Některým spisovatelům, a není jich málo, se vytýká, že namísto románů píší eseje maskované jako romány. J. M. Coetzee se takovému nařčení vyhnul zcela prostě tím, že bez mučení přiznal barvu a na závěr své poslední knihy Elizabeth Costello uvedl výčet esejů a přednášek, z nichž je kniha sestavena. Dokonce není ani označována jako román, nýbrž „osm přednášek s postskriptem“.

To je krok neobvyklý, trochu zarážející, přesto neobyčejně zajímavý, neboť naznačuje cosi o spojení mezi člověkem jménem J. M. Coetzee a fiktivním textem, který je tímto jménem podepsán. Většina jeho předchozích románů, od Čekání na barbary až po Hanebnost, nabízela dvojznačné, někdy až vzájemně rozporné interpretace a sám autor vždy sveřepě odmítal k těmto textům cokoli říct. Pravda, pro samotnou interpretaci to není důležité; ve většině případů text samotný legitimoval interpretace obě, byť konfliktní, nicméně v atmosféře dnešní doby, kdy po strukturalistech a post-strukturalistech autor sice je „mrtvý“, ovšem mediální svět čím dál víc stojí o onu „přítomnost“, jež by nějakým způsobem zaručila platnost autorových slov. Coetzee tuto schizofrenii dlouhou dobu ignoroval tím, že se ke knihám nevyjadřoval: neposkytoval rozhovory, nechtěl se bavit ani v rámci akademických diskusí o tom, co jeho knihy „znamenají“.

Před pár lety však vydal úspěšnou Hanebnost, knihu, která mu osobně možná byla bližší než všechny předchozí, neboť velice přesně (a fundamentálně dvojznačně) pojmenovávala bolestnou, zoufalou a v podstatě politicky neřešitelnou situaci v jeho zemi, a následně Jižní Afriku demonstrativně opustil na protest proti laxnímu přístupu nové černošské administrativy vůči zločinu. Tehdy začala být Hanebnost vykládána z jednoho úhlu, přičemž druhá perspektiva, z hlediska textu téměř stejně legitimní, zůstala výsadním územím amerických levicových akademiků a jejich pověstného odtržení od skutečnosti.

Teď Coetzee možná viděl, že boj o nezúčastněnost je částečně prohraný, možná prostě chtěl svou osobou zaštítit názory, které považoval za důležité. Tak či onak, výsledkem je kniha, která čerpá z dříve publikovaných autorových přednášek a esejů, které spojuje do pozoruhodného portrétu fiktivní australské prozaičky Elizabeth Costellové.

Úhelným kamenem knihy jsou práva zvířat, což je téma, které Coetzeeho zajímá delší dobu a kterému též věnoval sbírku přednášek The Lives of Animals (Princeton, 1999). Elizabeth Costellová je vegetariánka, která se snaží – v návaznosti na Kafku - ukázat, že se zvířaty zacházíme způsobem, který svojí podstatou ohrožuje kosmos. Costellové, a ani Coetzeemu, nevadí tolik samotný fakt konzumace masa. Mnohem děsivější je existence „průmyslu smrti“. Zvířata jsou uměle chována za účelem zabití a následné pohodlné konzumace. Jakékoli napětí, vztah – který mohl existovat třeba mezi lovcem a loveným zvířetem – zde chybí a na jeho místo nastupuje lhostejný vztah konzumenta ke konzumovanému.

Costellová si v románu vyslouží obrovskou kritiku za to, že pro masové vybíjení zvířat použila pojmu „holocaust“ a explicitně přirovnala masokombináty k vyhlazovacím táborům. Aniž by chtěl propagovat antisemitismus, autor zde po mém soudu naráží na závažný problém myšlení a psaní druhé poloviny dvacátého století: kvůli nezpochybnitelné tragédii několika milionů lidí se určitá skupina obyvatel stala nedotknutelná, a to do takové míry, že nejen že není možné ji kritizovat, ale ani použít její historii pro přirovnání. Přitom přirovnání, které provádí Costellová, zdaleka není nechutné a dokonce ani urážlivé – pokud člověk přijme jejich výchozí bod, totiž že masokombináty jsou něco strašlivého, pak vlastně říká totéž, co představitelé akademického průmyslu holocaustu.

