Neopominutelnými složkami, jimiž se tradičně jeden národ druhému představuje, nebo čím by se reprezentovat měl, jsou v oblasti humanitní v prvé řadě překlady, zejména krásné a odborné literatury, dále jazykové slovníky a dějiny. Dějiny pak především dvojího druhu: jako historie národa a jeho bytí a jako dějiny literatury. V bilaterálním vztahu česko-maďarském a maďarsko-českém exaktní souměřitelnost nenajdeme. Co se podařilo na jedné straně, druhá mnohdy zatím ještě nedosáhla.

V Čechách máme dosti objemnou řadu přeložených literárních děl z maďarštiny, dokonce bychom se mohli pochlubit, že jsme přeložili z maďarské literatury skoro všechna významná díla (i významné autory) jak z oblasti klasické, tak soudobé a že vedle toho máme ještě velké množství takových přeložených děl, která svou hodnotou sice nepřesáhla dobovou aktuálnost, zůstala na periferii kvality, ale u méně náročného českého publika doznala o to větší popularity. Nemáme ale dosud kompletní bibliografii přeložených děl v jednom knižním svazku. Máme ale český Slovník maďarských spisovatelů v redakci Petra Rákose z roku 1971. A máme vedle malých a středně velkých jazykových slovníků Františka Brábka – musely nám takřka po sto let stačit – i slovníky velké: Česko-maďarský László Dobossyho za redakce Vladimíra Skaličky a Alfonse Weltera z roku 1960, slovník Maďarsko-český Ladislava Hradského z roku 1989.

Máme také dějiny. Maďarské (uherské). Po Dějinách Maďarů a uherského státu Josefa Macůrka z roku 1934 a kolektivních Dějinách Maďarska za vedení Richarda Pražáka z roku 1993, jsou tu k dispozici z těch nejnovějších a nejčerstvějších dvě překladové práce: z angličtiny převedené Dějiny Maďarska László Kontlera z roku 2001 a z maďarštiny přeložené dějiny Tisíc let maďarského národa od Paula Lendvaiho z roku 2002.

To, co nám dosud chybí, jsou knižně vydané dějiny maďarské literatury. Myšlenka na ně sahá už do roku 1873, kdy existovaly v rukopise z pera a k tisku připravené Františkem Brábkem. Nikdy nevyšly. Práci z napsaných textů zúročil Brábek jen ve studiích, které později publikoval časopisecky, a v přednáškách pro české posluchače, například Umělecké besedy, konce 19. století.

Na maďarské straně bychom naopak, co se týče přeložených autorů a titulů z české literatury, nalezli kvantitativně méně položek, rozhodně ne dokonale reprezentativní průřez literární činností Čechů alespoň za poslední dvě a půl století. Zato ale existuje souhrnná bibliografie českých (a slovenských) překladů do maďarštiny A szlovák és a cseh irodalom magyar bibliográfiája a kezdetektol 1970-ig v redakci Istvána Käfera z roku 1985. K dispozici není v maďarštině ale lexikon českých spisovatelů.

Z jazykových slovníků je třeba jmenovat i na tomto místě oba velké slovníky, již zmíněný Česko-maďarský z roku 1960 a Maďarsko-český L. Hradského z roku 1989, neboť se jednalo o vydání, která se uskutečnila (byť za sebou poněkud opožděně) v rámci dvoustranné poválečné kulturní dohody.

Z oblasti dějin českých zemí není zatím souhrnná publikace z pera maďarského historika dostupná. V maďarštině zato existují dějiny české literatury. V pořadí již druhé. První A cseh irodalomtörténete v redakci Rezső Szalatnaiho z roku 1964 a druhé, které vyšly letošního roku 2003. O nich bude nyní řeč.

Není jistě snadné odpovědět na otázku, co vede Maďary k tomu, že ačkoliv disponují relativně malou lekturou překladů děl českého písemnictví, zajímají se jaksi o to více o dějiny české literatury jako takové. Objemná publikace Dějiny české literatury od počátků k dnešku vyšla zkraje roku 2003 v Budapešti v maďarském jazyce v neobyčejně vysokém (na odbornou publikaci) nákladu dvou tisíc výtisků. Křest knihy se v Čechách konal na maďarské půdě Maďarského kulturního střediska na Starém Městě v Praze 28. května za přítomnosti obou autorek díla. Rozsah publikace - takřka tisíc stran –, ale i rozsah rozvrhu jednotlivých period dějin české literatury po dobu jedenácti století, vybízí přímo ke konfrontaci s podobným dílem na české straně. Především s takovým, které právě svým zaměřením, účelem a poměrně nedávným datem svého vydání je nasnadě. Dějiny české literatury od počátků k dnešku vydal český autorský kolektiv Jana Lehára, Alexandra Sticha, Jaroslavy Janáčkové a Jiřího Holého v Lidovém nakladatelství roku 2002, v edici Česká historie, svazek 4. Jde o reprezentativní dílo české literárně vědné historie.

