Bernard-Marie Koltès je považován za nejvýznamnějšího francouzského dramatika osmdesátých let a za jednoho z nejdůležitějších francouzských autorů dvacátého století vůbec. Jeho osobnost je především pro mladé lidi velice přitažlivá, i díky jisté záhadnosti a neuchopitelnosti, projevující se často v určité neproniknutelnosti jeho textů. Svou roli sehrává i přídech exotiky v jeho názorech a zájmech (např. mimořádně silná vazba na Afriku) a také homosexualita a bohužel i jeho předčasná smrt na AIDS.

O jeho současné popularitě svědčí kromě jiného i počty prodaných výtisků s texty jeho her. Koltès byl už za svého života kmenovým autorem nakladatelství Éditions de Minuit, které o jeho odkaz pečuje i nadále a s mimořádnou odezvou: zatím se prodalo neuvěřitelných 48 000 výtisků hry V samotě bavlníkových polí, 36 000 výtisků Roberta Zucca, 27 500 Západního nábřeží, 19 000 Návratu do pouště a 17 000 Souboje černocha se psy. Přičemž obvykle se současná hra ve Francii prodá zhruba v pěti stech výtiscích.

Renesance Koltèsových her ve Francii

Deník Le Monde Koltèsovi věnoval 2. března celou tiskovou stranu u příležitosti uvedení jeho hry Souboj černocha se psy v pařížském Théâtre de la Ville v režii Jacquesa Nicheta. Převážná část textu z pera Brigitte Salinové je věnována bilanci dvanácti let, které uplynuly od autorovy smrti.

Jako první představil publiku Koltèsovy hry v osmdesátých letech ještě za spolupráce autora jeden z nejznámějších francouzských divadelních režisérů Patrice Chéreau. Ačkoliv u nás je Chéreau znám především jako filmový tvůrce (např. slavná Královna Margot), ve Francii začal a proslavil se zpočátku jako divadelník. Do dějin francouzského divadla se zapsal hlavně svým působením v divadle Nanterre-Amandiers, kde se stal v roce 1983 ředitelem a kde jako své první představení uvedl právě dramatizaci Souboje černocha se psy s Michelem Piccolim v hlavní roli. Postupně takto Chéreau uvedl všechny Koltèsovy hry, kromě posledního Roberta Zucca a úplně první V noci těsně před lesy.

Setkání Koltès-Chéreau by se dalo nazvat přímo osudové, dá se říci, že si vzájemně pomohli ke slávě; Koltèsova smrt prý pak také částečně přispěla k tomu, že se Chéreau obrátil od divadla k filmu. Ovšem jak Chéreauova režie Koltèsovy hry proslavila, tak paradoxně kolem nich dokázala vytvořit jakési "tabu", hlavně na důležitých scénách. Chéreauovy inscenace z osmdesátých let byly totiž natolik výrazné, že bylo těžké nalézt odvahu poměřit se s nimi. Brigitte Salinová dokonce mluví o tom, že Chéreauův stín "těžce dopadal na Koltèsův odkaz", a to i navzdory tomu, že byl hlavně za hranicemi Koltès stále hrán. Ale ve Francii si skutečně významní režiséři uvést jeho hry netroufali, ujímali se ho zřejmě především menší soubory a ochotníci. Například do Comédie française se prý jeho texty nedostaly s absurdním zdůvodněním, že "se hrají příliš.

Až s odstupem deseti patnácti let začíná zájem o Koltèse znovu veřejně ožívat. Režie se ujímají mladí tvůrci, kterým potřebná dávka odvahy nechybí. Jacques Nichet v současné době uvádí zmíněný Souboj černocha se psy, před šesti lety zinscenoval Návrat do pouště. "Nevadí mi, že je uvádím po Chéreauovi. Divadlo není soutěž," říká režisér. Pro dalšího divadelníka, Thierryho de Peretti, který nedávno představil v Théâtre de la Bastille Návrat do pouště, byla Chéreauova inscenace téže hry prvním divadelním představením, které kdy viděl. Na leden příštího roku chystá premiéru Západního nábřeží Jean-Christophe Saďs, který už má za sebou režii Salingera. Saďs lituje, že Koltèse osobně nepoznal. "Slyšel jsem mnohé o jeho hrách, ale komentáře je často spíš uzavřou. Přitom Koltèsovy texty jsou metaforické. (…) Koltès je klasik, který znovu vyvolal velké otázky. Vytvořil mytologii naší generace."

Správce odkazu Bernarda-Marie Koltèse, jeho bratr François, určuje zájem o autorská práva na hry svého bratra podle množství žádostí, které každý rok prý představují sloupec papírů vysoký sto padesát centimetrů, z toho třicet centimetrů připadá na Francii. Na letošní sezónu žádala padesátka souborů o autorská práva, z toho pětina byli ochotníci či menší soubory. A François Koltès jim prý nedělá potíže: "Nejsem autor, ani agent. Proč bych měl udělování práv odmítat?"

