Alina Reyes (v české podobě Reyesová, přičemž se však ztratí náboj jejího pseudonymu, který má vypůjčený z díla Julia Cortazára, patrně proto i česká verze knihy správně jméno nepřechyluje) se proslavila jako odvážná autorka, přinášející do francouzské literatury (Le Boucher vyšel v nakl. Seuil roku 1988) zas trochu nový literární pohled na erotiku. Odvážný ten přístup v dané době jistě byl, i neotřelý. Ačkoli téma není, a již dávno nebylo, ve francouzské literatuře naprostým tabu - každá doba má své nové pokusy, jak je - literárně - zpracovat, o čemž se v Hostu nedávno psalo podrobněji. Dnes už se vnímání této tematiky zase posunulo, poslední dobou se na ni zaměřili i mnozí čeští nakladatelé. V loňském roce český čtenář mohl vychutnat Obraz vydaný ve Francii poprvé už v padesátých letech pod pseudonymem Jean de Berg. Letos se pak kromě ne tak zásadního Řezníka dostává i na prvotinu zatracovaného i vynášeného Michela Houellebecqa, Rozšíření bojového území (ve Francii vyšlo roku 1994, u nás vydává Mladá fronta ve spojení s Dauphinem), a rovněž provokativní dílo, jež se ve Francii dočkalo nečekaně obrovského ohlasu zejména v intelektuálských kruzích, Sexuální život Catherine M. (v originále vydané r. 2001) od povoláním kunsthistoričky Catherine Milletové.

Alina Reyes vydala více než deset románů, ani jeden bych však za stěžejní dílo francouzské literatury nepovažovala. Odhlédneme-li od Řezníka, který zazářil především proto, že šlo o prvotinu mladé, neznámé autorky, nejzdařilejší se mi zdá být spisovatelčina variace gotického románu, odehrávající se ve snových zákoutích tajemného zámku. Útlá knížka s názvem Noc (La Nuit, Ed. Joelle Losfeld, 1994) má promyšlenou strukturu, je živena bohatou imaginací, navíc srší erotickým nábojem, který ale není bezpředmětný, do kulis přesně zapadá. Velmi kontroverzní dílko, jež sama autorka nazývá pamfletem (Reyes tehdy pro text zdlouhavě hledala nakladatele, nakonec vyšlo r. 1998 v nakl. Zulma), nese název Poupée, anale nationale - vtipný název si hraje s významy "anály", tedy "letopisy, dějiny" a "anální", totiž "řitní", přičemž ten druhý význam je zde řečen jasně, ten první (psal by se ve francouzštině se dvěma "n"), si lze jen dosazovat (doslova tedy Panenka, anální národní). Jinak jde o velmi "nevymáchanou" karikaturu života politika se ženou hloupou, až to bučí, jež si libuje v pozorování svých exkrementů. Reyesová tu brilantně vrší vtipný humor postavený jednak na erotice (ona ženština nemyslí na nic jiného, a není sama), jednak na nejrůznějších klišé - jazykových i společenských. Spíše než román je to pamflet proti hlouposti všech, kdo se nechají snadno obalamutit. I další knihy Aliny Reyes se zabývají ženou a erotikou, i když jsou z jiného, banálnějšího soudku. Tak třeba Když miluješ, je třeba odejít (Quand tu aimes, il faut partir, Gallimard, 1993) přináší prostý příběh: hrdinka má dva syny, s jejich otcem už nežije, teď právě se zamilovala do svého studenta Oskara. Zcela jednoznačně volí cestu vlastní svobody, kluky bez váhání vymění za milostnou avantýru. Tenhle spis není nijak odvážný, co se týče sexu - erotiky tu moc není. Odvážný, nebo spíš vskutku neotřelý je text pro zvláštní druh hrdinčina pohledu na svět. Ta žena se zabývá (sobecky?) jen svou láskou, svou svobodou, svou tvorbou, zkrátka jen a jen sama sebou… Jako nejlepší dílo Aliny Reyes se často uvádí Lilith (1999). Jeho hrdinkou je paleontoložka, uznávaná vědkyně, ředitelka Přírodovědného muzea v Lone, dík zázrakům kosmetiky ke všemu ještě i krásná žena. Rozhodne se užít si mužů, kteří ji dosud - ať manžel, či mladý milenec, neuspokojovali. Každou noc se snaží ukojit svůj hlad po mužských, jednoho dne jí to však přestane stačit, zatouží po krvi. Pak se ale, přibližně v polovině románu, objeví mnich Sammaël… Lilith je obsáhlý román, v němž se témata z mytologie mísí s idejemi a obsesemi současnými, text je napínavý, živý, vyprávění napěchované erotikou. I když je všechno řemeslně dobře sestavené a sepsané, vyznívá to poněkud prázdně, přičemž nejvíce dráždí pokusy o rozšíření záběru na historii, sociologii, filozofii. Zkrátka nebylo třeba tolik při tom mudrovat.

