Ve světě, v němž žijeme, už nezáleží ani tak na tom, jestli je produkt kvalitní či esteticky výjimečný. Nejdůležitější je totiž jeho marketing, reklama, jež jej provází. Mladý slovenský spisovatel Michal Hvorecký popisuje v pěti povídkách souboru Lovci a sběrači, jež vycházejí v českém překladu zásluhou nakladatelství Odeon, postmoderní společnost, která je založena pouze na formě, nikoli na obsahu, kde jediným kritériem úspěchu je prodej a jedinou známkou kvality značka oblečení, jež je zrovna v módě. Společnost, v jakou se můžeme snadno sami vyvinout.

Ve svých povídkách líčí Hvorecký postupně hypermarket a jeho tvůrce, který jej dovedl k dokonalosti tím, že vše vyladil tak, aby si vystavené zboží vybíralo své kupující a ne naopak. Dále předestírá hrůznou vizi rodinného života, v němž je životní potřebou sledování televizních seriálů. V povídce Berlin píše o vzestupu a pádu fotografa, jenž získá slávu a úspěch díky jediné dívce, kterou náhodou potká na ulici. V závěrečné povídce Brand Party, jež se svým rozsahem blíží novele, se Hvorecký pouští na tenký led popisováním zákulisí pořádání antiglobalistických protestů, takových, jaké proběhly třeba i v Praze u příležitosti zasedání MMF v roce 2000.

Zřejmě nejlepší povídka z celého souboru, psaná suverénním jazykem, jenž čtenáři nedovolí vydechnout, se od ostatních podstatně liší. Nejhorší zločin ve Wilsonově je spíše než klasikem kyberpunku Williamem Gibsonem inspirován tajemností a mystikou Umberta Eca či temného televizního seriálu Twin Peaks. Vydáváme se v ní do fiktivních dvacátých let minulého století, v nichž se Bratislava přejmenovala na Wilsonov (podle prezidenta USA Woodrowa Wilsona), odtrhla se od Československa a stala se americkou kolonií. Do města přijíždí vyšetřovatel FBI, aby vyřešil sérii záhadných rituálních vražd. Brzy se mu však události vymknou z rukou a za osvětlení záhady musí zaplatit vlastním životem.

I když Hvoreckému občas schází pověstný krůček k tomu, aby své povídky obdařil zajímavou pointou, a někdy zachází až do příliš velkých technických detailů, které po určité době mohou působit zastarale až směšně, je třeba ocenit autorovo naléhavé upozornění na nástrahy, které mohou nové biotechnologie lidstvu přichystat.

Škoda proto, že převod do češtiny není zdaleka ideální. V textu se občas mihne slovakismus („prorokovali“ ve smyslu prodiskutovali, „ve Vaduze“ místo „ve Vaduzu“). K určité topornosti jazyka občas přispívá sám autor, který jako by se nemohl nabažit známých obchodních značek, uvádí je takřka u jakéhokoli artiklu. Takový systém funguje velmi dobře na plátně kina (příkladem budiž legendární Blade Runner), avšak na stránkách knihy působí leckdy rušivě. K tomu všemu se přidává nešťastná gramatická chyba ve jménu postmoderního teoretika Félixe Guattariho, jenž je v textu na straně 200 uveden jako Guatarri... Vina tentokrát padá na redaktora knihy; myslím, že by překladu prospěla ještě jedna důkladná revize.