Pro Marcela Arlanda, jehož sté výročí narození jsme si nedávno připomněli, byl Mandiargues daleko blíže Achimu von Arnimovi než například Mériméovi. Jiní kritikové při vymezení filiací Mandiarguesovy tvorby citují Nodiera, Villiers de L´Isle-Adama či Carrolla. Dodáme-li, že sám Mandiargues obdivoval Audibertiho, že tíhnul ke Gongorovi a Lowrymu, můžeme si jeho poetiku představit ještě přesněji. Pomyslná literární rodina, do které Mandiargues patří, však zdaleka není úplná - k dalším jejím členům nás již dovede text.

S Mandiarguesovou bibliografií a celým jeho autorským i životním itinerářem se čtenář může seznámit v podrobné životopisné poznámce a doslovu, jimiž text doprovodila překladatelka Magdaléna Fričová. Proto jen připomeňme, že Mořská lilie vyšla ve Francii roku 1956, kdy už měl autor za sebou mimo jiné prvotinu Černé muzeum a Vlčí slunce, jež bylo poctěno Cenou kritiky. Z dalších známějších, již pozdějších děl nelze opomenout Motorku (1963) a román Na okraji (1967) vyznamenaný cenou Goncourtovou.

Mořská lilie je bezpochyby jeden z nejsmyslovějších, nejuhrančivějších Mandiarguesových textů. Přebohatá barevnost a vizualita vůbec, která již byla právem mnohokrát u autora zdůrazněna, se tu snoubí s rafinovaně propracovanou olfaktivností. K oběma smyslovým kategoriím navíc přistupuje plejáda vjemů taktilních i sluchových. Tuto sensualitu rozehrává Mandiargues v hlavní hrdince, Vanině, jejíž zostřená, takměř vybičovaná vnímavost, jakási smyslová přeexponovanost, se stává ohniskem, které nepřetržitě produkuje smyslové vjemy a hýřivě, rozmařile jimi text zásobuje. Smyslovost se stává osou, podle níž se řídí uspořádání dalších textových prvků a jíž jsou podřízeny i ty motivy a epizody, které s ní souvisí jen nepřímo.

Vanina se svou přítelkyní tráví léto na Sardinii a její smyslové počitky určuje přítomnost moře, pláží, zálivů a zátok, písečných dun a borových lesů. Příroda je všudypřítomná proto, že je pro ni Vaninina mysl neustále otevřena a že samy hrdinčiny činnosti jako by byly vědomě, ba přímo uvážlivě směrovány k stále větší smyslové bohatosti, k stále hlubšímu tělesnému i duchovnímu dialogu s krajinou. Obzvlášť časté jsou vjemy založené na vzrušivé hře doplňkových protikladů: chlad-horkost, světlo-tma, záře-stín, měkkost-tvrdost, sucho-vlhko, vůně rostlinná-vůně živočišná. Většina vjemů pak u Vaniny přechází ve fantasijní, exoticky zarámované představy, mnohdy až v halucinaci či jakési delirantní snění. Všechny její mentální, ať už spíše reflexivní či oinirické produkce fungují jako náznak a předobraz budoucích dějů, jež Vanina může předjímat právě proto, že je otevřená : že její vnímání i vědomí jsou povolně, pružně otevřeny jako stavidla, jimiž do ní bez překážek proudí okolní realita. Nepředvídatelná a tajuplná oscilace mezi dvěma póly téhož druhu počitku i napětí, které z ní pramení, navíc dávají tušit dvojznačnost úlohy, již Vanina sama sobě přiřkne v ději, který je zároveň logickým vyústěním a monumentálním vyvrcholením všech předchozích dějových etap. Jednotlivé složky textu, lexikální repertoir, metaforická síť i pletivo doplňkových motivů a zdánlivě bezvýznamných příhod a detailů, to vše se postupně vysvléká z několikerých vrstev tajemnosti a mnohoznačnosti a skrývané tajemství začíná prosvítat, jako by text stále úžeji kroužil kolem jádra, které v sobě nese a které jej svou přitažlivou silou drží pohromadě, ale které teprve postupně odhalujeme.

Smyslovost přechází v smyslnost - všechny součásti textu jsou erotizovány, vše se odehrává pod křehkou, průsvitnou, avšak přiléhavou a omamně dusivou clonou erotického jiskření. Její podoby, v nichž postupně implicitnost ustupuje explicitnosti, anticipují klíčový, gradační moment, jímž bude hrdinčino sexuální zasvěcení a rovněž, podobně jako jednotlivé smyslové vjemy, oscilují mezi dvěma protikladnými postoji, které jsou spojeny se sexuální rolí lidského jedince. Z této nejednoznačnosti postupně krystalizuje archetyp ženské sexuální role, který předjímá a určuje hrdinčin vědomý postoj k vlastní sexualitě. Vanina si sama vytvoří úlohu, v které se bude prolínat ovládání a poddajnost. Přesněji řečeno, Vanininu vnější, přímo ostentativní submisivitu a poslušnost spojenou s požadavkem určitého násilí a drsnosti jakožto důkazu mužovy síly a nadvlády, umožní její vnitřní sebejistota, její vlastní moc, které se milenec podřizuje. Vaninina lehce masochistická hra je pouze zavádějící smysl znaku, jehož skrytým, skutečným významem je pravý opak její zdánlivě jednoznačné sexuální stylisace.

