Nad Bruselem bylo jaro. Prosluněné bulváry, vlahý, nasládlý větřík podél chodníků, bezedné modré nebe nad střechami. Den jako stvořený k procházce městem nebo k návratu ze sámošky s rukama ověšenýma igelitkami.
"Hele, věříš na štěstí?"
Toni mi tu otázku položil z ničeho nic, tak jako se umisťuje bomba v největším návalu přímo u vchodu do nádraží. Bylo vedro, světlo polehávalo na karoseriích a dřevěných lavičkách. V obou rukou jsem třímal těžké tašky ze šustivého igelitu.
"Hele, věříš na štěstí?" zeptal se mě.
No co jsem mu měl odpovědět tak nahonem, bez přemýšlení, zatímco se mi pod tíhou nákupu odkrvovaly prsty. Před desátou ráno se většinou spokojujeme s banalitami. Je hezky, je vedro, je mi blbě. Přihráváme si věty jako Jak žiješ? Ujde to. Viděl jsi včera ten film? Samá zbytečná, ale praktická slůvka. A když se člověk špatně vyspí, stačí jen potřást hlavou a hrdelně zachrčet sotva slyšitelné chrrrhmmehmm, které říká všechno, a neříká nic. Můžeš třeba odpovědět mlčením a zatím se doplazit ke kávovaru. Jenže když ti dávají otázky na tělo, jako je třeba tahle se štěstím a tak, chtělo by to aspoň dvě kafe, abys nabral energii a vypotil nějakou odpověď. Únava na člověka padne dřív, než začne odpovídat. Cítí se vyčerpaný, nejradši by se rozběhl a zmizel v úzkých uličkách a nemyslel přitom na nic kromě nohou dupajících po dlažbě, jenže Toni je tady, hned vedle tebe, a čas vůbec neutíká, právě položil tu svoji zatracenou otázku, usmívá se, kouká na tebe, džínové oči pod mastným, lesklým čelem mu lezou z důlků, je mu to fuk, patří k těm, co jim je všechno fuk, nikdy neví, co se kolem něj děje, pořád nad něčím dumá, a když promluví, často by bylo lepší, kdyby mlčel. Všichni tyhle chlapíky známe, tyhle Tondy, co kladou všetečné otázky, tyhle nesnesitelné chlápky, co ti chtějí mluvit do duše, když se všichni válejí smíchy, co ti chtějí zpytovat svědomí, když si pochutnáváš na moučníku, co ti kladou složité otázky zrovna ve chvíli, když by sis rád jen tak poklábosil. Přesně jako dneska ráno.
Štěstí, co tím sakra chtěl říct? Položil jsem si tu otázku už tenkrát a kladu si ji dodnes. Tušil jsem, že naráží na něco konkrétního, ale nevěděl jsem na co, s těmi zoufale těžkými igelitkami, za řevu motorů a kvílení pneumatik na asfaltu. Chtěl jsem mu říct: hele, Toni, to sis teda vybral chvíli, aspoň mi pomoz s těma taškama, prosím tě, ať to všecko nemusím táhnout sám, vždyť vidíš, jak je to těžký, víš přece, kde bydlím, máš to po cestě, ruce máš strčený v kapsách, tak mi vem jednu igelitku. Toni, buď tak hodnej, když už jsi tady, zapomeň na tu svoji otázku i na moji odpověď, která jen tak nepřijde, nebo se omluv, na tom přece nic není, řekni nějakou hloupost, nic složitýho, třeba: Viděls tu holku s těma kramflekama támhle na druhým chodníku?, něco, abych mohl odpovědět: To víš, že jo, viděl jsem ji, a to je teprv jaro, počkej v létě, to uvidíš mnohem horší věci, to se budou polonahý ženský od rána do večera rozvalovat v parku a na balkonech.
