Annie Ernaux (nar. 1940) vydala začátkem roku knihu s názvem Se perdre (Ztratit se), a jak jsme u této autorky zvyklí, jde o titul s šokujícím nábojem. Ernaux (česky vyšly její knihy Místo a Obyčejná žena v překladu A. Kareninové, EWA, 1995) se ve všech svých knihách zabývá otázkami sociálních a kulturních propastí mezi lidmi, nesmyslností některých tabu, nespravedlností, která ve společnosti panuje, ať už mezi ženou a mužem, nebo mezi lidmi obecně. Nepíše romány, netvoří fiktivní historie. Vypráví skutečné příběhy, vlastní prožitky. Témata knih čerpá z bezprostředního okolí, je to například matka (Žena, Une femme), otec (Místo, La place), manžel (Zmražená žena, La femme gelée), milenec (Prostá vášeň, Passion simple), nemoc a smrt matky (Stud, La Honte; Nevyšla jsem ze své noci, Je ne suis pas sortie de ma nuit), potrat (Událost, L'événement).

I nejnovější kniha musela nutně „vyvolat vášně“. Jak také ne, když přímo navazuje na jiný titul, Prostá vášeň (Passion simple, 1992), kde Ernaux popisovala svůj milostný vztah k jistému ruskému diplomatovi. Tentokrát se však rozhodla vydat přímo svůj deník z období, kdy známost udržovala. Roku 1988 se Ernaux potkala s ruským diplomatem pracujícím v Paříži: ženatý, pětatřicet let, vysoký, štíhlý, světlovlasý, ale žádný intelektuál, dost pije, kariérista, antisemita, mizogyn, rád se předvádí… Ernaux s ním měla poměr dva roky. Ovšem byl to vztah vášnivý, prudký, zvířecí. Milostné scény autorka v deníku nepoetizuje, nazývá vše pravým jménem, bez stopy prudérie. Text vypovídá i o tom, jak se spisovatelka snažila milenci zalíbit: kupuje si ty nejdražší cetky, jeho zahrnuje dárky, vábí ho, číhá na něho, žárlí. Ačkoli je jí skoro padesát, připadá si krásnější než ve dvaceti. Nebojí se jeho ochranky, nemá strach z aids, nerozhází ji setkání s milencovou manželkou… Je tu však i tragický podtext, život v milostné pohádce plné sexu bude mít svůj konec, a autorka to dobře ví.

Už v minulosti Ernauxovou obviňovali z narcisismu, lehkovážnosti, nestydatosti. Nový titul se tomuto zařazení nijak neprotiví (například v magazínu Le Figaro se objevila recenze s titulkem Sexuální a literární obtěžování). Tím víc ale nutí k zamyšlení, co všechno autorku popouzelo k tomu, aby svůj intimní deník o vášnivém vztahu dala takto všanc…

„Já nehraju. Psát pro mě znamená pravý opak hraní. Nemám chuť hrát si na spisovatelku. (…) Píšu, abych mohla žít, ale ne v materiálním smyslu slova.“ Uvádí A. Ernaux v jednom rozhovoru.