Řezník Aliny Reyes není veledílo, avšak v přehledu literatury s erotickou tematikou se patří je ocitovat. Autorka se jím, jak bylo řečeno, proslavila, a dodnes je s touto prvotinou její jméno automaticky spojováno. Styl knihy je ojíněn upřímností, naivitou hlavní postavy a jejího pohledu na svět, na sex zejména. Alina Reyes zkušeně vrší obrazy masa (v řeznictví) a pohlaví, nutkavé představy o o pohlavním styku (v řeznictví). O to více nesourodě ční rádoby filozofování (je to náznak naivního myšlení hrdinky, anebo autorčin pokus dodat knize i jiný, vážnější a světobornější rozměr?).

Hrdinka, trochu prostoduchá, neposkvrněná dívka pracuje u pokladny v řeznictví a bere svůj nový post jako příležitost k iniciaci v řemesle řeznickém i v sexualitě. Po prvních zkušenostech, čistě pocitových a obrazných, kdy se erotiky a aktu účastní jen jako pozorovatelka, přichází v další epizodce to pravé poznání: dívka se dostává do postele vytouženému Danovi, kamarádovi svého bratra, a je zasvěcena. Prožívá první, velmi krátké milostné dobrodružství. Hned následující den Dan ale odjíždí na prázdniny. Naše neukojená hrdinka se chvíli trápí a pak podlehne masitému, tělnatému, lehce oplzlému, avšak zkušenému řezníkovi. Následuje několik stran živočišného vztahu hasícího různé obrazné i čistě realistické chutě obou protagonistů. Knihu završuje mlhavě popsaný maškarní bál, vytoužená soulož v podzimním listí, pak vakuum, ranní probuzení a, jak bude ještě zmíněno, ušpiněná, ponížená, ale pyšná hrdinka kráčí vstříc jasným erotickým zítřkům.

Řezník je dílko limitované tematicky, avšak pestré stylisticky. Krátké vyprávěné pasáže se rychle střídají se svižnými dialogy, na poetické popisy navazuje zápis proudu řeči či myšlenek doslova rašící bez jakéhokoli omezení z hrdinčiny představivosti, jedovaté žárlivé komentáře vypravěčky zas zvolna ústí v úvahy o smyslu světa. K lacinému rádoby filozofování, jímž se ostatně vyznačují všechny knihy Aliny Reyes, které znám, si však neodepřu zmínit své výhrady. Úvahy typu "Bylo by zapotřebí, aby se ze všeho stalo pohlaví: ze záclon, z koberce, z gumových popruhů i z nábytku; potřebovala bych jedno pohlaví místo své hlavy a druhé místo té jeho." (52) ke knize zřejmě patří. Ale zamýšlení se nad během světa a vyslovování se k jeho obecně platným zákonitostem vyznívá hloupě a zbytečně: "Nejsme snad k smíchu s tou posedlostí, která nás nutí zachycovat svět svými pery a štětci v prestech pravé ruky? Svět nás nezná, svět nám uniká. Je mi do pláče při pohledu na oblohu, na moře, když slyším šumění vln (…) Byl jsi už někdy v životě zasažen záhadnou přítomností obřích tykví urpostřed zeleninového záhonu?" (33). Podobně i zoufale ubohá zvolání, které lze těžko pochopit, přijmout: "Ty vypouklá hlavo, nahé lidské maso, co když jsi kdysi bylo krásné? A vy, siamská dvojčata, trpaslíci, obři. Albíni, mnohohlavci, kyklopové? Podaří se někdy někomu pochopit svět? Jeho čtyřlístky pro štěstí?" Jedinou obhajobou v případě této knihy může být snaha spisovatelky přiblížit nám naivní pohled na svět své mladé hrdinky. Avšak bohužel se takovéto "výkřiky" objevují i v jiných knihách Aliny Reyes, kde je vkládá do úst vyzrálým ženám. ("Vědecká činnost je mocné anestetikum proti nesnesitelné špinavosti života. Právě špinavost života by věda chtěla eliminovat. Což přesně odpovídá oné velké tendenci naší doby. Život, a zejména život lidský, je špinavý z mnoha hledisek. Literatura tuto špinavost je rozhýbává. Proto ji nemáme rádi: jde proti oné tendenci!" - román Lilith, str. 142).

