Nejnovější film Zdeňka Tyce Smradi (2002) stojí za pozornost z několika důvodů. Za prvé svým námětem, tedy adopcí romských dětí do neromské rodiny, který je na české scéně ojedinělý. Za druhé tím, že se nejedná o sociologický konstrukt v hlavě scénáristy, ale o autobiografické epizody ze života autorky předlohy, spisovatelky Terezy Boučkové. A v neposlední řadě jsou Smradi dílem výjimečným i ve filmografii Zdeňka Tyce, jehož práce se po oceňovaném debutu Vojtěch, řečený sirotek (1989) řadily spíše k průměrným. Žiletky z roku 1993 sázely na silné obsazení v hlavních úlohách, v nichž se setkal frontman legendární kapely Psí vojáci Filip Topol se sexbombou českého filmu Markétou Hrubešovou. Film však rychle zapadl – na vině byl slabý scénář, Topolova herecká nezkušenost, ale i určité tápání české kinematografie, které následovalo po uvolnění poměrů v roce 1989. Ještě menšího ohlasu se dostalo excentrickému UŽ (zkratka pro Užívej Života, 1995). Tyc jej vesměs obsadil herci Divadla Na Zábradlí, což znělo slibně a režisérovi to zajistilo zájem fanoušků divadla. Obsahem však snímek připomínal nevkusný kabaret, který se košilatým a fekálním humorem podbízí lidovým masám a absurditou skečů se snaží zakrýt nedostatek koncepce. Tyc v tomto pokusu hledat cestu z krize kinematografie ostatně nebyl sám, vzpomeňme na Schmidtovo Eliška má ráda divočinu.

O to příjemnějším překvapením je uměřená civilnost a nenucená poetičnost Tycova posledního snímku Smradi. Zásluhu na tom nese profesionální herecký výkon Petry Špalkové a Ivana Trojana v rolích rodičů a bezprostřední projev jejich tří dětí, jakož i jejich spolužáků a vrstevníků. Místy se snímek pohybuje na hranici dokumentárního filmu, což je dáno především autobiografickou předlohou Terezy Boučkové, ale nechybí ani okamžiky, kdy autor volí ryze filmový jazyk. Vysoká stylizace je například patrná na roli rasistického souseda Bartáka. Bohužel ne v tom smyslu, že tak omezeného tvora bychom hledali jen stěží, ale spíše v malém prostoru vymezeném postavě scénářem. Ta nedostane šanci své jednání byť jen náznakem racionalizovat, výsledkem je tudíž karikatura, psychologicky plochá, plnící funkci znaku. Podobně vyhraněná je i role spolužáka - tlouštíka. Zaneprázdněná maminka mu vynahrazuje nedostatek péče jídlem, ve kterém pak on sám hledá útěchu před posměchem a nepřátelstvím spolužáků. Je příznačné, že právě tlouštík se stane přítelem ostrakizovaných adoptivních bratrů Lukáše a Františka.

Smradi mají epizodický charakter, nelze proto tak docela hovořit o vývoji postav či děje. Spíše se jedná o sérii tragikomických historek ze života mladého páru, který adoptoval jedno romské a jedno napůl romské děcko. Časem k nim přibylo dítě vlastní, a tak mají kluky tři. Děj sledujeme od okamžiku, kdy se celá rodina po špatných zkušenostech ve městě odstěhovala do vsi blízko u Prahy v naději, že zde lidé budou mít více porozumění. Etnický původ dvou starších chlapců však i na venkově budí pozornost. Bartákovi neznámý vandal rozbije přední sklo automobilu a ten bez váhání obviní mladšího Františka, který se k incidentu náhodou nachomýtl. Neurvalý Barták, který bez váhání užívá výrazů jako „černá huba“, není ani ve světle důkazů ochoten od falešného nařčení ustoupit a podá na Františka trestní oznámení. Ráj na zemi se tedy nekoná, ani v novém bydlišti rodina nemá klid. Kromě vnějších tlaků jsou ve hře i vnitřní tenze. Nejstarší Lukáš, poloviční Rom, se mladšího Františka na veřejnosti straní, aby neztratil nové kamarády. Jejich nejmladší bráška se naopak cítí vyhoštěn z tajného bratrství dětí z kojeňáku, a když kluci plánují útěk za pravými mámami, nejraději by šel s nimi. Věčně napjatí rodiče čelí jak nepřátelství okolí, tak excesům v chování svých dětí. Pod tlakem často reagují nepřiměřeně a to je pochopitelně dále frustruje. Když se však bouře přežene a celá rodina je zase pohromadě, prožívají silné okamžiky vzájemné lásky a semknutosti.

