Leukerbad, francouzsky Loeche-les-bains, švýcarské městečko vysoko v horách, nicméně s polohou v „pouhých“ 1400 metrech nad mořem stále ještě hluboce zaklíněné mezi skalisky, horami, velehorami, sice s romantickými bílými špicemi či místy dokonce i zeleně porostlými úbočími, avšak hrozivě s hůry shlížejícími, hostilo první červencový víkend roku 2003, ve zpola deštivý, zpola slunečný čas, již osmý literární festival. Pořadatelem je nakladatel Ricco Bilger a vypráví se, že současný dokonale organizovaný svátek literatury vznikl jako neformální setkání pár autorů, jež se však od té doby každým rokem o něco rozrůstá. Tento literární víkend tak v dnešní podobě dává návštěvníkovi poznat nejen průřez tvorbou německy píšících švýcarských autorů všech generací a různého zaměření, kteří tu stále hrají prim, ale představuje i osobnosti z Německa a Rakouska a postupně zahrnuje i letmá seznámení se spisovateli píšícími francouzsky, a to nejen pocházejícími ze Švýcarska. Novinkou od loňského roku je účast též autorů ze zemí na východ švýcarského ráje (letos Polsko – Olga Tokarczuková a Slovensko – Michal Hvorecký, Chorvatsko – Predrag Matvejevič), jakož i z úplně jiného světadílu (letos Egypt – Miral-al-Tahawi, Izrael – Amira Hassová, Maroko - Souad Bahécharová, Tunisko – Abdelwahab Meddeb, jenž však žije v Paříži, Japonsko – Yoko Tawada).

Festival zahájila diskuse ohlášená jako „v republikánském stylu“: na vyhlášeném místě v Leukerbadu se u kulatého stolu sešli na ranní kávu a sladký rohlík organizátoři, pozvaní spisovatelé a všichni zájemci z řad návštěvníků a pod taktovkou dvou mediátorů, taktéž známých autorů, hovořili o tom, zda má literatura sloužit politice, jakou roli v ní dnes hraje jedinec (honosí-li se současná literatura velkými egy) a odkud se v lidech od pera bere ona urgentní potřeba tvořit. A také o tom, zda lze zobecnit tento nutkavý pocit, že autor se musí vyjadřovat k palčivým problémům – ať je to někde, třeba v Maroku, pro osvobození žen a dětí (avšak i mužů, jak objasnila marocká spisovatelka), anebo jinde, třeba ve Švýcarsku, kvůli strašáku ztráty individualismu. Debata vyústila v názor, že literaturu není možné dělit na „funkční“ a „de luxe“, protože stále jde o tvorbu, o četbu, o to, že je třeba rovněž jistým způsobem oslovovat i čtenářskou obec. A i když na jedné straně světa přetrvávají hrůzy, jež je třeba zapsat, lidé hledají cestu k osobní svobodě, v níž je potřeba je podpořit a utvrdit, na jiné straně přestává fungovat tradiční koncept společnosti, dochází ke smazávání individuality, zaniká obsah slov jako národ, církev, o různých tabu jako je sexuální orientace se dávno hovoří. A i tam má literatura křehkou pozici, a snad ale také velké úkoly.

Celý řetězec naplánovaných akcí probíhá po tři dny současně na třech až čtyřech místech, nejčastěji v saloncích nejhonosnějších místních hotelů, v tomto mezičase letní a zimní sezony téměř prázdných, a dává mnoho možností na výběr. S večerem program nekončí, naopak, graduje: o půlnoci se koná třeba scénické čtení ve výšce 2300 m. n. m., kam se nadšení zájemci dostanou jednokabinovou prastarou lanovkou.

Švýcarský literární festival je pro Čecha zvláštním zážitkem. Překvapivých věcí je víc: pilnost návštěvníků – nevynechají jediný bod programu, ačkoli ten začíná v dopoledních hodinách a končí po půlnoci. Dochvilnost účinkujících i posluchačů – program se dodržuje na minutu přesně, nikdo nechodí pozdě, žádné čtení se neopozdí, žádné, byť sebezajímavější, neprotáhne. Literární festival je účinkujícími i návštěvníky „vytěžen“ na nejvyšší míru. Spisovatelé vystupují nejméně jednou denně, převážně na 45 minutových čteních ze své tvorby. Myslí se na to, že většina publika je německy mluvící, proto všechna čtení textů z jiných jazyků probíhají dvoujazyčně. Při několika málo diskusích naopak hlavní aktéři nezapomínají, že v sále je hrstka těch, kdo rozumějí lépe francouzsky, a obětavě resumují každý příspěvek do debaty.

Kdo sem chodí? Novináři, pár nakladatelů, všichni, koho zajímá literatura, zní udivená odpověď pořadatelů na nemístnou otázku. Publikum se skládá převážně z lidí středního věku, kteří za den průměrně pozorně vyslechnou minimálně šest až osm hodin přednesů z literárních děl. Tu se zasmějí, tu zamyslí, tu setřou slzu. Po čtení Pascale Kramerové, jež uvedla první kapitolu svého románu, kde se expozice uzavírá nečekanou smrtelnou nehodou dvou dětí, zůstalo publikum minutu, dvě zaraženě, mlčky sedět. Úplně jiné číslo programu, jedna z diskusí, naopak rozjitřila v otázkách po důvodu, příčině, potřebě psaní zmíněnou autorku až k slzám. Literatura má zkrátka sílu, a je potřeba umět s ní naložit.