z letních procházek pořádaných v minulém roce Kulturní asociací pro cestování ve Švýcarsku (Association culturelle pour le voyage en Suisse). Pro jejího předsedu Clauda Reichlera, profesora francouzské literatury na univerzitě v Lausanne, je literatura společným majetkem, jenž nepatří pouze odborníkům. Tak proč nevyužít naší společnosti volného času a nezpřístupnit ji všem? A nepotěšit se pohledem na skutečnost očima někdejších spisovatelů či cestovatelů? Všechna místa, s výjimkou úřadů, mohou posloužit jako námět. Například ulice.

Objevte město a jeho spisovatele
Protože město lze pročítat jako román. Každý v něm někam míří, jeho cesty pokrývají znamení, jež patří pouze jemu. Každého město přetváří. Spisovatelé se jej zmocňují, vytváří z něho plnohodnotnou postavu, metaforu či kulisu. Jde o živoucí organismus s minulostí, který poznal období rozkvětu i stagnace.

"Lausanne jako román" je procházka, při níž se prolínají dva hlasy. Hlas města samotného - jeho dlažba, náměstí, svahy, perspektivy a pamětihodnosti, jako vykřičníky - a hlas spisovatelů, kteří je objevili, milovali, v něm žili. Procházka není dlouhá: od Náměstí katedrály (La place de la Cathédrale) k zahradám Derrière-Bourg, ulicí Pierra Vireta, přes most Bessières a ulicí Enning. Ale jak dlouhá cesta v čase!

Náměstí katedrály (La place de la Cathédrale)
Procházku začínáme na prostranství před katedrálou. Odtud povinně shlédneme dolů. Na jih, k náměstí Saint-François, kde si na místě městské zástavby, ulic a aut představujeme pole, vinice a sady, než náš pohled sklouzne až k břehům jezera. "Paprskovitým rozšířením, respektive protažením jako kočka kolem středu starého centra (Cité) se město Lausanne stalo tím, čím je dnes," vysvětluje Ariane Jemelinová, absolventka Lausannské univerzity a jedna z našich průvodkyň.

Vrch Cité byl obýván už v pravěkých dobách. Ve 4. století před n. l. došlo k důležitému přesunu obyvatelstva: lidé žijící na březích jezera se ukryli před nájezdy barbarů na přirozeně opevněné vyvýšenině Cité. Ještě v polovině 19. století město sahalo jen k náměstí Saint-François.

Ve velké kronice města se nám zjevuje minulost: "Malé náměstí, nárys ulice, stavba mostu, to všechno jsou úryvky z románu, který nám vypráví příběh města, takový, jak si jej žádala každá doba," pokračuje Ariane Jemelinová. Svůj příběh vypráví i malé náměstí, k němuž stačí sejít po schodech, které je oddělují od prostranství před katedrálou.

Náměstí Crêt - Trhové schodiště (La place du Crêt - escaliers du Marché)
Náměstí původně tvořilo podlouhlý trojúhelník vedoucí až k ulici Mercerie a k náměstí Palud. Zde se od 11. století pořádal jeden z prvních trhů. Schodiště bylo celkově zastřešeno až počátkem 18. století. Do té doby šlo ve skutečnosti pouze o velmi příkrou ulici, kterou bychom vystoupali až k trhovní bráně tvořící součást hradeb kolem katedrály.

Z budov, které ulici v dnešní době obklopují, zůstávají středověká pouze sklepení a základy. A i když hloubka a úzkost domů odpovídá středověkému rozparcelování, jejich výška rozhodně není původní: zvýšeny byly během 18. a 19. století.

V knize Les Thibault (Thibaultové) popisuje Roger Martin du Gard setkání dvou bratrů, Jacquese a Antoina, právě v této ulici.

"Těch pár domů v uličce byly úzké, nevyrovnané barabizny a jejich přízemí jistě už od 16. století sloužilo jako krám. Vešli jsem do čísla 10 nízkými dveřmi, skrčenými pod překladem ozdobeným lištami. Vývěsný štít na křídle otevřených dveří byl špatně čitelný. Antoine roztluštil nápis Penzión J.H.Cammerzinna. Byli jsme na místě."

Roger Martin du Gard: Les Thibault. La Sorenilla. Gallimard, 1955

Po shledání rozmlouvají oba bratři o typických vlastnostech Švýcarů.

"Inteligentní pohled," připustil Antoine. "Ale bez jakékoliv živosti, až je to k neuvěření."

