V drobném pergamenovém svazku zvaném Starší Edda o velikosti pouhých 19 x 13 cm je zapsán cyklus písní o pohanských bozích a mytických hrdinech, které si Severogermáni po staletí předávali ústně. A nebýt toho, že Islanďané tato vyprávění koncem 13. století zapsali na vydělanou teletinu, postihl by skandinávskou mytologii stejný osud jako například mytologii Slovanů – zmizela by v nenávratnu.

Pergamen, který je úsporně popsán do posledního místečka, naštěstí na rozdíl od mnoha jiných islandských rukopisů nevzal za své při výbuchu sopky, ani si jím žádný venkovan v nouzi nevyspravil boty. Předávaly si ho generace anonymních Islanďanů, až se roku 1643 dostal do rukou osvíceného biskupa Brynjólfa Sveinssona, který okamžitě rozpoznal jeho cenu a nazval jej Sæmundova Edda. Mylně se totiž domníval, že tyto anonymní písně mají jediného autora, že tímto autorem je nejstarší známý islandský dějepisec Sæmund Učený (1056-1133) a že jde o předstupeň jiného unikátního díla severské literatury, Eddy Snorriho Sturlussona.

Bohatý a vzdělaný islandský velmož

Snorri se kolem roku 1220 rozhodl sepsat rukověť pro skaldy, jak skládat básně, jejíž důležitou součástí byl i výklad pohanské mytologie. Tradiční skaldské básnictví už bylo totiž v jeho době na ústupu a stejně tak se pozvolna vytrácelo i povědomí o starých božstvech Ásů a Vanů. Na Islandu bylo křesťanství oficiálně přijato až roku 1000, víra v Ódina, Tóra nebo třeba Freye se ale v nábožensky výjimečně liberálním ovzduší ostrova udržela mnohem déle, a když oslabila i ta, nikterak neopadla vášeň Islanďanů pro vypravování starých příběhů. Právě díky pozdnímu příchodu křesťanství a vypravěčskému zápalu Islanďanů se ucelená pohanská mytologie dochovala v ústním podání až do 13. století, kdy byla zvěčněna na pergamen.

Snorri některé písně Starší Eddy znal a ve své Eddě z nich citoval, aby jimi podepřel váhu vlastních slov. Mytologickou látku písní Starší Eddy nadto doplnil o množství podrobností a místy nejasnou mytologii vysvětlil. Starší Eddu lze sice číst i bez té Snorriho, mnohá pasáž bude ale pro čtenáře hádankou.

Oběma islandským Eddám vděčíme za zcela ojedinělé zprostředkování mytologie pohanských Seveřanů: takřka vše, co víme o severogermánské mytologii, ale vlastně o germánské mytologii vůbec, víme právě z nich. I ostatní germánské kmeny měly dozajista své mýty, o čemž svědčí i několik dochovaných jmen, která silně upomínají na severogermánské bohy, například severský Ódin a jihogermánský Wodan, ovšem nikde jinde nebyly zapsány. Zřejmě díky násilné a krvavé christianizaci, která měla k islandským poměrům daleko. Na Islandu bylo křesťanství přijato poklidně, z pragmatických důvodů a vlastně parlamentní cestou: všelidový sněm alting se tu prostě usnesl, že bude výhodnější přiklonit se ke Kristovi.

Český čtenář je dnes natolik privilegovaný, že má přístup k oběma islandským Eddám ve výtečných překladech předních nordistů a nemusí se tak obracet k amatérských převyprávěním severské mytologie, která se v poslední době na našem knižním trhu objevují a kterým poetika pohanských obrazů slouží většinou pro vlastní esoterické, ba šamanské poselství. Za všechny uveďme třeba publikaci Prsten a meč Ivany Vízdalové či nedávno vydanou dětskou knížku Kateřina v zemi Ásů Marcely Košanové.

Písně o lásce, krvi a zlatu

Starší Edda obsahuje kromě mytologických písní i písně hrdinské. Látku těch druhých známe i z jihogermánského území, především z rakouského rukopisu Písně o Nibelunzích (kolem roku 1200). Obojí čerpají svoje motivy z období stěhování národů (4.-6. století) a v obou se kromě bájného reka Sigurda (Siegfrieda), který zabije draka Fafniho a získá zlověstný poklad, setkáme i s historicky doloženými postavami třeba hunského krále Attily (ve staroseverštině Atli, v rakouském eposu Etzel).

Severská verze hrdinských písní působí ovšem mnohem syrověji než dolnoněmecký epos. Na rozdíl od Písně o Niebelunzích totiž není ústrojně spojena v celek a zásadní rozdíly najdeme rovněž v obsahu. Kdo četl Píseň o Niebelunzích nebo viděl film Siegfriedova smrt v přetlumočení režiséra Fritze Langa, ví, že bájného Siegfrieda zabijí jeho švagři a zná i bezpříkladně krutou pomstu jeho ženy Kriemhildy za manželovu jeho smrt. Kriemhilda přinutí svého druhého muže, krále Hunů Etzela, aby její bratry pozval k sobě na dvůr. A tam je do jednoho i s věrným vazalem Hagenem nechá vyvraždit. Láska manželská je tu poutem mnohem silnějším než pokrevní vazby, neboť epos je již silně zušlechtěn kurtoazními ideály.

To v Eddě severská Kriemhilda Gudrún vedena silou rodových pout své bratry před návštěvou hunského dvora varuje. Severské písně o zlatě, lásce a zradě nesou ještě otisk barbarského hrdinství. Pohanský Seveřan pohrdal smrtí a největší potupou mu byla zbabělost a změkčilost. Hrdina Högni, kterému na hunském dvoře zaživa vyrvou srdce z těla, se přitom hlasitě směje, a když jeho srdce přinesou bratru Gunnarovi na míse, ani se nepohne. Předtím zkoušeli Gunnara obelstít srdcem otroka, které se třese i po smrti, tak jako se chvělo celý život. Asi nepřekvapí, že Richardu Wagnerovi jako předloha jeho operní tetralogie Prsten Niebelungův sloužily právě písně Starší Eddy a islandská Sága o Völsunzích.

Co radí Ódin

Eddické písně ale nevyprávějí jen o bozích a o udatných hrdinech. V básni Výroky Vysokého se setkáváme s mudroslovím pro všední den a právě tady vystupuje obraz severského pohana nadmíru plasticky. Životní filosofii pohanského Seveřana vyčteme třeba z této nemetafyzické gnómy: „Zajde majetek,/ zemřou přátelé,/ ty sám zemřeš./ Jen toho pověst/ potrvá věčně,/ kdo si ji zaživa zasloužil.// Zajde majetek,/ zemřou přátelé,/ ty sám zemřeš. Vím jedno jen,/ co věčně trvá:/ o mrtvém soud mužů.“