Obě publikace, česká i maďarská, zahrnují tedy období jedenácti století české literatury včetně devadesátých let 20. století. Sledují rovněž stejnou chronologickou periodizaci a dodržují zhruba stejné rozpětí staré a nové literatury. Jsou díly jednosvazkovými, doplněnými bohatými rejstříky, napsanými čtivým, srozumitelným jazykem. Určeny jsou těm, kteří se chtějí dovědět něco o české literatuře. Mohou a mají sloužit jako učební pomůcka pro studenty i jako orientace pro zájemce o českou literaturu či její příznivce. Oslovují své domácí čtenářské prostředí. Autoři dějin české literatury na české straně i autoři na maďarské straně navzájem svá díla před tiskem evidentně neznali, vzájemně se neovlivňovali a tato formální podoba je tedy „čistě náhodná“. Pouze maďarské autorky znaly jiné vydání týchž českých autorů z roku 1998. Srovnání obou publikací ukazuje, že odborná ambice maďarského díla je obdobně vysoká jako jejího českého souputníka a že v žádném případě nejde o brožurku sepsanou za účelem rychlé informace, nýbrž že jde o dílo, jemuž byla věnována mnohaletá péče.

V čem jsou maďarsky psané Dějiny české literatury jiné, kromě toho, že rodilý Čech bez znalosti maďarštiny, si v nich moc nepočte? Odlišují se především svým pojetím, které bývá na publikacích tohoto druhu, povede-li se, právě nejvíce ceněno. Jsou dějinami české literatury psanými z pohledu zvenčí. Z ciziny, z Maďarska, očima dvou maďarských bohemistek z Budapešti, z půdy tamní filozofické fakulty Lóránda Eötvöse. Toto pojetí, totiž laické i odborné veřejnosti přiblížit literaturu druhého národa, není však u obou autorek totožné, respektive není jednotné pro celou knihu. Každá z autorek realizovala vlastní představu o tom, jak napsat dějiny české literatury, jak přiblížit jinoliterární veřejnosti literaturu druhého cizojazyčného národa, tedy jak českou literaturu v jejím dějinném vývoji přiblížit a ozřejmit pro maďarskou veřejnost, laickou i odbornou, způsobilou i nezpůsobilou číst v originále.

Veronika Heé-ová, která sepsala chronologicky první část Dějin (od počátků do konce 19. století), je rodilá Maďarka. Bohemistiku vystudovala doma v Budapešti jako přední žákyně profesora László Dobossyho. Její rodnou literaturou je proto literatura maďarská. Česká je pro ni literaturou přijatou, naučenou. Na podvědomém literárním kontextu, na srovnání a souměřitelnosti obou literatur založila koncepci své části českých literárních dějin podle aspektu, jak svým soukmenovcům literaturu cizího národa přiblížit. Maďarskému uživateli vyšla vstříc nejen čtivým, stylisticky i kompozičně promyšleným textem, ale i praktickou stránkou věci. „Z české kultury a v rámci ní z literatury – navzdory tomu, že jsme dlouhá staletí žili spolu ve společných státních útvarech – přešlo do maďarského povědomí poměrně málo,“ píše v předmluvě. Byla to obdobná situace jako s ostatními sousedními literaturami. „Národy našeho regionu vývoj a kulturní podněty očekávaly totiž vždy především ze Západu…“ Za svůj cíl považovala proto vyrovnat se právě s „tímto nedostatkem znalostí a nezájmem“. Vědoma si toho, že česká literatura starších období je neobyčejně závažná, vyšla Veronika Heé-ová maďarskému čtenáři (který má vskutku skrovnou šanci přečíst si v překladu z této nejstarší literární periody českého písemnictví něco víc než jen jednotliviny, mnohdy porůznu roztroušené básně či úryvky) vstříc svým přístupem. Zjištění, nakolik byla česká literatura oproti domácímu písemnictví už ve 14. století bohatší, žánrově rozrůzněnější, vedlo Veroniku Heé-ovou k myšlence věnovat tomuto období mnohem více prostoru, než je obvyklé. Svůj výklad proložila hojnými kratšími či delšími ukázkami prózy i poezie. Nezřídka ukázky přeložila sama a stala se tak první překladatelkou do maďarštiny těchto děl a autorů. Podělila se tím s čtenáři Dějin o svou lásku a svůj obdiv k české literatuře období do konce 19. století, o hodnoty, které pro sebe kdysi objevila a které nyní mohla zprostředkovat také maďarské veřejnosti. Její část výkladu českých literárních dějin se proto stává současně jakousi čítankou, možná chrestomatií, antologií. Čtenář se dobře orientuje, ozřejmí se mu i řada analogií s vlastní domácí (maďarskou) literaturou, třeba období osvícenství, národního obrození, může si odpovědět na otázku proč došlo k fázovým posunům, připomenout si literární styčné body. Co například bylo příčinou, že v době reformní měla maďarská literatura před českou náskok, zatímco do druhé poloviny století ho již ztratila, a co je příčinou, že u Čechů se právě toto období stává velkým vzepětím novodobé literatury. Úvody do problematiky jednotlivých úseků českých literárních dějin předznamenávají kapitolky o české kultuře jako takové, o hudbě, o výtvarném umění.