Šli jsme kolem hlavního nádraží a Toni už nic neříkal, jako by přemýšlel a obracel moji odpověď ze všech stran, aby vychutnal všechny detaily, jenže já jsem vůbec nic neřekl. Fakt zlej sen. Den už byl stejně v tahu. Když to jednou špatně začne, nemá cenu se přetrhnout, stejně už to nebude lepší, padá to na tebe z hodiny na hodinu jako rampouchy, co na jaře roztávají na střechách. Štěstí, co tím chtěl říct? Myslel tím něco konkrétního? Třeba že šel kolem sámošky zrovna ve chvíli, kdy jsem vyšel ven s nákupem? Že jsem před dvěma týdny přišel o flek ve videoklubu a můžu si celé dny vystřihovat slevenky z reklamních časopisů, kdežto on, Toni, pomáhá strejdovi instalatérovi, načerno si cpe kapsy bankovkami a navíc bere podporu? Neměl jsem šajn. A jak toho prevíta Toniho znám, určitě mi to nehodlal vysvětlit, předtím už z něho vypadly dvě věty (Čágo Serži a To je teda gól, že sem tě natrefil, jdu píchnout strejci Robertovi), a jestli jsem měl spoléhat na jeho obvyklou výřečnost, mohl jsem vsadit na dvouhodinové mlčení. Ledaže by se mi to z něj povedlo vytáhnout nějakou fikanou otázkou. Jakoby nic. Toni se totiž jen tak nenechal napálit, neměl rád, když ho někdo dusil. Zato rád poslouchal ostatní, líbilo se mu, když mu potůček slov neustále proudil k uším. Toni byl vyhlášený posluchač, nejlepší jakého znám, celé hodiny klidně nevydal ani hlásku, jen potřásl hlavou nebo svraštil obočí, když chtěl další podrobnosti, nejspíš proto, že nerad jen tak tlachal. Vždycky byl takový, mlčenlivý, uzavřený, se spoustou ticha, nekladl otázky za každou cenu, to vůbec ne, to nebyl jeho styl, spíš dával otázky se zpožděním, otázky, co mu tikaly v hlavě a vybuchly až za několik hodin. No a tahle otázka, tak jednoduchá a přímá, mě mučila celou cestu kolem nádraží až na křižovatku a potom mě to najednou napadlo. Jasná, jednoduchá otázka, průzračná jako Sprite bez bublinek:
"A co ty, Toni, ty na štěstí věříš?"
***
Nikdy se nedozvím, co mi chtěl odpovědět. Vstoupil do vozovky, ohlédl se za mnou a plnou rychlostí ho srazil autobus, nejdřív mu vzal rameno, pak myslím celou paži a nohy. V tom slunci jsem viděl, jak Toni odlétl jako odkopnutý fotbalový míč, plachtil deset metrů s vykloubenou rukou jako hadrový panák, vím, že je to klišé, ale přesně tak jsem to viděl, paži ve vzduchu s loktem na opačnou stranu, náraz hlavy na asfalt, nesnesitelná rána, dutá a smutná, hlas smrti, která si odkašlala, aby ohlásila svůj brzký příchod. Potom dvakrát zaskřípěly brzdy, dvě auta se na místě zastavila, aby se vyhnula tělu, a znehybněl i autobus. Tam na zemi leží Toni a vypouští duši. V igelitkách jsem měl zmražené jídlo a spoustu věcí, co by neměly být na slunci, ale na to jsem nemyslel, rozběhl jsem se k Tonimu, je mi trapně, když si na to vzpomenu, ale než jsem seskočil z chodníku, rozhlédl jsem se doleva i doprava. Viděl jsem, jak se shlukují lidé, kdoví kde se tu vzali, copak neměli v tu dobu nic lepšího na práci, měli být v kanclu nebo někde jinde, chlapi, ženské, tak trochu jako ty, jako já, co se zastavili uprostřed svého dne, aby si prohlédli Toniho, určitě ho viděli poprvé a naposled, ležel tam na zemi a z hlavy mu stříkala krev. Bylo mi jasné, že je mrtvý, a nejen omráčený; když se člověk přestane hýbat a uprostřed vozovky zírá otevřenýma očima přímo do slunce, tak to už přešel na druhou stranu, to je přece vidět, aspoň mně to bylo jasné a řidič autobusu to řekl, když snožmo seskakoval na silnici:
"Kurva, je mrtvej."
