Byla zimní noc. Ventilátor nefungoval. Dost často teď nešel proud. Lidé otvírali dveře, nakukovali dovnitř, viděli, že uvnitř není moc lidí a zase je za sebou zavírali. Bylo to uprostřed týdne. Ve středu. Jeden ze zimních měsíců ve Skopji. Skopje má hodně zimních měsíců. Kavárna vypadala smutně. Byla plná žlutého světla a to bylo dobré. Bylo to jako maják v mlze. Nebo spíš jako něco, co vypadá jako maják v mlze, protože ve skopské mlze vám žádný maják nepomůže. Světlo tu bylo jen tak na ošálení. Někdy stačí i to, jenže ten večer to nestačilo. Pil jsem pivo, motal jsem se kolem hudby, vedl jsem plané rozhovory s lidmi uvnitř a kouřil jsem jako o život. Zrovna uprostřed týdne.

Byli jsme jako uprchlíci, nikdo nechtěl z kavárny odejít, přestože bylo víc než jasné, že by bylo lepší strávit dnešní noc kdekoli jinde. Dokonce i venku v mlze. Bylo to jasné. Kdekoli. Doma? Více než jasné znamená jasnost blízkou pronikavému světlu operačních lamp. Je to jako jas, o němž víš, že jasem není. Podřimovali jsme tam a někteří z nás se snažili aspoň trochu se pobavit. Myslím, že já jsem se smál nejvíc…

- Co kdybychom jeli do Ochridu? navrhl někdo.

Ostatní začali povykovat. Ve skutečnosti neměl nikdo v úmyslu kamkoli jezdit. Jenže někdo to vymyslel a máš z toho povídku… Stál jsem právě u baru s jednou kamarádkou, lil jsem do sebe pivo, jako by bylo moje poslední a vůbec mě to nelákalo, ale rozhovor pokračoval, a tak jsem řekl : - Tak pojeďme.

Usmála se a zeptala se : - A kdo?

- Co já vím, řekl jsem. – Kdo chce. To je jedno, ne?

- Tak pojeďme, rozhodla. Připili jsme si na to.

- Máš auto? zeptal jsem se.

- Mám, odpověděla.

- Kdy vyrazíme? ptal jsem se dál.

- Až to dopiju, řekla.

Stáli jsme tam a pili jsme dál. Pili jsme, jako bychom neměli nikam jet.

- Vy opravdu pojedete? zeptal se jeden kluk. Je docela fajn, ale to je teď jedno.

- Jo, a ty?

- Já jedu ještě s jedním kámošem.

- Máte místo v autě?

- Ne, vezeme do Ochridu nějaké předměty.

Právě tak to řekl, „předměty“. Neřekl „věci“.

- Dobře, kde se potkáme?

- U mola?

- Dobře, tak u mola.

- Tak ahoj.

- Šťastnou cestu. Za dvě hodinky jsme tam.

Pili jsme dál. Jako bychom nikam nejeli. Potom jsme vyrazili.

- Poslouchej, Upíre, povídá, - mně se nechce jet mým autem…

- Jak to?

- Tak daleko jsem ještě nejela. Moc neřídím.

- To nevadí, tak to necháme plavat.

- Nebuď z toho otrávený, prosím tě.

- Sakra, ale nebylo by špatný jet do Ochridu. Potřeboval bych se trochu projet.

- …

- …

- Mám nápad…

- Tak spusť.

- Chceš jet taxíkem?

- Neblázni, kde chceš vzít peníze?

- O peníze se nestarej. Chceš?

Ještě chvíli jsme se přetahovali kvůli penězům, ale nakonec jsme vyrazili. Mlha byla hustá a těžká jako mateřské mléko.

Koupili jsme pivo a něco k jídlu a našli jsme taxikáře ochotného odvézt nás do Ochridu. Navrhl cenu, já jsem navrhl jinou cenu, nakonec jsme byli spokojení oba. Když jsme projeli přes Gostivar, mlha se začala rozplývat. Noc byla dost chladná, v autě hrála jedna z kazet, které jsem sebral v kavárně, pivo bylo dobré a s kamarádkou jsme si povídali o všem možném, zatímco auto uhánělo chladnou nocí k Ochridu. Bylo to jako uslyšet píseň, kterou sis už dávno přál slyšet. A hele, píseň je tady, dokonale vyplňuje každou část prostoru, máš pocit, že ty se vznášíš v ní, ne ona okolo tebe. Když byla kazeta u konce, uslyšel jsem dieselový motor. To byla také část písně, kterou jsem už dávno chtěl slyšet. Všechno bylo krásné. Byl jsem na cestě a cítil jsem, jak kola taxíku líbají kilometry silnice pode mnou.