Druhá polovina Dějin české literatury od počátků k dnešku představuje maďarskému uživateli jiný pohled na české písemnictví. Pohled, autorky, jejíž rodnou literaturou je literatura česká a kde srovnávání, podvědomá konfrontace s maďarskou literaturou nehraje tak významnou roli. Ludmilla Hankó-ová žije ovšem mnoho let mimo český kontext, a tak její český úhel vidění zůstává bez stálé možnosti živého denního kontaktu s českým prostředím. Dějiny české literatury dvacátého století, respektive jejích posledních devadesáti let, stylizovala rovnou v maďarštině. Její styl prozrazují krátké jednoznačné věty. Koncept Dějin viděla v řadě ucelených medailónků jednotlivých českých spisovatelů, přičemž pro jejich zařazení do literárního vývoje jí bylo směrodatným datum autorova literárního debutu (např. souhrnný biografický i bibliografický medailonek M. Majerové jako české spisovatelky je zařazen k roku 1904/05, tj. autorčina debutu v Novém kultu - proto je v této kapitole uvedena jako jeho další představitelka. Kompletní portrét B. Rejnka lze nalézt u roku 1918, atd.). Medailonkům předchází stručnější přehled doby, literárních tendencí, místy je zmíněna i politicko historická situace. Ludmilla Hankó-ová nevyzdvihuje výslovné paralely mezi maďarskou a českou historií (ani literární), např. události let 1956/1968, 1989/1990. Nepoukazuje na jevy souměřitelné, ani odlišné. Literatury vzájemně nepřipodobňuje. Její zájem je soustředěn pouze na imanentní dění české literatury. Obrovský až lexikonový seznam portrétů českých spisovatelů neumožnil autorce pokračovat v koncepci V. Heé-ové, která průběžně vedle charakteristik doby zařazovala již zmíněné kapitoly o hudbě či výtvarném umění daného období nebo vybrané ukázky z české beletrie a utvářela tím ucelený obraz české literatury v kulturně historickém kontextu. Ostatně hudba, ani výtvarné umění nebyly středem pozornosti L. Hankó-ové, stejně tak jako jím nebyly ani obsažné ukázky z děl v překladu. Text L. Hankó-ové končí dvoustránkovým výhledem do literatury devadesátých let 20. století. Není nezajímavé připomenout všechna jména, není jich mnoho, která tu uvádí jako reprezentanty období „po roce 1989, jež bude možné nazývat obdobím postmoderny“: Jiří Kratochvil, Daniela Hodrová, Michal Ajvaz, Vladimír Macura (jemu je věnováno nejvíce prostoru), Petr Rákos (mladší), Petr Šabach a Michal Viewegh.

Dějiny české literatury v maďarštině přinášejí na závěr řadu užitečných rejstříků. Vyjma souborného rejstříku děl české literatury přeložených do maďarštiny s bibliografickými údaji (autorky se o překladových dílech zmiňovaly pouze v textu) je zde rejstřík odborné literatury se standardními díly české literární historiografie od literárních kompendií přes lexikony spisovatelů až po Pocheho Encyklopedii výtvarného umění. Dále oddíl monografií, sborníků, důležitých studií, i od českých hungarologů a maďarských bohemistů. Před jmenný a věcný rejstřík nezapomněly autorky včlenit glosu o české výslovnosti a seznam zkratek. Následuje rejstřík názvů děl české literatury, který je uspořádán buď podle titulu v češtině, nebo podle titulu přeloženého do maďarštiny, rejstřík českých časopisů, antologií, periodik, rejstřík českých literárních, uměleckých, kulturních a vědeckých skupin a institucí, rejstřík nakladatelství, edic a samizdatu, rejstřík divadel a kabaretů, rejstřík stylů, žánrů, myšlenkových proudů, rejstřík historických pojmů, rejstřík zeměpisných názvů, významných míst a budov.

Poslední strana publikace je věnována reklamě vydavatele, Maďarskému svazu Esperanta. Reklama bezděky navodila ožehavou otázku. Říká se tu: “Dejme stejnou šanci jazykům a kulturám!“ Maďarsky psané Dějiny české literatury od počátků k dnešku jsou v pořadí již druhými dějinami české literatury - po díle Rezső Szalatnaiho z roku 1964 -, které maďarští bohemisté sestavili. Kdy také české prostředí dá maďarskému jazyku, kultuře a literatuře stejnou šanci v podobě (dosud neexistujících) česky psaných dějin maďarské literatury?