V textu Mémoire de fille, česky v překladu Tomáše Havla jako Paměť dívky, se Annie Ernaux, za svobodna Duchesne, ohlíží za jednou krátkou epizodou svého života. Část léta strávila jako instruktorka na letním táboře pro děti v normandském S. Mohlo by skutečně jít jen o jednu z mnoha příhod, podružnou letní událost. Annie Ernaux však způsobem sobě vlastním tehdejší situaci přibližuje podrobně, se snahou ukázat, co dívka prožívala, co jí běželo hlavou, jak přistupovala k záležitostem, s nimiž byla konfrontována, aniž na ně byla připravená. A hlavně také ukazuje, že jde o jeden příběh z mnoha.

Annie Duchesne na táboře prochází iniciací na mnoha úrovních. Celé je to pro ni menší kulturní šok, musí se teprve učit komunikovat s vrstevníky, prožívá první zkušenosti v sexu. Učitele nemá, vše probíhá tak, že se snaží modely chování odečítat, napodobovat své okolí, přizpůsobovat se tomu, co se od ní – zřejmě – chce. V některých situacích je to přijatelné a možná i zábavné: stolování, oblékání, společný pokoj, hry s dětmi, rivalita s jinými dívkami, první flirtování, základní orientace v literatuře nebo populární hudbě, přičemž Annie záhy pochopí, že její křesťanské vzdělání ji v tomhle prostředí nijak nepomůže, spíše naopak. Když ale dojde na první sex, střet s realitou je krutý. Mnohem závažnější je ale to, jak se Annie s novými zážitky vyrovnává. Přitom je třeba mít na paměti, že jde o rok 1958: tehdejší stereotypy jsou z dnešního pohledu zřejmě už těžko pochopitelné. To, co bychom dnes prohlásili za nepřijatelné, a dokonce trestné, vnímá Annie na konci padesátých let jinak. Nejen pozitivně, ale jako výhru.

Annie Ernaux se vidí zcela objektivně: „Sice nemá zakázaný svět za zdmi domova, ten je však zdrojem obav (pro otce) a podezření (pro matku). Ven může jen pod dohledem starší sestřenice nebo s nějakou spolužačkou. Nikdy ji nepustili na oslavu ke kamarádce. Poprvé tančila před třemi měsíci na zábavě (…), matka ji při tom sledovala ze židle. Seznam jejích společenských neznalostí byl nekonečný. Neumí telefonovat, nikdy se nesprchovala ani nekoupala ve vaně. Neví nic o jiných prostředích, než je to její, tradiční, venkovské, lidové a katolické. Po mnoha letech mi připadá nešikovná, nepřirozená, dokonce snad nevychovaná, vysoce nejistá ve vyjadřování a způsobech.“ (s. 27) Zároveň dokáže dokonale reflektovat, jak samu sebe vnímala v době, kterou popisuje: „Je samá touha a pýcha. A také: Čeká, že prožije milostný příběh.“ (s. 26) V podání Annie Ernaux je období kolem osmnácti let pro dívky okamžikem honby za získáním prvních zkušeností v sexu, za ztrátou panenství.

Ten takřka formativní vlastní zážitek Ernaux popisuje podrobně – s celým kontextem situace. Jak k němu došlo, jak proběhl, co se stalo pak. A dále pak s Annie prožíváme dlouhé „poté“, v němž se mísí potlačovaný pocit ponížení s neutuchající nadějí a touhou tu záležitost zopakovat, zvěčnit. To, co bychom dnes označili za zneužití, vynucený sex, možná znásilnění, vidí tehdejší Annie jako akt lásky. Do svého predátora se zamiluje, sní o něm, nadbíhá mu. V té době je to běžné, nikdo by se nad tím nepozastavil, její zkušenost je téměř univerzální. A mistrovství spisovatelky Annie Ernaux je právě v tom, jak objektivně a věcně dokáže popsat všechny detaily dané situace, přičemž zohlední jak své subjektivní prožívání, tak „kolektivní“ pohled. „Dál vyvstává otázka, jak psát pokračování toho, že H. už ji nechce a ona nechce Jacquesa R. Jak nyní vstoupit do podmanivého životního obratu dívky z osmapadesátého, do jejího pocitu, že prožívá nejvzrušenější období svého života, kvůli němuž nevnímá posměch, sarkasmy ani urážlivé poznámky.“ (s. 58) 