Vypadalo to, že je z toho v šoku. Přišlo mi ho líto: chudák, byl taky ještě mladý. Oběma dohromady ještě nebylo šedesát, nešťastní kluci, jeden tam ležel mrtvý a celý nakřivo a nehýbal se a druhý se třásl, jako by se mu vnitřek hlavy komíhal na všechny strany, byly vidět jen dvě vykulené, hluboké, ztracené oči. Nevím, kolik času uběhlo. Bylo vedro, měl jsem si sundat tu zimní bundu. V moltonu se na slunci nedá vydržet, v podpaží jsem měl skvrny, pot ze mě jen crčel, dobře si pamatuju, že když přijeli poldové, držel jsem řidiče kolem ramen a on vzlykal a třásla se mu brada. Už dlouho jsem neviděl chlapa brečet. Nejspíš od pohřbu mojí mámy. Už ani nevím. Nemůžu si vzpomenout. Moje paměť už není, co bývala, zvlášť od té doby, co Toniho přejel autobus, zrovna když na mě koukal, tahle dobrodružství paměti moc neprospívají, člověka to zmátne, to je fakt. Poldové byli fajn, byl tam chlap a ženská a ta si mně vzala stranou, odvedla mě do antona, byla na mě milá a řekla mi, že Toni je mrtvý. Už jsem to věděl, jak by ne, ale stejně se mi ulehčilo, když jsem se dozvěděl, že je to tak, že i lidi, co Toniho neznali, pochopili, že už nežije, že vždycky takhle nevypadal, že vždycky takhle tiše, bezvládně a vykloubeně neležel, že někdy taky chodil a dával otázky. Policajtka se na mě usmála. Podala mi skleničku vody a zeptala se, jestli Toniho znám.
***
Přece jsem nemohl začít líčit Toniho život; týpků jako on jsou stovky a tisíce, všichni jsme v podstatě stejní, ruce, nohy, hromady potíží, občas nějaká ta dobrá zpráva, doušek čerstvého vzduchu, suprová věc, pak je pozlátko fuč a zas ta jednotvárná šeď, člověk jde dál jako předtím a všechno začíná nanovo. Kdoví, jestli věřil na štěstí? Policajtka chtěla vědět, koho z rodiny má informovat, a tak jsem jí řekl, že znám Rogera, jeho strýce, a můžu mu zavolat. Strážmistryně z toho nebyla moc nadšená, řekla mi, že to není zrovna dobrý nápad, že bych si měl odpočinout, že za pár hodin to bude lepší, a jestli mám jeho číslo, zavolá mu sama a všechno mu vysvětlí, od toho tam přece je, je to její práce, nemám to na sebe brát, už jsem si dneska vytrpěl dost. Měl jsem přikývnout, tak jo, jen ať to udělá, jenže mně to vůbec tak nepřišlo, chtělo se mi Rogerovi zavolat, promluvit s ním, říct mu, co se Tonimu stalo, možná ho slyšet brečet a po drátě ho utěšovat, chtěl jsem něco dělat a cítit se užitečný, hlavně jsem nechtěl, aby měl nutili sedět a čekat, až to přejde, měl jsem chuť udělat cokoli, jen ne tohle. V hlavě mi hučelo stejně jako v hlavě Toniho, který z ničeho nic umřel, bylo to jako signál a já řekl ne, paní, ne, ne, neříkejte mi ne, já ten telefonát potřebuju, nechte mě prosím, vždyť vám to nic neudělá, nic to nezmění, ale mně to pomůže, zajdu tamhle do budky, je to jen kousek, mám kartu, nechte mě to udělat, dobře Rogera znám, je to tvrďák, nemá rád poldy, chci říct policii, teda ani poldy, ani policii, to je jen slovíčkaření, řekl jsem, je to na kůži, no prostě na povrchu. Když už se to má dozvědět, myslím, že bude lepší, když mu zavolám já.
