(Myriam Warner-Vieyra je Senegalka, narodila se v Pointe-a-Pitre (1939) a část dětství prožila na Guadeloupu. Ve Francii vychodila ještě střední školu, ale vysokou už si udělala v Dakaru. V současnosti žije v Senegalu.)

Nehoda
Kolik dní, týdnů, měsíců ležím v téhle posteli? Před chvílí se hebká a příjemně chladná ruka dotkla mé tváře a změřila mi puls.

Cítím, jak ve mně stoupá proud, který mi paralyzuje tělo a plíce: mám sucho v krku, už nemohu dýchat. Pak mě pomaličku obestírá blahodárná mlha, teplé karibské moře mě vítá, svírá, unáší na dno, do království korálů, za mnohobarevného baletu mořských živočichů, kteří tancují radostnou sarabandu…

Znovu se ocitám mimo tu tekutou hmotu, která mě uklidňuje. Kde to jsem? Srdce mi bije pravidelně jako metronom. Cítím, že tu někdo je, něčí ruka mě bere za mou ruku, vzpomínám si na její příjemnou vlhkost na svém nahém těle ve svěžím vánku za svítání. Ano, milovala jsem ho se vší silou, vroucností, něžností a krásou našich mladých, vibrujících, spletených a vysílených těl. Můžeme už nemilovat toho, koho jsme milovali, nebo jsme nikdy nemilovali toho, koho jsme mysleli, že milujeme? Nejbolestnější absurdita je milovat stále toho, kdo nebude milovat nikdy…

Voda narušuje svůj klid a zaplavuje mě, obléká mě do blaženosti. V dálce se ještě chvilku pomalu zatemňuje načervenalý obzor. Nebe hebounce sklouzává a topí se v moři. Obklopuje mě sametová mlha. Vánek mi něžně hladí nahou kůži, voda ve mně, kolem mě vytváří jakousi mořskou nymfu a unáší mě do své propastné hlubiny. Jemně vroubkované bílé korály se na mě smějí. Světlo z hlubiny propasti…

Moře se znovu vzdaluje. Na obzoru už nic nevidím, cítím tíhu nesmírnosti, která mě obklopuje, poslouchám píseň oceánu, který stále pomalu ustupuje, odliv mě nachází osamělou na mokrém písku. Smutek!

Otevírám oči, sluneční paprsek promítá z okna na zeď u postele stín listnatého stromu. Místo je svěží, červené, žluté a bílé růže v křišťálové váze na stole napravo od postele oživují a provoňují místnost. Nekonečná změť drátů a průsvitných umělohmotných trubiček spojuje mé tělo se svítícím přístrojem nalevo od postele.

Upadám do spánku, zbarveného nefrity a smaragdy, moře dětství kolébá mé sny. Sedím, nohy mám ponořené do teplého písku, dívám se, jak bílé a šumivé vlnky narážejí kolem mě na břeh, jak mě s rozkoší houpou. Malí krabi se zlatavými krunýři vycházejí o překot z jedné škvíry, aby zmizeli v druhé, sympatické hemžení přerušené občas mořským přílivem a odlivem.

Slaná voda se vzdaluje, mé myšlení se koncentruje, navrch získává fascinující červený obraz, přijíždí v plné rychlosti auto, zůstávám strnulá, zcela nehybná s hlavou vyprázdněnou od všech myšlenek.

Slunce na vrcholu ohlašovalo poledne, když přijelo v plné rychlosti tohle červené auto. Co se to děje? Dívám se na scénu seshora, jako by byla promítána do prostoru, neviditelná síla mě zadržuje zavěšenou v hrozivé výšce. Uprostřed vozovky vidím ženské tělo, její bílá halenka je potřísněna kapkami krve, dvě auta, hlavně to červené, která se měla jen minout, vypadají, jako že se vrhla jedno na druhé, jako kdyby se chtěla vášnivě políbit. Chodci, kteří postávají kolem, komentují hlasitě srážku, slyším je velmi zblízka, jako bych byla ta sténající žena na silnici.

Na místo přijíždí sanitka s puštěnou sirénou; dva muži rychle vybíhají a sklánějí se nad tělem obětí, jsem to já? Slyším jejich hlasy, které jsou velmi blízko, pak výsměšnou ozvěnu, jež monotónně opakuje stále stejná slova. Zraněná je položena na nosítka a dána do sanitky, pak je ticho.

Létám s lehkými křídly ve větru, dostávám se až k oblakům, mám strach z toho prázdna kolem. Mé jediné přání: setkat se znovu s mořem, jeho zpěněnými vlnami, které mě odívají do průzračné čistoty. Ale voda ustoupila, pláž, opuštěná pláž.

Vlny znovu přicházejí, kolébají mě, uklidňují, cítím, že se rozpouštím, jsem jen lehká vlnka. Opět vidím klidná rána svého dětství, bílé kopretiny poseté rosou v savaně, otrhávám od rozbřesku jejich lístky, abych se dozvěděla, jestli mě miluje trochu, hodně, vášnivě? …

V nejhlubší části sebe sama slyším šepot vlnek, které mě zvou: „Pojď s námi, oblečeme tě do spravedlnosti, svobody, míru. Budeš spát v posteli pravdy střežené klidem. Pojď, jsme bdělá hlídka, která tě bude strážit až do příchodu manžela, jenž ti z druhého břehu, na druhé straně moří, savan a pahorků, podává ruku.“

Z francouzského originálu L’Accident přeložili Anna a Erik Lukavští.