlavními symboly sbírek Monodia a zejména Nawigacje.

Autorka rozlišuje hned několik kvalit „souše“ od nostalgických zahrad po hnízda ostrovů, všechny ale nabírají významy teprve za přítomnosti vody. Tam, kde je střet vody a země mírný a klidný, když mlha zalije zahradu, případně tam, kde je hranice přírodního a kulturního rozostřená, se daří životu. Avšak v místech jejich extrémního střetnutí zuří věčná bitva živlů, země je ohlodávána až na kost a proměna její tváře dalece přesahuje měřítko lidského vnímání. Morény krouží jako hejno vran a hory se mění v kamenné kostely živlů, odvěkých a nadřazených čemukoli, co tvoří lidská mysl. Materií vesmíru jsou ulity dávno vymřelých tvorů a hybnou silou mořská pěna, po které se jen sem tam projede loďka s člověkem, vetřelcem tak pomíjivým, že sotva stojí za povšimnutí.

Nenásilná proměna vody, která může být mlhou i ledem a někdy snad i ohněm, nás provádí skrze svět, jenž může být tím naším, pokud se dokážeme odstřihnout od každodenní malosti a podívat se na něj autorčinou optikou. Světlo je zde vzácné a čas ztrácí lidské měřítko. V estuáru existuje pouze teď a věčnost, vše mezi nimi je jen sen.

Ani slovo navíc
Přestože se jedná o výbor ze čtyř sbírek, kniha dává smysl jak komplexně, tak i v rámci dílčích celků, neboť básně jsou vybrány s velkou pečlivostí a překladatelům se výběr povedl tak, že spolu texty komunikují a jednotlivé motivy se cyklí či řetězí. Na sedmdesáti stranách proto můžeme sledovat proměnu autorčina stylu, aniž by výbor jako celek působil mozaikovitě. Básně v jeho rámci naopak tvoří logické celky a překlad, uspořádání i redakce dosahují preciznosti originálních textů.

Vybraný jazyk a pečlivá kompozice básní, přesnost, kdy nic navíc nepřebývá a nevytváří hluchá místa, představují čtenářský zážitek, který stojí za to si zopakovat. Kielarová nabízí klid a mír, prosvětlený prostor pro přemítání, trénink smyslů a zjemnění emocí. Ač je srovnávána s řadou jiných autorů a autorek, její poezie je naprosto svébytná a esteticky vybroušená. Nezkoumá nové možnosti, ale vlastním jazykem buduje dokonalý mikrokosmos, kde se čas měří na záplavy a prostor na ptačí hnízda. Nezbývá tedy než doufat, že se její poezii v budoucnu dostane v českém prostředí většího prostoru a pozornosti.