Sylviane Chatelainová patří mezi nejpozoruhodnější autorky francouzského Švýcarska. Její povídky a romány neoplývají zápletkami, dialogy či množstvím různorodých postav, její psaní je jednoduché, klidné, rozvážné, a přesto nabité emocemi. Jednoduchými a výstižnými větami vytváří autorka jedinečnou, tajuplnou atmosféru, do níž čtenáře strhuje – ten tak proplouvá textem, s živelnou pravidelností, chvíli na klidné vodě, chvíli v bouřlivém vlnobití.

Ve svých komorních příbězích Sylviane Chatelainová střídá až přepečlivý realismus s horečnatými vidinami, vzpomínkami na minulé události, jejichž dozvuk na nás čím dál tísnivěji doléhá. Její na první pohled rozeznatelný styl je velice poetický, schopný vystihnout ticho, jež obklopuje bolestné pocity provázející různé životní situace (samota, vina, promeškaná příležitost) a jejichž hlubiny nelze žádnými slovy dostatečně vyjádřit. V centru příběhů se často objevují ženy a jejich vztahy k další ženské postavě – matce, dceři, přítelkyni či jiné, neznámé ženě (muži zaujímají v próze Sylviane Chatelainové velice okrajové, spíše nahodilé místo). Setkáváme se s ženami osamělými, které po smrti či odchodu blízkých zůstávají tváří v tvář samy sobě, jen se svými vzpomínkami vynořujícími se z prázdnoty, jež je obklopuje. V takových chvílích je hrdinka vystavena vnitřnímu zmatku a boji, někdy až na hranici ztráty smyslů.

V románu La Part d'Ombre či povídce De l'autre côté se této hranice skutečně dotýkáme, hrdinka je svým okolím prohlášena za duševně nemocnou, jejíž léčba spočívá v klidu a odpočinku. Ale jak odpočívat, když jsme pronásledováni minulostí, jíž nelze uniknout?

"Byla sama. Otočila se, byli tam, daleko za ní, a ostatní se k nim přidali, nejasná skupinka, téměř bez tváře, a ona pokračovala, stále osamělejší."
"Elle était seule. Elle se retournait, ils étaient là, loin derrière, elle et d'autres les avient rejoints, un groupe confus, presque sans visages, et elle continuait, toujours plus seule."
(Livre d'Aimée, s. 51)

Do vnitřního světa hrdinek se nevnořujeme psychologickými rozbory, pouze je nenápadně doprovázíme, stejně jako doprovází sama autorka postavu v knize Livre d'Aimée. Tento text obsahuje několik rovin: setkáváme se s ženou neurčitého věku, která přijíždí na venkov (odpočinout si? utéci před realitou?), kde tráví dny procházkami a večery u kuchyňského stolu psaním knihy Livre d'Aimée, o sobě a o svém dětství. Tak objevujeme i děvčátko Aimée v modrých šatech (na obálce knihy), její touhu číst, a stále se vracející obraz devastace školy s knihami složenými venku na dvoře. V tomto textu poprvé hraje explicitně roli i sama autorka, která při psaní nahlíží ženě přes rameno a doprovází ji při procházkách do okolí.

Ve většině textů Sylviane Chatelainové jsou ženy náhle zasaženy osudem, neúprosným časem či smrtí, které v nich rozpoutají vnitřní bouři a zmatek, v němž se střídá přítomnost s minulostí, život se smrtí, vzpomínky s předtuchami, rozvaha s šílenstvím (v románu La Part d'Ombre nalézá hlavní hrdinka mrtvé tělo mladé ženy z vesnice, v povídce De l'autre côté zabije při nehodě pětileté děvčátko, v románu Le Manuscrit se vyrovnává se smrtí svého partnera).

Poslední román Livre d'Aimée poněkud vystupuje z řady, hlavní hrdinka se zde nenachází v těžké životní situaci, nebo to alespoň zůstává čtenáři utajeno. Nicméně i zde je žena, jako i v ostatní textech Sylviane Chatelainové, pronásledována ubíhajícím časem, vzpomínkami, tvářemi a slovy vystupujícími z minulosti, neustále se navracejícími a skličujícími, společně s předtuchou blížící se smrti. Autorka však text nijak nepřetěžuje melodramatickým přemítáním o smyslu života, její hranice je mnohem skromnější, o to však lidštější.

"Mezi ní a ostatními, poušť, místo nepřítomnosti. Nedokázala již nic přijímat ani dávat. Neschopna splnit jejich očekávání. Germain, děti, ona sama, podvedeni. Vinou koho? Její matky, tety, okolností, nedostatkem její vlastní vůle? Kde se skrývá odpověď? Proč lidem dělá takovou obtíž být šťastnými?"
" Entre elle et les autres, le désert, le lieu de l'absence. Elle ne pouvait plus rien prendre ni donner. Incapable à répondre à leur attente. Germain, les enfants, elle-même, trompés. Par la faute de qui? Sa mère, la Tante, le circonstances, un défaut de sa propre volonté? Où se trouve la réponse? Pourquoi les hommes ont-ils tant de peine d'être heureux?"
(La Part d'Ombre, s.144)