Francouzština možná nebude druhým jazykem Evropské unie. Politikou a obchodem dnes vládnou její rivalové – angličtina a němčina. Dokonce ani francouzská literatura už se dávno neřadí ke světovým bestsellerům… jenže právě v tomto ohledu se možná začíná blýskat na lepší časy. Francouzská literatura už dávno nejsou jen Francouzi z hexagonu či zámořských departementů. V přehledech francouzských literárních novinek se čím dál tím častěji objevují jména s přídechem dálek, často exotických. A právě ona přinášejí do unavené francouzské produkce svěží povětří. Vedle nových témat a exotických reálií, která povětšinou vybudí z letargie i toho nejznuděnějšího francouzského čtenáře, přidali tito autoři osobitost i francouzštině, kterou přijali za svou se všemi půvaby i bizarnostmi, které vyjadřování v nemateřském jazyce přináší.

Objevem začátku let devadesátých se tak stal Rus Andreï Makine (česky vyšel jeho Francouzský testament), přelomu století a začátku nového tisíciletí kralují Číňané. Zatím největší úspěch zaznamenal Gao Xingjian, který v roce 2000 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V témže roce očarovala francouzské čtenáře také prvotina a nadlouho zřejmě i jediná kniha filmaře Dai Sijieho Balzac a čínská švadlenka. Z francouzského bestselleru (v samotné Francii se knihy prodalo půl milionu výtisků) popisujícího příběh lásky na pozadí čínské kulturní revoluce se stal bestseller světový (kniha byla přeložena do 25 jazyků), který se dočkal úspěšného zfilmování (2001) a loni též překvapivě překladu do čínštiny.

Mozart zdraví Mao Ce Tunga
Píše se rok 1971. Kulturní revoluce v Číně je v plném proudu, Mao nařizuje zavřít vysoké školy a pro „inteligenci“ vymyslí převýchovné pobyty na venkově. Jak známo, buržoazní přežitky se nejlépe likvidují manuální prací. Stejný osud stihne osmnáctiletého Lua a jeho o rok mladšího přítele, vypravěče příběhu. Přestože oba mladíci soudí, že jim nálepka „intelektuálů“ pramálo náleží, jelikož stačili sotva ukončit druhý stupeň, ocitnou se jednoho dne v horské vesnici s poetickým názvem Nebeský Fénix kdesi poblíž Tibetu. Daleko méně poetické jsou však podmínky, které tam oba hrdiny čekají. Dřevěná bouda, jakási obecní pastouška, dvě pryčny a každodenní vynášení výkalů vysoko do hor, kde se jimi hnojí chudobná políčka.

Díky Luově výřečnosti se hrdinům podaří zachránit dva poklady, které do hor propašovali, housle a budík. Přesvědčí zmatené venkovany a zejména šéfa vesnice, že nejde o buržoazní hračky, ale v případě houslí o hudební nástroj, pro něž psal hudbu takový velebitel velkého vůdce Maa, jakým byl – světe, div se – Mozart. Pro primitivní venkovany, kteří často za celý svůj život nevytáhli paty z vesnice, se hra na housle stane vítaným rozptýlením. A budík zamíchá životem horalů, kteří se dosud řídili pouze východem a západem slunce, docela. Pozice hrdinů se ještě zlepší, když je šéf vesnice pověří zvláštním úkolem, mají se odebrat do nejbližšího okresního města, shlédnout v místním kině film a poté ho věrně reprodukovat vděčným vesničanům, kterým se takové dobrodružství za celý život zřejmě nepoštěstí.

Díky Luově vypravěčské zručnosti se tak pozice síly pomalu ale jistě mění a chlapci si uvědomují, že mají v rukou sice nenápadné, leč účinné zbraně. Hudba evropských klasiků, hodinový strojek, který ukazuje právě tolik hodin, kolik se jeho majitelům hodí do krámu, a konečně relativní volnost výletů do okresního města dávají kumpánům do rukou jistou moc.

„Disidentství“ kamarádů v neštěstí však není ojedinělé. Jednoho dne zjistí, že jejich nový přítel, Binoclard, syn pekingských literátů, který se v horách ocitl ze stejných důvodů jako oni, ve svém příbytku skrývá zavazadlo plné překladů zakázané literatury – vedle Balzakova Otce Goriota a Eugénie Grandetové jsou tu díla Dumase, Tolstého, Melvillea a Flauberta – a zmocní se ho. Příběhy, které v knihách přečtou pak po večerech k velké nelibosti šéfa vesnice vyprávějí vesničanům, kteří prahnou vědět, zda a jak se pomstí Edmond Dantès zrádcům a zda madam Bovaryová nakonec uteče s mladým milencem.

Tou samou cestou se také Luovi podaří získat srdce „švadlenky“, dcery místního krejčího, do jejíhož života vnese Balzakova Lidská komedie nenávratné změny. Je na čase přehodnotit, kdo tu koho vlastně převychovává.

Návrat příběhu?
Balzac a čínská švadlenka je především příběhem o lásce a přátelství. Autor se nesnaží o „pravdivý obraz“ čínské kulturní revoluce, nevynáší morální soudy. Přináší jeden možný pohled na tehdejší události. Příběh jakkoli zakořeněný v dramatickém dění působí velice odlehčeně a je plný humorných scén. Spíš než dokument doby (přičemž ani jistou dokumentární hodnotu nelze knize upřít – sám autor strávil takovou „převýchovou“ čtyři roky svého života a příběh je z velké části autobiografický) je to vyprávění o tom, že i v největším neštěstí se člověk dokáže radovat z drobností a že v takových chvílích platí více než jindy rčení o tom, že láska hory přenáší.

Mezi složitě komponovanými psychologickými a sociálními dramaty, kterými se současná francouzská produkce hemží, zapůsobil čistý (nikoliv však laciný) příběh o přátelství jako příjemné osvěžení. Že by návrat příběhu?