Básnická sbírka Edda, vrcholné dílo staroseverské literatury, byla u nás dlouhá léta prakticky nedostupná. Její výtisky z veřejných knihoven většinou záhadně mizely. Poté, co se před více než rokem na trhu objevila reedice její „mladší sestry“, Eddy Snorriho Sturlusona, přichází nyní Argo rovněž s upraveným vydáním staršího překladu díla zvaného též Písňová či Starší Edda. Sbírka obsahuje mytologické a hrdinské písně, jejichž kořeny sahají hluboko do historie a poskytují náhled do mytologického myšlení starých Germánů. Nové úpravy překlad upřesňují, více zpřístupňují archaický text modernímu čtenáři a snaží se zdůraznit jeho poetické kvality. Bezesporu mu výrazně prospěly.

Vznik většiny eddických písní datovala věda převážně do 9. a 10. století. Podle reálií se usoudilo, že většina z nich pochází z Norska. Odtud je vikinští osadníci vyvezli na Island, kde se písně dále rozvíjely a vznikaly další. Po několik staletí existovaly pouze v ústní podobě, zapsány byly až ve 13. století. Orální tradice je pochopitelně poznamenala, a tak jedna píseň může obsahovat několik různě starých vrstev.

Doba, kdy se tyto poetické útvary rodily a utvářely, byla turbulentní a rozporuplná. Islandská společnost v ní zažila nejprve prudký rozmach a posléze i totální politický rozklad. Právě finální krizi svobodného islandského státu paradoxně provázel bouřlivý rozkvět písemnictví. Je tedy pravděpodobné, že k němu přispělo vědomí dějinného zvratu a zániku nezávislosti země.

K příznivému literárnímu rozvoji bezesporu přispěla i geografická poloha ostrova: vzdálenost od kontinentu poskytovala příhodnou ochranu před překotným a často násilným přijímáním nového křesťanského náboženství. Zároveň ale umožňovala přejímání plodů křesťanské kultury a vzdělanosti. Pozdní christianizace byla na Islandu mimořádně demokratická a k původní víře neobyčejně tolerantní. Díky ní vznikly na Islandu výborné podmínky k dochování pohanského bájesloví.

Prolnutí křesťanského a mytického myšlení se obtisklo i do eddických písní: vycházejí z pohanského vidění světa, jejich obsah je předkřesťanský, ale zároveň se v nich objevují i křesťanské prvky. Dynamické a plodné kulturní ovzduší a tvořivý potenciál orální tradice bezpochyby přispěly k tomu, že se nám tyto písně nedochovaly jako strnulý artefakt mrtvé kultury, ale jako živý literární materiál.

Většina eddických písní se dochovala v pergamenovém rukopise neznámého autora ze 13. století. Je zřejmé, že tento rukopis je jen opisem starších zápisů. Staroseverská kultura neznala (kromě skaldské poezie) koncept autorského práva a na eddické písně pohlížela jako na veřejný majetek. Dodnes tedy nevíme, kdo rukopis sepsal a z jakých pramenů čerpal. Z tohoto úhlu pohledu se rovněž jeví jako nesmyslné snahy o přiřazení písní k té či oné národní literatuře. Islandský původ zmíněného rukopisu se ovšem prokázal nade vší pochybnost. V 17. století pergamen objevil biskup Brynjólfur Sveinsson a nazval ji Sæmundova Edda. Domníval se totiž mylně, že jde o rukopis, z něhož vycházel Snorri Strurluson při psaní své Eddy, a jeho autorství přiřknul učenci Sæmundu Moudrému. Badatelé omyl sice odhalili, jméno Edda ale už sbírce zůstalo. Biskup rukopis daroval dánskému králi, odtud jeho název Codex Regius.