Když v závěru knihy Ernaux poznamenává, že mladá Annie nakonec dokázala „dívku z tábora definitivně zapudit“, a dokládá to citátem z tehdejší korespondence s kamarádkou „občas se mi zdá, že v S. žila jiná dívka, nikoli já“, doplní i vysvětlení pořízené s odstupem padesáti let: „Je to jiný stud než stud za to, že je dcerou z hokynářství. Je to stud za pocit hrdosti na to, že se stala předmětem chtíče. Že to, co dělala na táboře, považovala za vydobytí svobody. (…) Stud za výsměch a opovržení ze strany druhých. Dívčí stud.“ (s. 103) 

Sledujeme, jak se dívka postupně vymaňuje z prostředí, odkud vzešla, stává se světačkou, ale stojí to i hodně porážek, nepochopení, ponížení, bolesti, slz. Tehdejší Annie vidí věci z lepší stránky, ta dnešní naopak přísně, nekompromisně: snaží se pochopit své mladší já a ukázat čtenáři co nejširší kontext svého někdejšího vnímání a jednání. Přitom výstižně shrnuje nejen svou minulost, ale nabízí její zobecnění: „(…) naděje, že se mezi Annie D. a jakoukoli další dívkou najde přinejmenším špetka podobnosti“ (s. 91).  

Snad ve všech textech Annie Ernaux se objevují úvahy o tom, co je paměť a co s ní dělá skutečnost, že vzpomínky zapíšeme. V závěru této knihy autorka nabízí suché, o to však silnější konstatování: „Jakým způsobem jsme přítomní v životech, v paměti, ve způsobu bytí, dokonce i v činech druhých? Nezměrný nepoměr mezi tím, jak dvě noci strávené s tím mužem ovlivnily život mně, a nicotou mé přítomnosti v jeho životě. (…) psát o tom můžu jenom já.“ (s. 97)

Čtenáře zarazí, s jakou přesností si autorka tak vzdálené události vybavuje. Ta ale přiznává oporu v tehdejších denících nebo inspiraci starými fotografiemi, navíc jde skutečně o záležitosti, které se do paměti zapíšou nesmazatelně. Ernaux zároveň přiznává, že v některých okamžicích je její paměť nespolehlivá, svěřuje se s marnými pokusy dohledat svědky někdejších událostí, popisuje, jak se vypravila na místa, kde se příběh odehrál, a snažila se tak podpořit své vzpomínání. 

Autorka upozorňuje také na to, v jakém bezčasí Annie danou životní epizodu prožívá. Sepisuje výčet hlavních politických událostí příslušného roku a konstatuje: „Nic z toho mi nezanechalo stopu v paměti. To, co by se dnes hodnotilo jako válečné ovzduší, tehdy nechávalo dívku z S. chladnou; s jistotou vím jen to, že byla pro ,udržení pořádku‘ v Alžírsku, podle ní mělo zůstat francouzské, tak jak to slíbil de Gaulle.“ (s. 72)

Jakkoli je doba padesátých a šedesátých let ve Francii s českými dějinami nesrovnatelná, právě pro tuto odloučenost popsaného příběhu od politické situace je autorčina zkušenost snadno přenositelná do našeho prostředí. A velmi výmluvná, když ji čteme jako zápis o konfrontaci dívčích snů a naivity mládí s realitou mužského vidění světa, pokud se mu dívky chtěly podřídit i za cenu svého upozadění a ponížení.