Ve sborníku La Nouvelle Histoire, editovaného Jacquesem Le Goffem, Philippe Ariès hned zkraje svého příspěvku uvádí příklad, jenž mu kdysi vyprávěl Lucien Fèbvre, jeden ze zakladatelů tzv. školy Annales a potažmo i "nové historie". Francouzský král František strávil noc se svou milenkou, a jak se ráno ze záletu vracel, míjel kapli, načež do svatostánku zašel a horoucně se tam modlil za odpuštění hříchů. Na této poměrně banální, a nepochybně nikoli jedinečné, historce, respektive na její interpretaci lze - tvrdí Fèbvre a po něm Ariès - vidět zásadní rozdíl mezi "starou" a "novou" historií. Tradiční historie by podle Arièse narazila při pokusu o výklad na zásadní problém v podobě morální neslučitelnosti mezi královým cizoložstvím a pozdější lítostí. Aby se s tímto problémem mohla vypořádat, musela by se uchýlit k nějaké postranní strategii: tradiční výklad by mohl třeba tvrdit, byť interpretace by to asi příliš přesvědčivá nebyla, že král byl jednoduše pokrytec a lítost projevovaná v kostele nebyla upřímná. Anebo mluvit o náhlém obrácení, k čemuž podle všeho nedošlo, jak by se dalo doložit dalšími královými návštěvami u milostnice. Oproti tomu směr, jenž se nazývá "nová historie", může ve svém výkladu problému dostát v plném rozsahu, neboť morální integritu nepokládá za něco stálého, za historický invariant, a na rozdíl od historie tradiční jí nečiní potíže přijmout skutečnost, že v králově osobnosti vedle sebe mohou existovat tyto tak zásadně protichůdné aspekty, tj. porušování mravního kódu i upřímná zbožnost a kajícnost. Může to přijmout proto, že mezi středověkou a moderní mentalitou (nebo kolektivním nevědomím) existuje jistý posun.

A právě tyto posuny, někdy zásadní, jindy sotva postřehnutelné, jsou jedním z témat nové historie, zejména pak velkým tématem Phillipa Arièse - není v tomto směru náhodou, že do Le Goffova sborníku (první vydání 1978), v němž se jednotlivé příspěvky zaměřují vždy na jeden tematický aspekt nové historie, přispěl Ariès právě esejem nazvaným "Dějiny mentalit".

Význačné představitele výše načrtnutého směru už delší dobu představuje českému čtenáři Martin Nodl v argovských edicích "Každodenní život" a "Historické myšlení", a nelze než s potěšením kvitovat, že nyní došla řada i na Phillipa Arièse. Jeho zásadní dvousvazkové dílo Dějiny smrti inzerovalo Argo na záložkách edice již delší dobu, ovšem v tomto případě skutečně stálo za to si počkat: čtenářům se do ruky dostává vynikající kniha ve velmi dobrém překladu (z pera Danuše Navrátilové), pečlivě redaktorsky ošetřená a - jak už jsme si u této řady navykli - doprovozená obsáhlým a informativním doslovem, jehož se v Arièsově případě zhostila Daniela Tinková.

Daniela Tinková naznačuje jedno z možných východisek Arièsovy knihy, totiž slova Luciena Fèbvra o nutnosti dějin smrti: "Nemáme dějiny smrti… Naznačuji tím námět ke studiu. A neobracím se tak k jednotlivcům. Žádám, aby byl otevřen rozsáhlý výzkum o základních mentálních citech člověka a jejich modalitách" (str. 383). Arièsovy Dějiny smrti jsou sice dílem jednotlivce, ovšem dílem naprosto monumentálním s úžasným rozsahem.

Smrt v dějinách, v historiografii? Obvykle zde figuruje jako faktická položka - smrt jednoho panovníka, počátek vlády jeho nástupce; někdy jako číslo: tolik a tolik padlých v té či oné bitvě. Ale co další rozměry tohoto fenoménu, například vztah konkrétních lidských jedinců ke smrti, ke své vlastní smrti, smrti svých blízkých, anebo představivost inspirovaná vztahem ke smrti? Tyto aspekty zůstávaly dlouho stranou, patrně pro svou obtížnou uchopitelnost, a právě na ně se Arièsovo dílo zaměřuje. Francouzský historik nezkoumá nějakou lineární posloupnost představ o smrti, protože žádná taková pochopitelně neexistuje. Vychází sice z chronologického plánu a postupuje od středověku k moderní době, ovšem na cestě se zabývá nejrůznějšími fasetami vztahu člověka a smrti: od představ zachycených v literatuře (literární texty a umělecká díla jsou vůbec Arièsovi, podobně jako jiným novým historikům, významným zdrojem inspirace), přes lidové zvyky, legendy a pověry až praxi pohřbívání, funkci hřbitovů, kostelů a různým pohřebním rituálům. Toto široké a poměrně vágní pole zvládá Ariès s bravurou, v čemž mu pomáhá i vytříbená metoda zkoumání, založená především na podrobné interpretaci pramenů a pečlivé práci s archivem textů (a textem se v tomto ohledu stává ledacos). Je nicméně nasnadě, že při takovémto charakteru zkoumání, a zejména zkoumaného fenoménu, není možné dojít k nějakému jednomu konečnému a definitivně platnému závěru, tezi. Což ani není autorovým cílem - spíše se po mém soudu pokouší načrtnout plastický obraz vztahu člověka ke svému konci (a konečnosti), postihnout posuny, k nimž během staletí došlo a naznačit jejich možné příčiny a důsledky.

Někdy působí Arièsova kniha dojmem rozmáchlého eseje - což je nepochybně umocněno i čtivým a uvolněným stylem - a lze si snadno představit, že právě to se stalo příčinou mnoha kritik z odborných historických kruhů, ovšem právě díky svému uvolněnějšímu stylu a jisté mozaikovitosti postřehů, často na první pohled disparátních, získává na čtenářské přitažlivosti, poutavosti a inspirativnosti. Do rukou se nám dostala skutečně výjimečná kniha.