Koltès v Čechách

Snad náhodou dochází k oživení zájmu o tvorbu tohoto autora i u nás. Po nevalné odezvě v první polovině devadesátých let se Koltès na českých jevištích odmlčel a promluvil znovu až v prosinci loňského roku, kdy se premiéry Návratu do pouště v Činoherním klubu i Roberta Zucca v Disku odehrály v jediném týdnu. Je také s podivem, že kromě programového doprovodu k představení Souboje černocha se psy ve Stavovském divadle, v němž byl otištěn text hry, se u nás ještě nikdo neodvážil Koltèsovy hry vydat, přitom je jich značná část už přeložena. Pro srovnání na Slovensku je možné najít přinejmenším jeden svazek s dvěma Koltèsovými hrami.

Z výše zmíněných dvou českých premiér pak kupodivu více oslovuje ta studentská. V tomto srovnávání podvědomě hrají roli odlišné nároky na obě inscenace, snad proto představení v Činoherním klubu vlastně ničím nepřekvapuje, zato studenti DAMU dokáží vytvořit velmi osobní atmosféru.

"Profesionální" představení Návratu do pouště je z interpretačního hlediska velmi neurčité, a i když je Koltès těžko proniknutelný, nebo právě proto, zřetelný osobní názor by v inscenaci chybět neměl. Emília Vášáryová předvádí svůj osvědčený standard, proto zaujme spíš Petr Nárožný, který dokázal úspěšně překonat bariéru svého tradičního komediálního zařazení. S odkrytím francouzských reálií pro nezasvěceného českého diváka si tvůrci nedali přílišnou práci, i přesto lze ocenit velmi vtipné, i když v daných souvislostech tragikomické pasáže o tom, že "správný Francouz se cizí jazyky neučí". Celé představení stojí za vidění, ovšem chybí mu to, co Koltès asi vyžaduje ze všeho nejvíce - zřetelné interpretační uchopení, protože bez něj se divák, stejně jako při četbě Koltèsových her, může snadno ztratit. Tyto hry jsou spíše inspiračním materiálem (mně osobně jejich až přílišná záhadnost také někdy zcela nevyhovuje), o to větší nároky by však na sebe jejich interpreti asi měli klást.

Odlišný pocit lze pak získat ze "studentského" Roberta Zucca. Při tomto představení v obnovených prostorách Disku v Karlově ulici mou pozornost spíš strhávali herci a jejich hraní, než hra jako taková. Roberto Zucco je hra kontroverzní, příběh zabijáka, který uteče z vězení, kam se dostal po vraždě otce, a po útěku uškrtí svou matku, zabije policejního komisaře, rozstřelí hlavu dítěti, které do té doby neznal… Koltès hru napsal těsně před smrtí a prý už o své nemoci věděl, snad proto se i v samotném příběhu hry ozývá tak často nechuť, nihilismus a násilí. Hra je interpretována jednou jako výraz touhy po svobodě, podruhé odsuzována jako glorifikace násilí. Myslím, že si studenti mezi těmito dvěma alternativami příliš nevybírali, Koltèsův text nechávají vyznít v jeho čisté, interpretací příliš neupravené verzi, která je sama velmi nejasná. Ovšem zasazují ji do velmi slibné, skoro mystické atmosféry, která Koltèsovým textům svědčí, bez okázalostí a efektů - v prázdném prostoru jsou jen lavice, stůl a otevřené propadlo, kde se objevují mlčenlivé věšáky s pověšenými šaty zabitých. Všichni účinkující, i když v dané chvíli nehrají, jsou na scéně neustále přítomni. Herci cítí nespornou magii slov (to je asi nejsilnější Koltèsova deviza, vytváření téměř magického jazyka), snaží se jí sloužit, a tak ji i vyvolat. Asi nějak podobně, a podle mimořádné odezvy zřejmě ještě silněji musely působit Chéreauovy inscenace v hangárových prostorách divadla Nanterre-Amendiers. V Disku je přímo osvěžující pozorovat mladé herce s jejich snahou vydat se ze sebe, něco předvést a dokázat. Navíc jistá míra nezkušenosti, nadšení, spontaneity, a tím i touhy po přirozenosti prožitku a "poddání se" hře je zřejmě tím nejpříjemnějším faktorem představení, přičemž samotné výkony za těmi "standardními", "dospěláckými" nezaostávají. Naopak, ve své "neohranosti" jsou studenti o to sympatičtější.

I násilí, které přímo v textu her vyznívá docela krutě, je tu posazené do symboličtější roviny a přebíjí ho především touha a síla mladého života. Jako by slova této hry patřila do úst mladým, alespoň v nich vyznívají pozitivně.

K lítosti obou představení si však obecně myslím, že Koltès si přímo vymiňuje režisérskou osobnost formátu Chéreau, jen tak může oslovovat širší publikum. Je otázkou, zda lze u nás podobnou nalézt, a jestli ona nalezne zrovna Koltèse.