Antologie Čí je to sen? nabízí nahodilý výběr textů ze sborníku Festivalu frankofonní povídky a novely, který se každoročně už přes dvacet let koná ve francouzském městě Saint Quentin. Jediným kritériem, jak se píše v doslovu, byly „osobní sympatie a vkus překladatelů“. Dále se však upřesňuje, že přes toto vágní počáteční vymezení má výsledná publikace jasně znatelný profil, svou tvář. Jednotícím rysem zařazených textů jsou totiž témata či motivy „ztvárnění času (…), téma snu, nereálnosti, zdání a zdánlivosti (…)“ a také „mýtus a magie“. Takové utřídění by se sice s lehkou nadsázkou dalo použít na kdejaké literární dílo, ale dobrá, přijměme ho, docela se pro jakýs nadhled nad povídkami hodí.

Nelze ale bez výhrad přijmout tvrzení autorů doslovu, že „texty vytvářejí barvitou mozaiku, z níž si pozorný čtenář udělá poměrně přesnou představu o tom, co v současnosti hýbě francouzskou literární scénou“. A to už proto, že reprezentuje pro současnou francouzskou literaturu netypický útvar. Na francouzském knižním trhu totiž povídka „neletí“, ba dokonce je vskutku popelkou. A ani tematický záběr textů, stejně tak jako zařazené autory nelze prohlásit za typické pro literaturu ve Francii posledních let.

Texty u nás (a možná i v zemi jejich původu) dosud neznámých autorů se v knize mísí s povídkami těch slavných a uznávaných (Volodine, Roubaud) a s dalšími, mladými spisovateli, kteří jsou v současné době populární (Gunzig, Desplechinová). Slovo frankofonní v podtitulu knihy naznačuje, že výběr nezahrnuje jen Francouze, najdeme v něm též rodáky z Belgie (Sternberg, Gunzig, Wajsbrotová) a třeba i z Palestiny (Sanbar). A všichni, s výjimkou Jacquese Bense, jsou to autoři žijící, i když nejstarší (Sternberg) je o půl století letitější než nejmladší (Gunzig).

Podobný rozdíl, ačkoli počítaný na celé věky, je i mezi texty: některé povídky, jak bylo řečeno, mají podobu mýtu, legendy (Dítě, které nosí mraky), jindy čerpají z pradávné minulosti, ale pyšní se třeba zcela současnou nadsázkou (Střetnutí ve snu, Prvopočátky), další zpracovávají konkrétní historickou skutečnost (Majetek nepřítomných).

Antologii uvozují díla trochu originální, trochu svérázná, zkrátka jiná, jejichž zařazení mezi povídky jsme možná nečekali a jež přijímáme s potížemi či rozpaky. Teprve pak přicházejí povídky v klasickém, americkém stylu, jak je známe a máme rádi například od Hemingwaye nebo Faulknera. V závěru zařazený text Gunzigův je poněkud bezúčelně násilný, což u tohoto autora nepřekvapí, poslední, Desplechinové, je zas mírně rozvleklý.

K nejpůsobivějším povídkám patří ty, které tvoří střed knihy. Annie Saumontová (Měla jste přestoupit v Dol) vystavěla svůj text na propojení hrůzné příhody z konce druhé světové války a podivné halucinace ženy cestující vlakem v Normandii. Příběh Cécile Wajsbrotové s názvem Objevila se jednoho dne vypráví o mladičké rumunské emigrantce žebrající v metru, s níž se střetne zajištěný pařížský úředník. Ze šlechetnosti a očekávaného souznění však zbude jen nepříjemný opar nepochopení. Mexičanka Socorro, vychovávající tradičním způsobem Indiánů v rodné vesnici tři syny, je hlavní postavou povídky Michele Gazierové, Dcera sopky. Elias Sanbar se v textu s názvem Majetek nepřítomných vrací k nucenému odchodu palestinských rodin do Libanonu. Poslední ztracený míček od Jacquese Roubauda se odvíjí od jisté události z roku 1944 a rozpřádá smutnou historku o lidské důvěře, odpovědnosti a vytrvalosti v kontrastu s bezohlednou vychytralostí a pokrytectvím. Blufování Jacquese Bense ani nemusíme popisovat, vypráví o… blufování.

Celkový dojem z antologie charakterizuje především rozmanitost, široký záběr, pokud jde o formu, výstavbu či ladění textů. Ačkoli všechny překlady jsou dílem studentů romanistiky, kniha nepůsobí jako amatérská práce. Zásluhou pečlivých, pravděpodobně zkušených redaktorů se čtenář nemusí potýkat se špatně převedenými či nedotaženými texty. Jen tu a tam, například v medailonech autorů, narazí na zbytečně šroubovanou formulaci („za druhé světové války debutující jako lyrický básník Jacques Roubaud je jedním z ústředních představitelů skupiny Oulipo“ s. 83; „žije a píše novely v Paříži a po celém světě“ s. 45), jazyk povídek pak působí vyrovnaně, učesaně.

Antologie se pravděpodobně nezařadí k letošním bestsellerům, to nejspíš ani nebylo záměrem nakladatelství, protože vydání není provázeno odpovídající reklamou – jediným prokomerčním rysem jsou tři pomfrity na přebalu publikace, volba zvláštní zejména proto, že hranolky bývají ve frankofonním světě považovány především za symbol Belgie, jejíž literatura ve výběru zastoupena je, ale nehraje tu prim. (Dovedu si však představit pátrání grafika po adekvátním symbolu: po vyřazení otřepaných obrázků žabích stehýnek, lahví vína, sýrů, eiffelovky či rybí polévky třeba nakonec s úlevou sáhl po smažené bramboře.) Jde o knížku, kterou sestavili studenti z vlastního zájmu a pro potěšení, kterou Větrné mlýny vydaly jistě spíš pro potěšení než s cílem hodně utržit a která právě to potěšení z četby je schopna předat dál, už proto, že povídka je v dnešní době tak ideálním literárním žánrem…