"Tedy, takových je v Lausanne tisíce. Od rána do večera, aniž by spěchali či ztráceli čas, vykonávají své povinnosti. Míjejí se s jinými životy, aniž by se do nich pletli. Málokdy vystoupí ze své uzavřenosti; v každém okamžiku své existence jsou pohlceni tím, co právě dělají nebo co budou dělat v příštím momentě."

Antoine poslouchal.

"Říkal jsi bez živosti?" navázal.

"Považujeme je často za nanicovaté. To se snadno řekne, a je to omyl. Mají jiný temperament než... ty. Možná víc ucelený. Téměř stejně povolný, když na to přijde... Ne nanicovatý, nikoliv: neměnný. To rozhodně není totéž."

Roger Martin du Gard: Les Thibault. La Sorenilla. Gallimard, 1955

Ale dost povídání! Vystoupíme-li po schodech o něco výše z náměstí Crêt, ocitneme se v ulici ojedinělé svého druhu.

Ulice Pierra Vireta (La rue Pierre-Viret)
Po dlouhou dobu byly na vrchu Cité k vidění pouze ulice vertikální: ke katedrále vedlo čtyři až pět ulic. Ulice Pierra Vireta je první, která v roce 1911 proťala úbočí vrchu horizontálně. Na konci této ulice se na levé straně nachází dnešní Gymnázium Mercerie (College de la Mercerie). Od 13. století to bývala nemocnice, což v té době představovalo místo setkání chudých a poutníků. Na konci 18. století ustoupily středověké budovy současné stavbě, jež na počátku 19. století sloužila jako vězeňská nemocnice a škola.

Na levé straně se nachází kavárna U biskupa (café de l'Eveché), jež zaujímá významné místo v několika románech Jacquese Chessexe. V Obrovi (L'Ogre) sem často zavítá hlavní postava, učitel městského gymnázia, Jean Calmet:

"Ale jako by tím gymnázium, panenské místo, cosi oplácelo světu dospělých a vážných, líbí se mu, že kavárna U biskupa pravidelně podléhá nájezdům mladých lidí, kteří jí vnucují svůj řád. Nebo svůj chaos!... Blíží se čtvrt na tři, začátek odpoledního vyučování: skupinky se svolávají, zvedají se, na ulici nastává mnohobarevná vřava, srocení velkých dětí s dlouhými vlasy, defilé zvonivých přívěsků, sárí, opraných džín, protiválečných odznaků, amerických bund, kučeravých vousů a zářivých zubů. Pak už nic."

Jacques Chessex: L'Ogre, Grasset, 1973

Až do počátku 20. století končila čtvrť spodního starého města (Cité-Dessous) v místě, kde začíná ulice Pierra Vireta. A měla k tomu svůj důvod: chybějící most znemožňoval překočit na této úrovni řeku Flon. Most Bessières byl postaven až v roce 1910. Do té doby musel člověk, který se chtěl dostat ze starého města Cité k ulici Caroline, sejít schody zvané Obří skaliska, přejít po malinkém mostku a vystoupat ulicí Cheneau-de-Bourg. Říká se, že šlo o poměrně nebezpečnou cestu nezdravou a vykřičenou čtvrtí. Ale podívejme se přes zábradlí současného mostu Bessières a vyvolejme z minulosti tuto životem se hemžící čtvrť.

Čtvrť Rôtillon
V Bronzové duši (Ame de bronze) umístila Anne Cuneo kancelář své hrdinky, vyšetřovatelky Marie Machiavelli do čtvrti Rôtillon.

"Někdy, jako právě v tuto chvíli, jsem se přistihla při snění o kráse, kterou toto údolíčko stavělo na odiv v době, kdy jím mírumilovně protékala řeka Flon, mluvím o dávných časech, dříve než byla tato říčka zasypána, aby tak nad ní vedla Centrální ulice, a tím se ze zeleného kopce stala asfaltová poušť. Říkám si, jestli z otevřeného okna mého domu, jenž je mnohem starší než Centrální ulice, bylo v minulosti slyšet štěbetání ptáčků, které v noci probudilo šustění větví..."