Šerifka nevypadala moc sebejistě, usmála se na mě, jako by se mi snažila dát najevo, že mě trochu chápe a že se cítí úplně ztracená, ale myslím, že chtěla vyjádřit pravý opak. Řekla nedělejte si starosti, já na to mám školu. Udělalo mi dobře slyšet takovou hovadinu, rozhýbalo mi to mozek, jako když bodnete plnokrevníka do slabin. Palice mi vyrazila cvalem divočeji než papiňák s vařící vodou, slova se valila plným proudem jako divoká bystřina, vysvětloval jsem, že to je to nejhorší, co mi mohla říct, že na to má školu, Roger se jí totiž na diplom ptát nebude, nezasype ji otázkami, aby si ověřil, jestli se naučila všechny přednášky, rozmlátí telefon a hned nato zmlátí svoji ženu, až se dozví, že se Toni definitivně zdejchnul, bude nadávat, to je jistý, bude vyvádět jako ožrala o půlnoci.
Proud slov se ne a ne zastavit, ještě jsem řekl, že největší problém s lidmi, co jsou hrdí na svoje studium, je přesně v tom, v tom pocitu, že jim to k něčemu bude, jenže chlapi jako Roger zrovna v univerzitních aulách nevysedávají, maximálně tam večer chodí s koštětem a odlepují žvýkačky, Roger je totiž fajn chlap, smetánka mezi chlapy, smetanový krém s karamelem a tak, jenže ten krém je připálený, dost si toho vytrpěl, nepřipadá v úvahu, abyste se do toho pletla, to všechno se mi honilo hlavou, slova chtěla ven, ale nevyšla ani hláska, moje pusa byla jako pustá, tichá pláň bez jediného zašeptání, všechno se odehrávalo uvnitř, jako když jsem jako kluk dostával vynadáno a hromady pomstychtivých slov se mi brousily v hlavě, slova jako nože. Nevyšla však ani hláska, byl jsem němý před tátou, němý před paní policistkou, a kdyby tam kromě antona už nic bylo, kdyby tam byla jen šerifka a já, možná by to trvalo dlouhé hodiny nehybného ticha. Horší než banka o víkendu nebo hřbitov za tmavé noci. Naštěstí jsme tu nebyli jen my dva, byla tu ulice, a tak jsem slyšel řidiče autobusu, už nebrečel, jen mluvil vzlykavým hlasem a mluvil a mluvil. Je mrtvej, kurva, je mrtvej, dyť vy nevíte, co to je, já jsem nikdy nikoho nezabil, mám děcka, mám ženu, najel jsem na úplně mrtvýho chlapa, dyť se ani nepohnul, kurva, copak vám můžu odpovídat na otázky, vykašlem se na to, kurva, von na to taky kašle, myslíte, že je to důležitý, moh jsem ho klidně rozmáčknout někde za popelnicí, na chodníku, najet do lavičky, porazit tu boudu na zastávce, no a co to změní, a i když zjistíte, proč mi vlít rovnou na nárazník, ty vostatní nezastavíte, ty, co zatím ještě žijou, ale už dlouho nebudou, co vlítnou pod kola nebo skočej pod vlak, co se nechaj přejet na přechodu a klidně na zelenou, je mrtvej, dyť to vidíte, a ani za to nemůže: nerozhlíd se, prostě měl pech, kurva, chlápek jako já, taky neměl štěstí a to je všecko, kluci jako my nemaj moc na výběr, když nemáte kliku, skončíte takhle, tuhý, dokonale tuhý, nebudete dejchat a nic, všichni jsme kurva úplně zkrachovaný existence.
