Minulý čtvrtek byla v Muzeu romské kultury v Brně otevřena výstava Kočování po obrazech - Romové ve výtvarném umění 17.- 20. století. Nejde o přehlídku prací romských výtvarníků, ale o pohled opačný: rozsahem nevelká expozice mapuje, jak byli Romové po staletí zobrazováni bílými malíři. Kromě uměleckého zážitku má tak tato přehlídka ještě jeden důležitý smysl: na vlastní oči můžeme spatřit, jak hluboko do minulosti sahají stereotypy, s nimiž majorita na Romy pohlíží dodnes.

Snědí Moravané
Kurátorský tým pod vedením Jitky Sedlářové při přípravě prošel obrovské množství výtvarných děl uložených v depozitářích, a nakonec pro výstavu vybral práce třiatřiceti různých umělců od barokních malířů až po neoexpresionisty. Vedle Vlámů, Němců a Rakušanů jsou nejvýrazněji zastoupeni čeští výtvarníci. Přesněji řečeno moravští, protože právě na Moravě se Romové díky vstřícnější atmosféře začali usazovat dříve než v českých zemích a dříve se tak stávali objektem místních malířů.

Už koncem 17. století povolal hrabě Kounic na své uherskobrodské panství rodinu romského kováře Štěpána Daniela - pod podmínkou, že se maximálně přizpůsobí místním poměrům oděvem a řečí. Po Danielovi přišli další Romové a jejich sžití s moravskou kulturou bylo natolik důsledné, že dokonce přijímali za své i místní kroje. Nebýt názvů obrazů, laik by často na plátně nepoznal, že selky a šohajové nejsou kovaní Moravané – to je případ portrétu legendárního romského primáše Jožky Kubíka na plátně Joži Uprky nebo matky a dcery v šátcích a s nabíranými rukávci na obraze Cikánky z Valašska Miloše Jiránka.

„Morava byla úrodnější než Čechy, a proto místní lidé nevnímali občasný polní pych jako tak zásadní věc. Jak se Romové usazovali, přestávali být vnímáni jako něco odlišného a stávali se součástí místního koloritu,“ vysvětluje úspěšnou integraci ředitelka romského muzea Jana Horváthová.

Sousto pro romantiky
Jedním z mála momentů v historii, kdy se Evropané pootevřeli opovrhovaným Cikánům a jejich specifickému způsobu života, bylo období romantismu. V literatuře postava Cikána zosobňovala volnost, hrdost a nespoutanost, daleké cesty, erotický náboj, střet se zákonem. Ve výtvarném umění zase Cikáni a cikánské tábory figurovali především jako dekorace plenéru podtrhující divokou krásu přírody. V obou médiích Cikán vystupuje jako znak zbavený psychologické hloubky – je pouhým nositelem vlastností na společenskou objednávku. Už nejčastější názvy pláten ze 17., 18. a 19. století jako Cikánský tábor nebo Krajina s Cikány vypovídají o funkci, jakou postavy Cikánů v umění té doby plnily – neměly být obsahem díla, nýbrž koloritem, zpřesňujícím doplňkem.

Tak například Krajina s cikánským táborem (1869) vídeňského výtvarníka A. van der Venneho sice detailně vykresluje skupinu odpočívajících cikánských artistů, hlavní slovo však mají dramatická barokně se vzdouvající nebesa a nespoutaná příroda, zatímco skupinka Cikánů odpočívajících na bukolickém vršku je paradoxně protipólem živlů. Další Krajina s Cikány (1909) Jakuba Obrovského reaguje na doznívající zájem romantiků o původ národů a představuje Cikány v pastorální idyle jako mohutné plavé svalovce a kypré nymfy. Na první pohled je jasné, že výtvarník se nesnaží o realistický portrét Romů, ale využívá jejich málo známého původu k vlastním projekcím.

S nástupem realismu se obraz Cikána dramaticky proměňuje směrem k nezkreslenému záznamu reality. Cikánka (cca přelom 19. a 20.století) Adolfa Wiedena má ještě půvabnou tvář, ale v pase už jsou znát četné porody a zapálená cigareta jasně vypovídá o jisté životní protřelosti. A Kalvodově rozesmáté Cikánce v červené sukni obklopené zelenými listy (cca začátek 20.století) – mimochodem jednomu z nejvitálnějších obrazů výstavy – realistickou výstižnost přiznali přímo romští návštěvníci čtvrteční vernisáže, když obraz opakovaně s obdivem komentovali: „Ten musel Romy znát, to je pravé romské děvče!“

Nahotu zatím ne
Trochu jinou polohu realismu představují díla, kde se motiv Cikána pojí s exotikou. Zajímavé je, že umělci se téměř výhradně orientují na exotiku jižní nebo středomořskou, přičemž pro Romy domovský Dálný Východ zcela opomíjejí. Škamralova Cikánka s dítětem (přelom 19. a 20.století) sice kráčí podél nerovné zdi nízkého stavení, které by klidně mohlo být chyžkou v romské osadě, avšak typický šátek zajda, ve kterém dítě nese, i celkové barevné tónování plátna, evokuje Mexiko.

Vědomě rozeznívala mexické variace také malířka 2.poloviny 20.století Míla Doleželová, která své dílo zasvětila jihoslovenským Romům a Romům z ghett, ale vycházela z mexického expresionismu. Ačkoliv Doleželová pracovala s výrazně stylizovanou formou, dosáhla díky hlubokému vhledu daleko přesvědčivějšího výrazu než řada jiných výtvarníků, kteří pouze katalogizovali znaky, aniž by se snažili Romům porozumět. Tak například Cikánka (konec 19.století) Břetislava Menčíka není ani plnokrevná Španělka, ani moravská selka, ale ze všeho nejvíc připomíná salónní intelektuálku.

Přestože se romskému tématu téměř vyhnuly modernistické směry první poloviny 20.století, na výstavě můžeme najít i práce s velmi současným výrazem, které jsou dobrým protipólem falešné romantiky. Platí to zejména o tvorbě současného malíře Antonína Kroči. V jeho chaoticky abstraktní Cikánské muzice (1988) nezbylo až na dva světlejší oblouky dámského poprsí z figurální malby nic - dynamické linky se srážejí se skvrnami a cákanci husté barvy a to vše vyjadřuje dojem, který na umělci zanechalo setkání s romskou kapelou jedoucí na křtiny v místní hospodě. Dodejme, že ňadra v realitě patřila gádžovce rozparáděné čardášem a kapela na křtiny z oné hospody nikdy nedojela. Pětapadesátiletý Kroča žije osaměle v zapadlé moravské vesnici Dolní Sklenov a část svých obrazů maluje přímo prsty.

V den zahájení výstavy s sebou do Brna přivezl ještě jeden obraz – akt znázorňující romskou dívku Katku. Ředitelka Horváthová projevila zájem o nákup obrazu pro muzejní sbírky, na výstavu se jej ale umístit zdráhala: „Nevím, jak by to Romové vzali. Ve věcech nahoty jsou dost konzervativní a mohlo by je to urazit.“ Pro neromského návštěvníka by byl právě akt oživením, vždyť co jiného čekat od figurální malby. I proto bude bezesporu přínosné sledovat, do jaké míry odlišně budou expozici vnímat Romové a gádžové a zda se díky ní navzájem lépe pochopí.