J. M. Coetzee se stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 2003.

Narodil se 9. února 1940 v Kapském městě. Vystudoval univerzitu v americkém Texasu a vedle psaní se věnuje i akademické činnosti – působil na několika univerzitách v Jižní Africe a Spojených státech. V několika románech, z nichž zejména ty první nezapřou silnou inspiraci dílem Franze Kafky, se mu podařilo podat působivý obrázek jihoafrické reality, zejména pak jihoafrického drsného venkova, a na pozadí úchvatné, leč zároveň kruté přírody zajímavým způsobem postihnout aktuální společenské a politické problémy nejen Jižní Afriky, ale celého moderního světa.

J. M. Coetzee se stal prvním autorem, jemuž se podařilo získat dvakrát prestižní britskou cenu Booker Prize: poprvé za román Život a doba Michaela K, podruhé za román Nemilost. Obě knihy vyšly v českém překladu.

Coetzee o sobě dal výrazně vědět již románem V srdci země (In Heart of the Country), který získal v roce 1977 nejvýznamnější jihoafrickou literární cenu CNA. Kniha, psaná z ženského pohledu, zachycuje tvrdý život na ovčí farmě, vypravěčka je utlačována despotickým otcem, těžce nese rovněž vztahy určované režimem apartheidu a její vyprávění neustále osciluje mezi blouzněním a realitou, aby nakonec gradovalo v šíleném deliriu. Autor zde možná čerpal i z vlastní zkušenosti, lépe řečeno zážitků své matky – podobné motivy lze totiž nalézt v autobiografické knize Dětství: scény z provinčního života (Boyhood: Scenes from Provincial Life).

Na jihoafrickém venkově se odehrává i Nemilost. Hlavní postava románu David Lurie, postarší učitel anglické literatury, odchází z města poté, co upadne v „nemilost“ a z univerzity je vyhozen pro poměr se studentkou. Lurie je symptomatická postava – stav „nemilosti“ je totiž vnitřní i vnější: vnitřní v jeho citové vyprahlosti neumožňující mu navázat žádný vztah, vnější v tom, že na univerzitě nemá stejně co pohledávat v době, kdy je katedra literatury transformována na jakási „kulturní studia“ a kurs věnovaný romantické poezii se musí jmenovat „komunikace“. Tento konflikt vrcholí právě kompromitujícím vztahem s nehezkou a navíc trochu hloupou studentkou, která je literárně „vzdělána“ po americkém vzoru, tedy zná Toni Morrisonovou a Adrianne Richeovou, ovšem básně Wordsworthe číst nedokáže. Navíc vyvrcholení konfliktu Lurieho se společností svým způsobem opakuje některé pletky Byronova života, o němž Lurie plánoval zkomponovat operu. Nicméně román nevyzní úplně pesimisticky: i když příběh prochází četnými peripetiemi a jeho děj je místy značně ponurý, na konci nás čeká dvojznačné vyznění: Lze se z „nemilosti“ dostat starostí o opuštěná zvířata, anebo je tento stav něčím nevyhnutelně fatálním? „Život je stále těžší,“ říká vypravěč ke konci románu, „ale zároveň snazší. Člověk si totiž zvykne na to, že to je stále těžší.“