Kniha Natálie Kocábové (1984) samozřejmě vzbudila rozruch a bylo by divné, kdyby tomu tak nebylo. Celá mediální akce byla podpořena jak prohlášením rodiny, která si nepřála, aby kniha vyšla, tak i dalším velkým bonbónkem pro bulvár - autorčiným včasným těhotenstvím... Přesto, nebo právě proto, je poměrně zajímavé se na její knihu s mírně zavádějícím názvem podívat - s odstupem, nadhledem, a do jisté míry i s respektem...

Děj knihy je zasazen do prostředí uzavřené, leč ideově blíže nespecifikované komunity. Vypravěčka, respektive autorčino „snové“ alter ego, se spíše shodou okolností, než záměrně ocitá v jejím kruhu - tedy, v poddanství Monarchy Absinta, okruhu jeho milenek, dětí a dalších „podřízených a sloužících“. Monarcha Absint je vylíčen nejen jako polosektářský otec a bůh, který nesnese odporu a jiného, individuálního názoru, ale především jako krutý a bezcitný člověk (to se ovšem nevylučuje s jeho autoritou, ba naopak - jeho chování ji spíše upevňuje). „Absint pověsil do klecí kolem třiceti malých dětí. Nevim, kde je vzal. Zřejmě velmi poctivě kopuloval. Některý vlastně ani nepověsil, přivazoval je ke kůlům. Jen tak. Jiný zase nacpal do ruksaků, který zavěsil na všechny větší dveře v domě...“

V knize samotné se toho kromě kopulace na mnoho způsobů (neobvyklá není kombinace otec-syn), užívání drog (autorka sama prohlašuje, že drogy nikdy neužívala) a věčného přežívání podivných existencí (onanista v zahradě) či stáda lidí „bez názoru“ moc neděje. Poměrně zajímavá, i když mnohdy ne nová, jsou autorčina metaforická přirovnání či asociace (rodící muži či nejrůznější lidské, „mamlejevské“ deviace jako obřezávání si částí těla nebo pochovávání semene mrtvého, z něhož za nějaký čas vyroste strom a na něm plody s vůní toho kterého člověka...).

Kocábové nelze upřít jistý literární talent, tedy přesněji - schopnost vyjádřit své myšlenky, divoké sny, bujné představy a noční můry, což myslím docela přesně vysvětluje a vystihuje citace:„Mám mozek doslova nadrženej na vymejšlení novej rituálů.“ Přesto je její debut ještě nedozrálou a do velké míry nevyváženou knihou, obsahující jak velice silná místa (náznaky sebevraždy), tak i místa slabá, nečitelná a nudná. Postmoderní literární verze apokalypsy a příchodu nového spasitele („Každej jednou musí sežrat svýho boha...“) má rozhodně své chyby. A Kocábová svého boha před napsáním své prvotiny bezpochyby sežrala. To, co se narodilo místo něj, je obsaženo v její knize - a určitě v ní lze nalézt i nepopsatelnost, roztříštěnost a osamocenost současného postmoderního světa.