V Kičevu nás zastavila policie. Běžná kontrola. Taxikář si vzal naše doklady a vystoupil. Než za sebou zavřel dveře, vnikl do vyhřátého auta kousek ledového zimního vzduchu. Stál venku s policajty a já jsem s Lunou popíjel pivo. Zapálil jsem si cigaretu. Pozoroval jsem odraz uhlíku ve skle napravo ode mě. Potom jsem si všiml policisty přilepeného na okýnko zvenčí. Usmál se. Taky jsem se usmál.

- Isakovski? ozval se z chladné noci.

- Prosím, řekl jsem a otevřel jsem dvířka.

- Dobrý večer, pane, pravil policista.

Abychom si rozuměli, v posledních deseti letech jsem se často setkával s policií, ale ani jeden makedonský policajt mě ještě takovým způsobem neoslovil. V tom pozdravu byla určitá shovívavost a to mě zmátlo. Byl jsem zvyklý, že mě vyšetřovali, chladnokrevně legitimovali, odváželi k výslechu … Tohle bylo něco dočista jiného. Čekal jsem nesnáze.

- Dobrý večer, odpověděl jsem.

- Bůh určitě spí, když dovoluje, aby na světě byly války, atomové bomby, politici, fízlové a všechny další svinstva, odrecitoval policajt.

- No nazdar, pomyslel jsem si a usmál jsem se. Nikdo by mi nemohl namluvit, že si nějaký policajt přečte mou povídku. A že si ji bude potom pamatovat. Ne, to teda rozhodně ne. Jenže vida, stál tu přede mnou. Byl o hlavu menší, pod čepicí měl světlé vlasy a za pasem pistoli a pendrek. A citoval mě slovo od slova. Já nemám nějak moc dobrou paměť, nepamatuji si skoro nic z toho, co jsem napsal. Snad proto mě ohromuje, když někdo zná mé texty lépe než já.

Příjemně mě to překvapuje.

- Vypadá to, že spí, pravil jsem.

- Jak se máte, pane?

- Dobře, děkuji. A jak se máte vy?

- No, ještě chvíli a jdeme domů.

- …

- Vy máte v Ochridu nějakou práci?

- Ještě to tak! Jen už jsem měl Skopje plný zuby.

V tu chvíli mi přišlo líto, že jsem se tak utrhl. Ten policajt si to nezasloužil. Jenže to jsem celý já…

- Rozumím, řekl a usmál se. Mlčel jsem.

- Píšete něco nového? zeptal se.

- Jo, pořád něco píšu. Jen málo vydávám.

- Jak to, málo? Vždyť už máte tři knihy!

- Čtyři, opravil jsem ho. Jedna je právě v tisku.

- To je výborné, řekl.

- Próza?

- Ne, poezie. Všem se líbí jen má próza.

Usmál se.

- Myslel jsem, že máte aspoň sto kilo a jste velmi hrubý člověk, pravil.

Povídali jsme si tak ještě nějakou dobu, než jsem si uvědomil, že stojím venku uprostřed zimní noci v tričku s krátkým rukávem. Rozloučili jsme se, pevně jsme si stiskli ruce a já jsem si nastoupil. Řidič nastartoval.

- Sakra, Isakovski, řekl jsem si, - kvůli slávě nastydneš!

Policajt zaťukal na okno. – Nezlobte se, mohl byste se mi tady podepsat? poprosil.

To už bylo příliš. Už jsem pár autogramů rozdal, ale fakt je, že skoro všechny byly s věnováním pro ženská jména. Podepsal jsem se mu.

- Ty jsi spisovatel? zeptal se řidič.

- Už to tak vypadá, řekl jsem.

Luna se usmála.

A jeli jsme dál nocí, uháněli jsme k Ochridu. Já jsem nespěchal. Mně se líbilo být na cestě, věčně měnit polohu, setkávat se s lidmi. I když všichni nejsou tak příjemní, jako ten policajt před chvílí.

Zabořil jsem hlavu do sedadla, zaposlouchal jsem se do hudby, po které jsem dávno toužil, a pozoroval jsem nebe nad námi. Byli jsme někde tady, my tři, a narušovali jsme řád věcí, jako když padá hvězda a opouští tak své pevné místo. Najednou něco zvenku uhodilo do auta. Řidič zastavil. Zůstal sedět jako přibitý a potom se otočil na nás.