Co a v jaké podobě tedy Edda obsahuje? Sbírka čítá bezmála čtyři desítky písní různého stáří, struktury a stylistické podoby. Sestává ze dvou částí, první obsahuje písně mytologické, druhá hrdinské. K písním obsaženým v Codexu Regius v souladu s ediční tradicí přiřazuje český překlad i několik dalších, které s nimi sdílejí formu i náměty, a žánrově se tak řadí k eddické poezii.

Mytologické písně představují spolu s jedním z oddílů Snorriho Eddy (Gylfiho oblouzením) jediný souvislý pramen znalostí o germánské mytologii. Vzhledem k jejich složité formě a četným vrstvám, které na ně ústní i písemná tradice vršila, není ovšem vůbec jednoduché jednotlivé mýty dešifrovat. Právě Snorriho prozaické převyprávění jejich obsahu ale může posloužit jako vodítko.

Písně jsou řazeny podle důležitosti obsahu. Buď předkládají víceméně souvislé mytické příběhy, nebo doplňují určitý mytický rámec rozmanitými odkazy na různé události a fakta ze života bohů. Pohanská víra starých Germánů nikdy nebyla spoutána do podoby ucelené teologie. Informace, které z jednotlivých písní čerpáme, proto nemusejí být nutně ve vzájemném souladu. Všechny písně nicméně vycházejí z jednotného obrazu světa.

Sbírku otevírá nejcennější ze všech eddických básní, Vědmina věštba. Moudrá vědma, která vyrostla mezi obry, v ní sevřenými obrazy nabitými osudovostí zpravuje nejvyššího boha Ódina o historii světa od ontogeneze přes rozkol, jímž zlo ničí původní harmonii, až po apokalyptickou vizi Ragnaröku, soumraku bohů. Zkáza zasáhne i ústřední symbol celé básně, jasan Yggdrasil, který tvoří nosnou osu celého světa. Drama apokalypsy na konci střídá vize nového světa, kde se mezi přeživší vrátila ztracená rovnováha. Biblické paralely jsou tu zcela zřejmé. Podtrhuje je i strofa, která byla do sbírky zařazena z mladšího rukopisu a v českém překladu má číslo 63: „Tu slavný shůry/sestoupí vládce/vítězný, všemocný/k velkému soudu.“

Druhá píseň v pořadí, Výroky Vysokého, je neméně slavná a citovaná. Obsahově se od ostatních písní liší, namísto mytických příběhů ze světa bohů předkládá především ve své první části praktickou moudrost – rady a gnómy pro každodenní život lidí. Tyto zásady jsou cenným svědectvím o etice vikinské doby a jejich věcné zaměření na běžný lidský život včetně jeho komických stránek vyvažuje osudovou vážnost Vědminy věštby. K mytologickým písním ji řadí příslušnost toho, kdo její obsah prezentuje – Vysoký není nikdo jiný než samotný Ódin.

Následující dvě básně (dialogická Píseň o Vaftrúdnim a monologická Píseň o Grímnim) podávají stejně jako Vědmina věštba kosmogonické informace a vědomosti o bozích. V obou exceluje Ódin jako neporazitelný znalec mytického světa.V dalších básních se dostává více pozornosti ostatním bohům a dalším bytostem, skřítkům a obrům. Výraznými postavami jsou silný, leč nepříliš bystrý bůh hromu Tór, který si rozdíl od intelektuálně orientovaného Ódina zjednává respekt především svým pověstným kladivem, a podlý a zlomyslný Loki, jenž sice není božského původu, ale umí bohům řádně znepříjemnit život.

Na výsledné podobě písní se zřetelně podepsala fantazie a narativní fabulace. Nápadným prvkem některých písní je humor, Píseň o Trymovi pak obsahuje vysloveně groteskní scény. V žádném případě se tedy nejedná o náboženskou literaturu. Bohové tu nejsou zobrazováni jako adorované bytosti, naopak jejich lidské slabosti jsou nemilosrdně odhalovány v plném světle. Tato satirizace bohů se často považovala za doklad křesťanského vlivu na vznik písní, je však pravděpodobné, že její jádro tkví v pohanském rituálu.

