Rachel Cusk (nar. 1967) vystudovala angličtinu na Oxfordu a zaujala už svými předchozími romány: Saving Agnes (Záchrana Agnes) jí mimo jiné přinesla i Whitbreadovu cenu pro nejlepší první román, oceněny byly i následující dvě knihy The Temporary (Dočasné) a The Country Life (Život na venkově). Poměrně rozporuplně ovšem britští čtenáři přijímali její autobiografickou prózu Life´s Work (Životní dílo), jež je osobní výpovědi o narození jejího dítěte.

Čtvrtý román Rachel Cusk se objevil na pultech knihkupectví nedávno a jde o skutečně ambiciózní dílo – záběrem, hloubkou, tématy. Jedním dechem ovšem třeba dodat, že ne vždy jsou ambice zcela naplněny. Román nás zavádí do prostředí ženské věznice, kde hlavní hrdinka románu Kirsty právě rodí své dítě, jež je jí ovšem po porodu okamžitě odebráno a svěřeno do ústavní péče. Drsné prostředí věznice, nespravedlivost a neosobnost celého trestního systému, potažmo nehezký vztah společnosti k lidem, kteří „štěstí“ nemají – to jsou určující motivy celé knihy. Kirsty je odsouzena pro žhářství – podle obžaloby zapálila dům, ve kterém zemřela manželka jejího milence. Protagonistka je typickým outsiderem – prohrávala vždy a soustavně, už od dětství, proto nepřekvapí, když se ve zpětném pohledu dovídáme, že se nezmohla ani na sebemenší obhajobu. Teprve ve vězení se prostřednictvím své spoluvězenkyně, které se Kirsty zželelo, dostává do kontaktu s lepšími právníky, kteří celý proces zpochybní. Následujících dvě stě stran je pak spíše sledem volně pospojovaných příběhů, přičemž určujícími pojítky je vztah ke Kirsty – povětšinou přes právníky. Většina z těchto příběhů se točí kolem partnerských vztahů nebo rodičovství – zde autorka navazuje na svou předchozí autobiografickou knihu, která vzbudila takové kontroverze právě svým ultra-realistickým portrétem obtíží spojených s mateřstvím; vůbec celý její postoj byl v této knize poněkud zahořklý.

Řekl jsem, že kniha nedokáže dostát některým ze svých ambicí. Autorka před čtenáře staví stále nové postavy a nové příběhy, které ovšem nikterak nerozvádí. Vlastně kniha tak trochu připomíná povídkovou sbírku: jednotlivé kusy se dobře čtou, jsou velice zajímavé stylisticky, avšak jen stěží budete hledat nějaké podstatnější pouto hlavnímu tématu. Většina spojitostí se vyčerpává tím, že postavy znaly, znají nebo potkaly hlavní hrdinku, aniž by mezi jejich životy existoval nějaký další styčný bod. Samozřejmě, takovouto rozdrobenost a nahodilost by bylo možné považovat za známku jisté realističnosti – na druhou stranu všichni asi dobře víme, jak se to s realismem v literatuře má.

Přesto je The Lucky Ones zajímavá kniha: v nejhorším je to pokus zachytit odvrácenou tvář současného života, v nejlepším román s několika skutečně brilantními, velmi autenticky působícími pasážemi.