- Do něčeho jsem vrazil, řekl.

- A do čeho? zeptala se Luna.

- Já nevím. Asi do zajíce, nebo co. Co mám dělat?

- Počkej tady, řekl jsem a vystoupil jsem.

Vypnul motor. Někdy, když je člověk vystrašený, dělá opravdu nelogické věci.

Byla tam větší zima než v Kičevu. Stáli jsme totiž na otevřené cestě.

Vrátil jsem se deset kroků zpět a uviděl jsem ji. Ležela tam a vypadala, jako by spala. Klekl jsem si k ní a položil jsem jí na krk dva prsty. Jednou jsem viděl, že se to tak dělá s lidmi. Bylo to ve filmu.

Byla teplá. Pod prsty se mi nic nehýbalo. Byla mrtvá. Na místě zabitá.

- Couvni kousek, zavolal jsem.

Poslechl mě a vystoupil.

- Liška, prohlásil, když přišel blíž.

- Je krásná, řekl jsem.

– Dokonce i po smrti.

Po asfaltu se roztekla krev z její hlavy.

- Co budeme dělat? ptal se taxikář a poškrábal se na hlavě. Vždycky to tak dělají.

- Otevři kufr. Poslechl.

- Já ji tam dám, stejně jsem od krve…

Podíval se na ni a potom na mě. Mrkl jsem na něj a opatrně jsem lišku položil dovnitř. Jako by byla ještě naživu. Lidský soucit je divná věc.

- A v Ochridu si ji vezmeš?

- Ne. Co bych s ní dělal?

- A co s ní mám dělat já?

- Odvez ji ke kožešníkovi a dej ji manželce.

Usmál se. - Tak dík, řekl.

- Není zač. Ostatně, zabil jsi ji ty. Dej mi trochu vody, ať se umyju.

Poléval mi ruce a já jsem z nich smýval liščí krev.

- Už pojedeme, jen si ještě odskočím…

- Jasně, řekl a nastoupil.

Stál jsem někde na půl cesty mezi Kičevem a Ochridem, čůral jsem a díval jsem se na nebe. Bylo široké a jasné. Bylo na něm hodně hvězd. Špičky prstů párající oblohu. Pod nohama se mi dělala pára. V té chvíli jsem nemyslel na lišku, díval jsem se na oblohu, zapínal jsem si džíny a roztřásl jsem se chladem makedonské zimy.

- Před pád dny měla manželka narozeniny, vysvětloval taxikář, když jsem se vrátil do auta. Neměl jsem peníze na dárek. Tohle jí určitě udělá radost.

- Tak ji pozdravuj od Upíra a Luny, zasmála se Luna.

Do Ochridu jsme dorazili kolem druhé hodiny v noci. Vystoupili jsme na nábřeží. Pomohl jsem ještě řidiči doplnit vodu a olej, než odjel. Ještě jednou děkoval za tu lišku.

Stáli jsme na molu a čekali jsme, až přijedou ti ze Skopje. Byli jsme domluvení, že u nich přespíme.

Byla nám zima, ale oni pořád nejeli. Nebe nad Ochridem bylo jako nesklizené pole bavlny. Na sklizených místech byla sem tam nějaká hvězda. Když jsem zavřel oči, viděl jsem nebe takové, jaké bylo na tom místě, kde umřela liška. Bylo chladno. Od úst se nám kouřilo, pára mrzla a padala nám k nohám jako průzračný stříbřitý list.

Pořád nejeli. Vyrazili jsme tedy hledat nocleh. Bylo po druhé ráno. U muzea Uranie je pár domů, kam rád chodívám. Nebyla doba na to jít někam, kde nás neznají. Musel jsem ale na nějaké dveře zaklepat a vzbudit někoho, kdo by nás ubytoval.

V jednom okně jsem uviděl světlo, zastavil jsem se pod ním a zavolal jsem. Objevila se rozcuchaná hlava.

- Kdo je to? zeptal se rozcuchanec.

- Igor, řekl jsem.

- Jaký Igor?

- Upír.

- To jsi ty? Počkej, hned jsem dole.

- Ty si umíš vybrat chvíli na návštěvu, otvíral nám. – Upírskej! Chachá!

Všichni jsme se smáli.

- Ahoj, Gorane, pozdravil jsem ho.

- Ty nemáš kde spát?

- No, víš…

- My teď se ženou bydlíme nahoře. Mám tady pro vás pokoj.