S tím souvisí další důležitý fakt. Vanina svou první sexuální zkušenost i okolnosti, v nichž se má odehrát, důkladně, s pečlivou uvážlivostí (dalo by se říci s panenskou posedlostí) promyslí. Vše se musí uskutečnit podle předem stanoveného programu - jakéhosi scénáře. Vanina tedy své sexuální zasvěcení ritualizuje; rituálu se podobá i voyeursko-exhibicionistická scéna, jež předjímá a symbolizuje milostný akt a zároveň jej právě jakožto rituál připodobňuje obětnímu obřadu. Ritualizaci jejích individuálních zkušeností navozují i odkazy na starobylé kulty, na božstva dávných civilizací, na tajemné mýty a esoterická vědění zaniklých kultur. Přestože si Vanina libuje v učených narážkách a úvahách (jako ostatně i jiní Mandiarguesovi hrdinové), mytizace jejích osobních prožitků není samoúčelná hra. Vychází z Vanininy potřeby co nejhlouběji se začlenit do přírody, z její touhy umocnit skrze erotismus vlastní sounáležitost s vesmírem. Vanina vlastně prahne po slastném prožitku jednoty s všehomírem. Proto její mysl krouží kolem hermetických věd, proto se sexuální zasvěcení, slavnost smyslů i ducha, proměňuje ve veliký dialog s kosmem.

Jeden z nejvýmluvnějších motivů podílejících se na mytizaci tohoto prožitku je moment, kdy se Vanina rozhodne nevzít si na schůzku s milencem hodinky. Tím totiž vystupuje z obyčejného, měřitelného čas, zastavuje jej a vstupuje do času svého osobního mýtu. Chvíle jejího sexuálního zasvěcení tak nabývá analogické funkce, jakou splňovaly svátky starých národů odehrávající se mimo všední čas. Vanina tak, podobně jako dávná etnika v měřítku sociálním a kolektivním, reaktualizuje v měřítku svého osobního života jakýsi svůj individuální Urzeit, ille tempus kdysi ztracené a nyní rituálně obnovené jednoty s universem. Motiv zavržených hodinek lze dále číst i tak, že se Vanina vymaňuje z civilizace, že se zbavuje znaků své přináležitosti k přetechnizovanému světu, který měří čas a vnímá jeho plynutí nikoli podle přírodních, a tedy přirozených znamení, nýbrž pomocí uměle vytvořených, mechanických a abstraktních zobrazení (Vanininy odvržené hodinky mohou připomenout obdobný motiv z Faulknerova Hluku a vřavy, s tím rozdílem, že stejné Quentinovo gesto je prosto mytických rezonancí: Quentin usiluje pouze o to, čas alespoň zdánlivě zastavit a zapomenout na něj).

Mandiarguesova poetika se výrazně odvíjí z proslulého konceptu souvstažností. Autor na několika místech takměř doslovně cituje Baudelaira a tíhne k metaforám, jež navozují synestetické splývání jednotlivých vjemových kategorií. Mandiargues navazuje na hoffmannovské a, jak bylo uvedeno výše, potažmo baudelairovské, takzvaně horizontální souvstažnosti a na tomto základě buduje labyrintickou stavbu korespondencí swedenborgovských, jejichž vertikální pohyb vyjadřuje sepětí viditelného a neviditelného, hmotného a duchového. Eros, jejž Vanina vymanila z Chronova jha, jí umožňuje podílet se na tomto pohybu a prožít jednotu s veškerým bytím díky zákonu univerzální analogie. Ten od teozofů Swedenborgova ražení přešel k prokletým basníkům a od nich v podobě tušené Nad-reality, k jejímuž poznání nás vedou znaky smyslově vnímatelného světa, k surrealistům. Proto Vanině hmotná příroda nabízí znamení, jež stačí číst a poskládat jejich dílčí, přímé a odkryté významy do celistvého, odvozeného a skrytého smyslu; proto jsou rovněž části lidského těla metaforicky sbližovány s prvky krajiny a příroda naopak často přejímá podobu lidské anatomie.

Je příznačné, že u Mandiarguesovy hrdinky rozum není v rozporu se smysly. Naopak. Racionalita je harmonickým prodloužením emotivity a sensuálnosti a dokonce napomáhá jejich naplnění. Složky lidské Psyché, tak často stavěné do nesmiřitelného protikladu, zde působí ve vzácné souhře. Ve Vanině a v jejím smyslovém i intelektuálním hedonismu jako by se zákon univerzální analogie projevoval přímo jako zákon jednoty a součinnosti. Na smyslovost se proto hladce nabaluje smyslnost a ta harmonicky přechází v duchovost. Jedině díky souladu všech sil, jež působí v lidském nitru, může člověk dospět k obtížně dosažitelné a o to slastnější harmonii s veškerým bytím.

Všichni ti, kdo Mandiarguesa literárně i filosoficky formovali, by na svého žáka, který se stal jejich pokračovatelem, byli oprávněně hrdi. Předává nám totéž, co kdysi oni jemu, neboť jedno z mnoha poselství Mořské lilie, dle mého soudu to nejvzácnější, nás vede k hloubce a celistvosti prožitku sebe sama coby součásti nezměrného, leč nikoli cizího kosmu.

André Pieyre de Mandiargues: Mořská lilie. Z franc. originálu Le Lis de mer (1956) přel., životopisnou poznámkou a doslovem opatřila Magdaléna Fričová, Dauphin, Praha, 1999, 180 s.