Otázka implikovaná celým filmem, totiž jaká je cena, kterou rodiče bez předsudků musí zaplatit za svou volbu, je opakovaně zodpovězená intenzitou vzájemných vztahů. „Babi, já tě báb rád!“, říká František s věčně plným nosem v bezpečí svého pelíšku, když se znovu přesvědčil, že tahle máma je nejlepší. Na papíře se takové chvilky mohou zdát triviální, ale ve skutečném životě rodiny jde o kulminační momenty, které takové pospolitosti dávají smysl.

Zastavme se ještě u filmových vyjadřovacích prostředků, tedy těch, které jakoby šly proti proudu vypravování nebo spíše probíhají paralelně vedle něj. Trochu rušivě působí dlouhé detailní záběry jednotlivých členů rodiny, které mají odhalovat jejich bouřlivé emoce. Postupně se kamera takto zastaví u tváří všech pěti protagonistů a každý z těchto nepřiměřeně dlouhých nepřerušovaných záběrů je nakonec rozbit střihem. Konec sekvence je ve znamení rychle se střídajících záběrů obličeje snímaného z různých úhlů a v různém rozpoložení. Ačkoliv tyto scény děj segmentarizují a tak jsou vlastně jeho formálním jednotícím prvkem, divák se po chvilce začne nervózně ošívat. (Snad ani jako cílená konfrontace nezúčastněného obecenstva se skutečnými problémy skutečných lidí není délka záběru únosná.) Režisérův záměr je myslím všem zřejmý, takže i poloviční délka by splnila svůj účel.

Přesto je třeba říci, že zvláště v případě Špalkové a Trojana jsou tyto stop-timy mimořádně expresivní. Vnímavý divák v jejich očích jasně čte bezmoc, zoufalství, rezignaci i novou naději. Obrovskou roli nabízející řadu interpretací hraje ve filmu most přes dálnici. Odděluje rodinu od zaujatých vesničanů a tak vlastně prohlubuje její izolaci. Současně však představuje jemné vlákno komunikace mezi vesnicí a „přistěhovalci“, mezi rodiči a adoptovanými dětmi, mezi romskými kluky navzájem a jejich bílým bráškou. Most představuje křižovatku, kde dochází k důležitým setkáním, překážku i záchranu, když jde o život, a nakonec je i dějištěm Františkovy noční můry.

Tycovi Smradi jsou malý film, který ve vás zanechá překvapivě výraznou stopu. Humornou, ale nikoliv zlehčující formou hovoří o závažných věcech, jakými adopce romských dětí do gádžovské rodiny bezesporu je. Je to film o odvážných lidech, kteří jsou připraveni dát svou lásku dětem bez ohledu na jejich etnickou příslušnost, a kteří za svou nezištnost platí nedůvěrou a nepochopením okolí. Po Marianovi Petra Václava (1996), který nabízí pohled na určité sociální jevy zevnitř, tedy očima dítěte z dětského domova, jsou Smradi reportáží z druhé strany. Vzhledem k tomu, jak žalostně málo filmů se poctivě zabývá etnickými konflikty na území České republiky (dokonce i renomovaní režiséři podléhají vábničce banálních stereotypů jako je Cikán – zloděj, Cikán – pasák, Cikán – nemakačenko atd.), můžeme se radovat, že snímky Marian a Smradi tuto oblast více než důstojně reprezentují.

Film vznikal tři roky a za tu dobu vzniklo třináct (!) verzí scénáře. Boučková na něm spolupracovala se Zdeňkem Tycem a Jiřím Soukupem. Za pozornost stojí také originální soundtrack k filmu z dílny alternativního Jablkoně. Tvůrci snímku se potýkali s řadou nesnází, z nichž zdaleka ne všechny lze připsat objektivním skutečnostem. (Kdo s čím zachází…) Nakonec však vznikl snímek, který bez hollywoodského patosu, dramatické scénické hudby a nákladných kostýmů vypráví o skutečných hrdinech hodných toho jména, bez nároku na vyznamenání a pomníky.

Film Zdeňka Tyce Smradi (2002)