Vešli jsme dovnitř. Byl to moc hezký pokoj. Byla v něm postel, do které se vejdeme, peřiny a hodně přikrývek. Hezký pokoj. Vedle byla koupelna, ve které hned zmizela Luna, po ní já. Když jsem se vrátil do pokoje, Goran už tam nebyl a Luna byla zachumlaná ve všech těch dekách. Když jsem si k ní lehl, usmála se.

Políbil jsem ji na dobrou noc a zaposlouchal jsem se do zvuků jezera narážejícího do břehů pod námi. Ponořil jsem se do náručí spánku. Silnější nárazy jezera zněly jako náraz auta do lišky. – Zabil jsi ji, řekl jsem mu. – ty jsi ji zabil… Snad i moje touha po cestování s tím nějak souvisela…

- Upíre? uslyšel jsem její měkký hlas.

- Hm.

- Spíš?

- Ne…

- Myslíš na něco?

- Hm…

- …

- Na lišku.

- Bylo to smutné.

- Bylo…

Otočila se v posteli a přitulila se ke mně jako štěně. Byla mi milá. Políbil jsem ji na čelo. Ráno bylo krásné a slunečné. Na oknech nebyly rolety ani závěsy, takže jsme neměli žádnou ochranu před vražednými údery silných slunečních paprsků. Dopadaly mi přímo na hlavu. Jezero už do břehů nenaráželo.

Seděli jsme s Goranovými prarodiči a pili rakiji. Měl jsem je rád. Líbil se mi jejich smysl pro humor, způsob, jakým se dívali na život. Vyprávěli mi, jak se dřív jmenovaly měsíce, a dívali se na mě, jako bych byl jejich vnuk. Vždycky pro mě měli rakiji a dobré slovo. A pusu na rozloučenou. Děda pořád vyhrožoval, že si najde novou babičku. Babička se radovala, že se ho konečně zbaví. Nemohli být jeden bez druhého. Děda byl velmi vysoký, ani roky mu neohnuly hřbet. Měl stříbrné vlasy a ohromné obočí. Bylo to velikánské černé obočí, které mu mohlo oči ochránit před jakoukoli nepřízní počasí. Před léty ho ale uchránit nemohlo. Ztrácel zrak. Babička četla noviny čím dál častěji nahlas. Ani jeden z nich o tom nemluvil, chovali se, jako by zavedli nový rituál.

Seděli jsme tam, přilepení ke kamnům, chvěli jsme se únavou, popíjeli rakiji a děda vyprávěl o své louce, o jablkách, o slunci v nich, o hudbě, kterou slyší, když přijde čas květu, o probuzení uprostřed noci, když je špatné počasí a vítr houpe jabloňovými větvemi. Povídal nám, jak se dělá rakije, jak se připravují jablka, aby z nich byla rakije. Dobrá rakije, která řetízkuje a je plná slunka.

- Půjdu se podívat k jezeru, řekl jsem jim na odchodu.

Poslali pozdravy mým rodičům a všem, o nichž jsem předtím mluvil. Neznali skoro nikoho a už vůbec ne moje rodiče, ale pozdravovali je. Mezi dveřmi jsem jim ještě pověděl o lišce. Řekli, že všechno dobře dopadne.

Seděli jsme na břehu, jezero se pod námi čeřilo, slunce silně svítilo. Byl to krásný den v Ochridu.

Goce tam byl s námi. Jeho srdce bylo plné zimního slunce. Byl šťastný, že žije v tomto městě, uvědomoval si, jakého požehnání se mu dostalo. Vyprávěl Luně, jak jsme se seznámili. Tu historku vyprávíme vždycky, když je s námi někdo třetí. Když jsme se viděli poprvé, málem jsme se poprali. Už je to pár let, byli jsme tehdy jako vzteklí psi.

Po několika dnech bylo jasné, že se budeme bránit jako kamarádi z války, náš věk nás naučil vážit si veteránské vůně našich srdcí. Byli jsme jako bratři ve zbrani. Luna se smála. Všichni se smějí, když poslouchají tu historku. Je to bezva.

Zavřel jsem oči. Jeho hlas. Její smích. Povzdechy jezera. Úder. Liška. Jestlipak vykřikla, když jsme ji srazili? Na co asi zrovna myslela? Kam teď odešla? Najde si místo mezi třemi hvězdami, jež jako konečky prstů pářou oblohu? Proč jsem musel spát s Lunou?

Jezero pode mnou si pohrávalo se slunkem nade mnou. Byly mírné vlnky, světlo si pohrávalo s hladinou veliké vody. Hvězdy byly tady, na dosah ruky. Nenatáhl jsem ji.