Román Čtvrté patro mladého belgického prozaika Nicolase Anciona (*1971) vyšel v Bruselu roku 2000. Český překlad Zory Jandové letos pohotově vydala Mladá fronta v paperbackové edici Román. Ancionova próza nezapře geografickou a generační spřízněnost s jiným belgickým mladým autorem, jehož u nás v překladu Petra Himmela přede dvěma lety představilo nakladatelství Dauphin: Thomase Gunziga (T. Gunzig: Něco bylo ve tmě, co nebylo vidět, Dauphin, Praha 2000). I Gunzig pohlíží na svět bez snahy obrušovat či maskovat tvrdou realitu, rád přináší drásavé scény, ovšem jeho pojetí je mnohem víc "drsňácké", nadsazené a sarkastické. Ancion je sice krutý, ale z jeho textu je cítit soucítění, pochopení, lítost nad osudy druhých, něha. Cílem není šokovat, spíš vyvolat pocit, že spisovatel nic nezastírá, bohužel: skutečný svět bývá opravdu dost absurdní.

Kromě čtyř románů zatím Nicolas Ancion vydal pár básnických sbírek a věnuje se i tvorbě pro divadlo a pro děti. Zajímá se i o možnosti publikování literárních textů prostřednictvím internetu: píše romány na pokračování, přičemž využívá reakcí svých čtenářů, kteří s ním komunikují přes elektronickou poštu. Má i vlastní internetové stránky www.nicolasancion.com. Za román Čtvrté patro získal Cenu gymnazistů (Prix des lycéens).

Román Čtvrté patro vypráví o "dolním" městě, čtvrti, kde bydlí samí chudáci a zkrachovalé existence. Ti lidé nemají nic - ani co jíst, ani kde bydlet - a jsou k sobě otřesně krutí. Stejně tak krutý je osud k Tonimu, klukovi, co klade všetečné otázky, na něž těžko odpovídat ("Hele, věříš na štěstí?"), a náhle vstoupí bez rozhlédnutí do vozovky a srazí ho autobus. Řidič už jen stačí konstatovat: "Kurva, je mrtvej." Tak se začíná příběh na pokračování, jehož hrdinou je Serge a který se táhne celou knihou: vypravěčem a hlavní postavou paralelního příběhu je Thomas Éloy. Ancion totiž vypravěče střídá, zmíněný vypravěč se stává objektem děje vyprávěného další osobou. Autor se místy kradmo obrací i ke čtenáři, tu a tam mu zatyká (teprve později zklamanému čtenáři dojde, že jde vlastně o stylizaci vyprávění pro Marii, viz dále).

Thomas bydlí se svou nemocnou ženou Marií ve čtvrtém patře starého činžáku. Dům měl kdysi pater šest, dvě poslední ale byla z hygienických důvodů vyřazena z užívání, pak bouřka odnesla střechu, zbytek prosákl vodou. Majitel, pan Morgen, přišel o dvě patra, o to víc mu musejí vynášet ta zbylá. V jediném bytě tu žije Thomas Éloy se ženou a další nájemníci: "Nemáte na výběr, pane Éloy. Podívejte, nabízím vám dva Albánce. Jsou čistotní. Ve dne budou bydlet v kuchyni." "Tam přece v noci spí Anchusovi." "Právě na to jsem myslel. Anchusovi jsou ve dne v koupelně a spí v kuchyni. Albánci to prostě budou dělat obráceně…" (s.20). Thomas je stále zadlužený. Kromě nájmu musí uhradit poplatky za pronájem schodiště, vstupní haly, dopisní schránky a zvonku… Nemocná Marie nic netuší. Musí hodně spát a na usnutí jí obětavý Thomas vypráví na pokračování příběh… Jakmile Marie usne, Thomas musí sehnat peníze nebo jídlo. Shodou podivných okolností se nechá najmout k focení. Jaké je jeho překvapení, když ho kdosi strčí do maringotky plné hadů a fotí jeho vyděšené reakce. Jen co se dostane ven, vyfasuje slíbené dva králíky. Avšak v zápětí o ně přijde a nějaký floutek mu ještě vyhrožuje, že fotky ukáže jeho ženě. Před Marií se ale Thomas tváří jako by se nic nedělo. Večer opět pokračuje ve vyprávění. Když ho pan Morgen zas přijde vydírat, Thomas se rozčilí a domácího srazí se schodů. Ráno obyvatele domu probudí otřesy: demoliční čety bourají dům…

Serge, hrdina příběhu pro Marii, se stal svědkem Toniho smrtelného úrazu. Vydá se to oznámit jeho strýci, ale než stačí něco říct, pošlou ho jako instalatéra do jakéhosi bytu (ve čtvrtém patře, avšak jiného domu v jiné čtvrti) opravit splachování. Serge jako opravář nejprve velmi důkladně zvizitýruje byt a navštíví milé sousedky. - Tato pasáž patří k nejvtipnějším v celé knize. - K večeru pak splachování opraví, jenomže jakmile se nájemkyně Louisa, mladá, ale osamělá šťabajzna, vrátí domů, záchod už zas teče. Serge se rozhodne zůstat na večeři i na noc…

Velkým kladem spisovatele N. Anciona je schopnost rozezvučet široký rejstřík jazyka, využít ho jako nástroj. Tu a tam se Ancion blýskne zcela originálním přirovnáním, metaforou, suchým konstatováním, vtipným dovětkem: "byl tu míň vítaný než paruka v polívce" (s.28), "lepkavá realita, co se mi od rána lepila na podrážky" (s.30), "tělo přepnulo na autopilota a v mozku se mi odstřeďovalo prádlo" (s.34), "s pihovatým obličejem, jako by nějaký miniaturní zajíček snožmo hupkal v šálku horké čokolády těsně než v ní smočila rty" (s.74), "a jméno Marie mělo jakoby příchuť moučníku, ohlašovaného už při polévce" (s.99), "bylo to jako bublinky kysličníku uhličitého v horké čokoládě: dokonale nemístné" (s.101), "žádný zmrazený výrobek by nemohl mít tak teplé ruce" (s.116), "venku padla tma a do rána se nezvedne" (s.110), "i kdyby mi kolem ucha proplavala muréna, nevzniklo by víc elektřiny, od zátylku až po pupek a ještě níž, až tam dole…" (s.118) a další a další.

Pěkný překlad Zory Jandové dokázal zachovat stylovou rozmanitost a udržet mluvený charakter jazyka bez zabřednutí do nehezkých tónů. Korektorovu oku unikly jen blešky, např. na s.34: "na zvoncích, kterých tam byl celá halda", s.118: "trochu tobě a zbytek mě", s.125: "by si určitě všiml dvou těl stulených se ve tmě" a nejasná formulace v předposlední větě románu, kde je tudíž třeba trochu se zamyslet, abychom věděli, kdo to zašeptal (s.125).

Ancionův román, ač nelítostný a krutý, je příjemné čtení oslazené cákanci šibalského humoru, provoněné doma pečenými větrníky. Absurdně zlé chování svobodně nezvolených "bližních" vyvažuje něžná obětavost ve vztahu k milované bytosti. Redakce Mladé fronty měla, myslím, šťastnou ruku, když zvolila právě tento titul jako návnadu pro českého čtenáře chtivého poznat současnou, třeba belgickou prózu.