Osten kritiky je v knize namířen zejména také proti politické korektnosti (podobně jako v případě Hanebnosti, jež byla, přijmeme-li jednu z interpretací, doslova zničujícím útokem na politickou korektnost) a celému politickému a akademickému establishmentu. A je příznačné pro Coetzeeho literární schopnosti, že ty nejzávažnější věci nejsou explicitně řečeny v přednáškách, nýbrž jen naznačeny v pasážích mezi nimi.

Knihu vypráví syn Elizabeth Costellové, který svou matku doprovází na zámořském přednáškovém turné. Hned zkraje se setkají s mladou ženou, která tvrdí, že „Elizabeth Costellová byla pro mou generaci naprosto zásadní autorkou“, na což syn odpovídá: „Během toho vašeho rozhovoru jsem měl dojem, že na ni pohlížíte výhradně jako na ženskou autorku. Považovala byste ji za zásadní spisovatelku, i kdyby byla muž?“. Otázka jeho protějšek notně zarazí: „Kdyby byla muž?“. Dvojice tyto rozpaky nakonec vyřeší mnohem příjemnějším způsobem než je intelektuální debata, přesto krátký rozhovor jen potvrzuje Coetzeeho silnou zbraň – v krátkém náznaku přesvědčivě zpochybnit mnohé z předsudků, jež určují současný kulturní život.

Dalším takovým pokrytectvím je zdůrazňování marginalizovaných autorů bez ohledu na jejich literární kvality. V případě tohoto románu je takovým autorem nigerijský spisovatel Emmanuel Egudu, s nímž se Elizabeth Costellová setkává na palubě jakési vzdělávací lodi. Oba dva jsou tam pro peníze – jako turistické atrakce pro zámožné, kteří se chtějí literárně vzdělat. Emannuel Egudu napsal pár věcí, dva romány, několik sbírek, ovšem to není podstatné. V Coetzeeho portrétu je mnohem podstatnější, že je černý, pochází z Nigerie a jako takový slouží Západu coby atrakce: je zván na symposia, cestuje po světě, jen zřídkakdy zavítá do své země, a všude mluví o tom, jak těžké je žít v Nigerii. Recenzuje knihy jiných autorů, učí na několika amerických univerzitách, mluví o „orálním románu“, aniž by bylo vůbec jisté, že něco takového existuje, ale hlavně už dávno nepíše. Cestuje, obviňuje své západní čtenáře a nakladatele z kolonialistického přístupu a oni mu za to aplaudují. Odměnou jsou mu tučné honoráře od novin, nakladatelů, ale též sex: „Je černý, exotický, je v kontaktu s energiemi života; pravda, není už nejmladší, ale vypadá stále dobře, léta na něm nejsou vůbec znát. Copak mu nějaká švédská dívka může odolat?“ Kruté, leč pravdivé. Coetzee zde kritizuje nejen oportunistický přístup autorů z bývalých kolonií – jeho kritika jde hlouběji, k samotné podstatě západní kultury, která pohlcuje vše a ve které se vše dříve či později stane fetišem či komoditou, včetně uznání viny, jež se časem promění v neopodstatnělý masochismus.

Oněch osm přednášek je zakončeno velice překvapivým postskriptem ve formě dopisu lorda Chandose lordu Baconovi z díla Hugo von Hofmannsthala. Pouštět se do jeho interpretace a rozplétání nitek spojující postskript a text přednášek by ovšem čtenáře připravilo o podstatnou část požitku, proto bude lepší zůstat jen u naznačení výše zmíněných témat – Elizabeth Costello je ovšem fikce, navíc z pera J. M. Coetzeeho, a tak i tato kniha, přes všechny náznaky směřující k postavě autora, zůstává dílem otevřeným různým, protichůdným interpretacím.

Literatura a myšlení, jak je nastínil J. M. Coetzee v této knize, jsou jedním začarovaným kruhem. Nejde zde o kvalitu, hloubku, a už vůbec ne o pravdu. Na tomto vágním rozlehlém poli určují směr takové vektory jako pokrytectví, mělkost a peníze.