Líbilo se mi, co ten řidič říká, neznal Toniho moc dlouho, ale došlo mu, co myslel tím štěstím a tak, byl to fajn kluk, ten řidič, ten by uměl Rogerovi všecko vysvětlit a vzít ho na panáka, aby to spolknul, na dalšího, aby zapomněl, pak na třetího a čtvrtého a nakonec by se po všech těch panácích už ani nedalo poznat, kdo koho utěšuje, kdo koho vlastně přejel a kdo je k smrti zoufalý. A navíc se z toho autobusáka slova sypala bez sebemenšího úsilí, mluvil tak, jak člověk myslí, a bylo příjemné vidět, že dokáže dostat tu polízanici z hlavy. Policajt, který stál vedle řidiče, to zdaleka nevzal tak dobře jako já, všecka ta slova, co se odrážela od asfaltu, ho děsila, rukou dělal nenápadné posunky na moji šerifku. Potřeboval posilu, ne aby řidiče zmlátil, to ne, spíš aby ho povzbudil, vždyť byl jen malý, vyděšený policeman, kluk, který nestudoval a který si říkal, že ta ženská v antonu má přece na krizové situace a na zvládání stresu diplom. On zpanikaří, ale ona, ona ví, co a jak, to se dalo vyčíst z jeho gest, a tak jsem se obrátil k dámě v čepici a řekl jsem jí:
"Myslím, že by byl rád, kdybyste mu šla pomoct. Vypadá trochu vyděšeně."
***
Nevím, proč jsem v té chvíli udělal, co jsem udělal. Když o tom tak přemýšlím, myslím, že jsem mohl tuhle větu prohodit po každém gestu, které jsem kdy udělal, po každém rozhodnutí, které jsem učinil od svého příchodu na zem. Ale řekněme, že tenkrát to bylo dokonale na místě. Musím říct, že jsem nestudoval jako ona policejní dáma, nevěděl jsem nic o psychologii ani o jiných věšteckých vědách, nerozumím věcem, které dělám nezáměrně, neúmyslně a ani nevím proč, jen protože mě to v tu chvíli napadne, dělám je a to je všecko, bez cavyků, bez žvástů, dělám je a basta. Ale říkal jsem si, že ona se všemi těmi školami a vůbec musela vytušit, že to neproběhne, jak by mělo, tak jak si to představovala, jak by si to morálka, společnost, zvyky, pánovéadámy a všechny ty ciráty přály. Mělo jí dojít, že jsem ji požádal, aby šla za kolegou, teda vlastně ne, chci říct, že jsem ji upozornil, že ji kolega volá, protože se mi hodilo, aby mě nechala samotného v antonu s igelitkami, které pomalu tály pod sedadlem. I když jsem v té chvíli nemyslel na tašky ani na všechny důvody, které mě dovedly k tomu, že jsem šerifku poslal za jejím kolegou. Ale jsem si jistý, že kdyby měla svoje schopnosti pod kontrolou, kdyby se trochu soustředila, kdyby jen trochu myslela na své školy a ne na svého spolupoldu, musela by něco vytušit, zavětřila by průšvih. Možná by stačil ženský instinkt, jenže právě takové instinkty se jim nejspíš v policajtské škole snaží ohoblovat, aby z nich udělali protivné mužíky v lodičkách bez podpatku. To je fuk, jde o to, že vůbec nic nevytušila a šla za svým partnerem. Cupitala ve svých příšerných střevíčkách, v sukni modré jako sako nádražáka, a když došla k tomu s čepicí a k řidiči, který si svoji čepici hryzal, bylo pozdě.
Zabouchl jsem dveře dodávky a nastartoval motor.