Reyes má ale i své silné stránky, například dokáže užít opravdu pěkných obrazných vyjádření a téměř jí nelze vyčítat kýčovitost - například "moře nepřestávalo slintat a onanovat o písek" (58). I autorčiny "úlety" k automatickému psaní "Tvrdé fialové jazyky opuchlé uši těla provrtaná červy jakási žena vyjímá z prostředníku žlutou hadí hlavu lehce tahá za potvoru která jí vylézá z paže červi se vlní a zápasí o kousky lidského masa břicho se otvírá a z něj vyhřazávají páchnoucí střeva a jako bahnitá řeka tečou po zemi žaudek plný zárodků rozesílá své rašící puky do plic srdce září břicho se plní vodou je to hluboké moře v němž plavou zlaté rybky lelkují samečci američtí a od mléčných oceánů je slyšet žbluňkání velryb… (28), ač mnohdy působí poněkud samoúčelně, nepopřou bohatost imaginativního spisovatelčina světa. Scény v závěru knihy, kdy ušpiněná, ponížená vypravěčka se pyšně plahočí rigolem u silnice, pak silně připomínají jedno dílko z poloviny 90. let, Truismes spisovatelky Marie Darrieussecqové (vyšlo česky pod názvem Prasečiny, Vetus Via, 1999).

Překladatelka si místy docela vyhrála i s jinými jazykovými hříčkami, a dlužno říci, že s úspěchem: "Třeba když vás, madam, onehdy obsluhoval a přitom hlasitě drmolil: "nička tamá pěknou porcidelku tu bych olizářeval vcelku," co jste mu byla schopná odpovědět?" (29). O to smutnější je, že v knize se na více místech objevují chyby v interpunkci (vedlejší věta vztažná chronicky není na konci oddělena čárkou, jinde se zas po vzoru francouzštiny vloudila čárka před slučovací spojku a), klasické chybování ve skloňování zájmen - "oblékala si sukni a pod ní punčochy", "byl jako hora, na níž je třeba se vyšplhat", přebytečné užívání zájmena "svůj" tam, kde v originále bylo nezbytné atd. Souhrnem zbytečná opomenutí, která v tak krátkém textu jistě bylo možné uhlídat.

České nakladatelství One Woman Press k nám uvádí dílo, které má možná takříkajíc dokumentární hodnotu zejména v kontextu současné francouzské literatury, avšak nelze suše konstatovat, že bychom se jeho četbou nějak obzvlášť obohatili. Vzhledem k tomu, že kniha není opatřena předmluvou, doslovem, ni vysvětlením - jen na zadní straně obálky je zmíněno, že dílko bylo oceněno jakousi literární cenou, stalo se téměř ihned bestsellerem a bylo přeloženo do patnácti jazyků - leckterý čtenář možná bude lehce tápat, proč vlastně takový humbuk kolem pubertálního výkřiku o sexu okrášleným místy pěknými, místy trapnými literárními kudrlinkami.