Anne Cuneo: Ame de Bronze, Campiche, 1998

Takový obraz je až přehnaně malebný. Ve skutečnosti byla ve středověku čtvrť velmi nezdravá. Během 19. století se využívala především motorizovaná síla vodního proudu. Mlýny, řeznictví, jatka a koželužství obklopovaly říční břehy. Život v Rôtillon se odvíjel v dosti bídných životních podmínkách. V 19. a na počátku 20. století měla čtvrť velmi špatnou pověst. Vyšetřovatelka Marie Machiavelli v Bronzové duši dále vypráví:

"Moje kancelář se nachází ve věhlasné zřícenině, ve čtvrti Rôtillon. Dům obývají pouze řemeslní umělci, tvůrci keramiky, hrnčíři, tkadlena, fotograf. Je to jedna z nejzajímavějších čtvrtí v Lausanne. Bývala velmi oblíbená, zavěšená zezadu k úbočí Hradního kopce (colline de Bourg), jako se bída zavěšuje na záda bohatým. Jde o jedno z posledních svědectví toho, čím bývalo Lausanne malých, neznámých lidí. Přibližně před třiceti lety se začalo říkat, že čtvrť ozdravíme. V té době šlo především o to zbavit ji všech prostitutek, které se v ní usadily ve třicátých letech. Poslední z nich jsem viděla jako malá holka. Připadá mi, že to byly staré ženy z lidu, které uspokojovaly potřeby těch nejchudších mužů. Pamatuji se, že bydlely zejména v řadě malých, jednopatrových domků čelem do uličky Flon. Když jsme byly děti, rády jsme si naháněly strach procházením pod okny se zataženými závěsy, rychle, se sklopeným zrakem. Ženy na nás volaly chraplavým hlasem, abychom se koukaly vrátit k mamince, a to co nejrychleji."

Anne Cuneo: Ame de Bronze, Campiche, 1998

Pokročme v naší cestě. Přejděme most a pokračujme až k ulici Enning. Vystavěna byla během 19. století a v současné době je určena výlučně chodcům, můžeme tak nechat svoji představivost v bezpečí zaplout k dalšímu rysu města: předměstí.

Ulice Enning a předměstí
"Ale čím jsou pro nás města, v nichž trávíme většinu naší existence," říká si Christine, místo aby se pokoušela usnout. Čím je Lausanne pro její matku, čím je Ženeva pro ni, když ne hlubokou vázou, do nichž každý přilévá den co den, kapku po kapce, své vjemy, aniž by si to uvědomil..."

Alice Rivaz: Jette ton pain, Bertil Galland, 1979

píše Alice Rivazová v Odhoď svůj chléb (Jette ton pain).
Až do 18. století tvořilo město, obehnané hradbami a obrannými stavbami, jednotný celek bez výhledu na krajinu: představa otevřeného města byla nemyslitelná. Předměstí byla část rozkládajícící se za zdmi, jež se v průběhu doby včlenila do města samotného. Ze severní strany bývalého předměstí Marterey, jehož hlavní tepnu kdysi tvořila dnešní ulice stejného jména, chránila město brána. Byla zakončena čtverhrannou věží, Tour de Marterey, která byla zbořena roku 1789. Od 19. století město opustilo své hradební sešněrování. Ulice se rozšiřovaly. Dával se stále větší a větší prostor motorovým vozidlům. Na konci ulice Enning, v místě původní cesty Derrière-Bourg, se nachází stejnojmenná promenáda, upravená v letech 1824 až 1826, a avenue Benjamin Constant.

Zahrady Derrière-Bourg a avenue Benjamin-Constant
Návrat do 19. století: kasino Derrière-Bourg, postavené roku 1824 na místě dnešní křižovatky avenue du Theâtre a avenue Benjamin-Constant, zaniklo roku 1893. Čtvrť Georgette přestala být součástí venkova. Město spolklo přiléhající krajinu.
V Imitaci (L'Imitation) představuje Jacques Chessex romantického hrdinu Jacquese-Adolpha, žijícího nechtěně na konci 20. století, který se chce vášnivě podobat Benjaminu Constantovi (jenž zemřel roku 1830).

"Nikoho neudiví, že jsem si pro svůj důchod zvolil avenue Benjamin-Constant a krásný pokoj na ní, s výhledem na jezero v posledním patře Hotelu de la Paix. Na chodbě visely vyřezávané portréty Rousseaua, Gibbona, Voltaira, La Harpa, Benjamina Constanta, všech lidí, kteří pobývali či žili v Lausanne, a tím se stali jeho patrony. Zastavoval jsem se před těmito podobiznami při návratu domů. Přítomnost Rousseaua mně trochu vadila - ‚Všechny dívky mají rády Rousseau', říkával Benjamin - ale nakonec jsem Charmetteského ufňukance přijal jako nutný protiklad k ostatním čtyřem a blahopřál jsem si ke společnosti tak uvážlivé."

Jacques Chessex: L'Imitation, Grasset, 1998

Četba:
Claude Reichler a Roland Ruffieux: Le voyage en Suisse, anthologie des voyageurs français et européens de la renaissance au XXe siecle, Robert Laffont, Collection Bouquins, 1998