Hrdinské písně v druhé polovině sbírky se liší obsahem i strukturou. Neodrážejí mytologický svět, nýbrž svět lidí. Na rozdíl od písní mytologických byl tento poetický žánr doložen i v literatuře jiných germánských národů a mnohé motivy a syžety hrdinských písní tak můžeme dohledat ve středověkých literárních památkách z anglické a německé jazykové oblasti.

Látku tato epika čerpá z pověstí o dávných hrdinech, na jejichž počátku pravděpodobně stáli v některých případech prehistoričtí králové, jejich rody a družiníci v době stěhování národů. Hlavní aktéři písní však nejsou obyčejní lidé, nad ostatní smrtelníky v mnohém vynikají. Hrdinové se těší přízni boha Ódina a ochraně jeho služebnic, ženských bytostí valkyrjí, „těch, které vyvolují padlé bojovníky“. Valkyrje tak představují spojovací článek mezi světem lidí a bohů.

Písně odrážejí atmosféru boje, nepřátelství a neustálé blízkosti smrti. Vyvěrají ze zcela nekřesťanské mentality, jejímiž nejvyššími ideály byla odvaha a hrdinství. Hrdinové se v písních řídí etickými imperativy obhajoby rodové cti a krevní msty. Převaha nepřátel jim nenahání strach a smrtí pohrdají. Zpravidla také umírají v boji. Tragickou dramatičnost umocňují silné motivické prvky, jako je touha po zlatě, zrada a láska, která nemůže dojít naplnění.

Z hrdinských básní se vyčleňuje Píseň o Völundovi. V Codexu Regius byla zařazena mezi mytologické písně, moderní editorská praxe ji však řadí k písním hrdinským, přestože kovář Völundur je obdařen nadpřirozenými schopnostmi a vzbuzuje tak různé mytologické konotace. Kromě Písně o Völundovi a Písně o Grottu, která je se sbírce nachází až na samém konci, tvoří všechny ostatní písně souvislý dějový celek, ačkoliv jsou různého stáří a ne vždy na sebe navazují. Spojuje je postava nejslavnějšího z hrdinů, Sigurda Drakobijce.

Pověsti o něm se na Sever dostaly z německého prostředí (pod jménem Siegfried vystupuje jako hlavní hrdina první části Písně o Nibelunzích). V Eddě je Sigurdův tragický osud předznamenán v Grípiho věštbě. Písně pak vyprávějí jednak o jeho mládí, pomstě otcovy smrti a získání zlatého pokladu a jednak o jeho smrti a dvou ženách, které byly se Sigurdem osudově spojeny. Zatímco archaičtější vrstvy písní se vyznačují tragickým patosem a soustřeďují na dějové motivy zrady, pomsty a obrany cti, v mladších vrstvách (např. v První a Druhé písni o Gudrúně) lze rozpoznat tendenci psychologizovat zvláště ženské postavy.

Literární forma a jazyk Eddy jsou neméně fascinující. Eddická poezie se řídí pravidly staroseverské prozodie, neobsahuje tedy koncový rým ani pravidelné stopy, ale staví na tónickém aliteračním verši. Český překlad se snažil aliteraci zachovávat, což ho samozřejmě značně omezilo při výběru slov. Podařilo se mu zachovat strohou sevřenost textu, která podtrhuje fatální ladění písní. Překladatel naopak omezil četnost kenningů, básnických opisů, jejichž srozumitelnost je závislá na bohatých znalostech mytologie.

Na čtenáře a jeho možnosti porozumění je orientována i „doplňková výbava“ knihy: solidní předmluvu doplňují poznámky, které každou píseň kromě dalších informací o jejím původu stručně charakterizují a nabízejí vysvětlivky obtížně srozumitelných míst. Další informace o postavách a místech mytologického světa a původu jejich jmen lze nalézt v seznamu s výkladem a odkazy na příslušné eddické písně.